Centrální banka jen dělala svou práci. Bohužel.

Někteří z těch, kdo vykazují známky pochopení pro měnovou intervenci České národní banky (ke které se bankovní rada podle veřejných informací rozhodla nejtěsnější většinou jediného hlasu), používají tento argument: „Oponenti, co se divíte? Vždyť centrální banka jen dělala svou práci. Udělala to, co dělala už mnohokrát, a to, co dělají běžně i jiné centrální banky! Jen poněkud méně obvyklým nástrojem, ale i tak nástrojem, který už byl centrálními bankami přece mnohokrát použit“.

Vlastně mají do jisté míry pravdu. Ale kromě toho, že narážejí na rozpor mezi legitimitou a legalitou (a tedy na starou otázku, že ne vše, co udělat smím, je i správné udělat), tak také – někteří možná bezděčně – ukazují na jádro problému: na současné postavení centrálních bank v systému státní správy a na rozsah jejich působnosti v ekonomice. A tím vlastně pomáhají otevřít podstatné téma, kolem kterého mnozí stále chodí po špičkách: není načase začít se bavit o možném přehodnocení role a kompetencí centrálních bank? Pro nás pouliční ekonomy je to téma už dávno, je tedy možná načase, aby následovali i ti ekonomové, kteří po ulici nikdy nechodí.

Ne, toto téma není nijak svatokrádežné, i když při jeho zmínce okamžitě vstanou noví bojovníci hájící nezávislost a nedotknutelnost některých výsostných institucí. A budou chtít pokus o nastolené této debaty vykládat jako pokus o připoutání centrální banky k exekutivě a o snížení míry nezávislosti jejího rozhodování na aktuální politické moci.

Ale to by se svým výstřelem ocitli zcela mimo terč. Nejde totiž o debatu o vztahu exekutivy a bankovní rady či o rozdělení některých pravomocí mezi ČNB a jiné instituce (vláda, ministerstvo financí…). Nejde totiž vůbec o „nezávislost“ centrálních bankéřů. Jde o nezávislost mnohem důležitější. O nezávislost trhu na vnějších voluntaristických zásazích, na umělých necitlivých impulsech a bariérách. A o to, zda tlačením tržních subjektů k jiným rozhodnutím, než ke kterým by dospěli vlastní svobodnou úvahou o svých množných příštích pohybech na trhu, netlačíme ekonomiku jako celek k suboptimálnímu chování, ke špatné alokaci zdrojů, k chybnému a neefektivnímu rozhodování.

Ta část bankovní rady, která intervence hájí, argumentuje tím, že oslabení měny bude motivovat (například průmyslové) producenty k vyšší produkční a investiční aktivitě, zatímco na ty, kteří si rentiérsky „užívají“ svých úspor, to sice dopadne, ale těch je přece málo, nikomu nepomáhají a tedy o jejich zájmy tak moc nejde. Cítím v takovém myšlení ohromný vliv sociálního inženýrství.

Budeme snad spolu s marxisty považovat za příživníky a trubce ty, kdo si v lepších časech našetřili na časy horší a teď místo rizika na trhu volí raději bezpečnější formy ekonomických rozhodnutí? Není to jejich věc? Kdo za ně má rozhodovat, jaké riziko je to správné a jaké už ne? Kdo má morální právo tlačit je k rozhodnutí: aktivizuj svá aktiva (i za cenu, že se spálíš), nebo se nediv, že se ti o nemálo procent smrsknou!

A ti průmyslníci, kteří politi „živou vodou“ devalvace začnou investovat, nabírat lidi a pouštět se do nových obchodních projektů, protože jim centrální banka dala kýžený impuls? Oni byli dosud hluší a slepí, když spíše sázeli na opatrnost? Nebo prostě jen v rámci svého podílu na difúzně rozptýlených informacích tržní analyzovali podmínky podle sebe a přizpůsobovali tomu svá rozhodnutí? Je alokování zdrojů do investic, které se najednou začaly zdát nadějnými jen proto, že tomu kdosi uměle pomohl, správné a perspektivní? Jsou to pevné základy, nebo spíše postrkování tam, kam by jinak podnikatelé oprávněně nešli? Nečeká je zklamání o to horší, až se příští poměry na trhu změní, třeba zase jiným umělým rozhodnutím (například odvetnou kompetetivní devalvací)?

A to na trhu a ve společnosti nejdou zdaleka jen tyto dvě typické skupiny. Je jich mnohem více a jejich motivace jsou nekonečně složité. A nekonečně složitý a selektivní bude i dopad intervence na jejich rozhodování. A také nestálý v čase. No jistě, to je přece smysl jakéhokoli kroku k oživení ekonomiky, dosáhnout diferencovaného dopadu nové reality na účastníky trhu, řeknou zastánci devalvace. A to je právě problém. Struktura těchto dopadů je tak nepředvídatelná a odtržená od jiných (přirozených poptávkových) signálů na trhu, že si celkovým efektem nemůže být nikdo jist. A je nejistota úkolem centrálních bank? To jistě ne.

Zatím to vpadá jako vtip, že si trh bude hledat substituce za měnu, která se stala hračkou v ruce těch, co to myslí s růstem tak dobře. Jistě se nevrátíme ke kuním kožkám či jantarovým oblázkům. Ale trh už si své skuliny k útěku ze systému hledá a bude v tom pokračovat.

Než na to zareagujeme neustrašenou debatou o přehodnocení role centrálních bank, mohla by ta naše zatím popřemýšlet, jestli vyčerpala už všechny jiné nástroje, kterými by odbrzdila zaseklé hospodářství. Nebo už finanční trh nelze deregulovat? Povinné rezervy snížit? Jenže na to si v době politiky přející regulaci všeho druhu netroufne. Takže čekejme další kolo večírku ve stylu „točte se, rotačkové“.