Čas: svůj nedáme, cizí nechceme

Tak to tu máme zase. Krádež času. Já vím, mnozí z vás se už báli, že letos se svou každoroční filipikou proti letnímu času nevylezu. Vylezl jsem. Už zase.

Já si ale nezačal. To oni. A tak už devětadvacátý rok píšu touto dobou skoro to samé.

Protože problém je také pořád týž. Přechod na tzv. letní čas. Proč? Úspory to nepřináší, jen ztráty a komplikace. A do toho se navíc vyrojila bizarní debata, zda na ten letní čas přejít trvale. A zase se objevuje nesmyslný termín „zimní čas“.

To abychom uvěřili, že čas je jen nějaká dohoda. Letní nebo zimní. Aby to vypadalo, že jsou jako rovnocenné. Aby se zakrylo, že jeden čas je náš, domácí, přirozený, zatímco ten druhý je cizí, východní, k nám uměle byrokraty vnucovaný. A opět se vyrojily ankety, který že čas má platit, až se s časem přestane šibovat. A někdo myslí úplně vážně, že máme celoročně přejít na čas cizí.

Už po tisíce let umí člověk kdekoli na světě zjistit, kdy je v daném místě poledne. Zapíchne klacek do země a udělá si znamení, jak dlouhý je právě stín onoho klacku. A když je stín nejkratší, je poledne. O tom se nedá hlasovat. To tak prostě je. A nejen na Zemi, stejným způsobem lze zjistit moment poledne na kterékoli planetě naší či jiné planetární soustavy, tedy pokud ona planeta nemá vázánou rotaci s oběhem kolem mateřské hvězdy, a tudíž se tam střídá den a noc (na Marsu Sol).

Co už je dáno dohodou, to je naše rozhodnutí, na kolik dílků si rozdělíme jeden den. Mohlo by to být na deset, dvacet, třicet nebo šedesát šest. Ale naše civilizace si zvykla na dělení dne na 24 dílů. Těm říkáme hodiny. A stejně jsme si rozdělili i naši povrch Země. Na čtyřiadvacet časových pásem. Proč to dělení? Protože poledne je na každém místě v jinou chvíli a kontinuální čas by nemohl sloužit jako opora shody. Středem každého pásma je určený poledník, okrajem pak je sedm a půl stupně na jednu stranu i na tu druhou. Reálná hranice pásem je však ovlivněna i politicky, zejména hranicemi zemí. Ne každá má to štěstí – jako my – že určující poledník (u Středoevropského času ten patnáctý východní délky) prochází jejím územím. Tak se mnoho zemí přilepí k tomu, ke kterému mají blíže. To my nemusíme, máme ho doma. Někde se z nějakých politických důvodů tulí k času, ke kterému mají dál, ale tím už lámou svou denní přirozenost.

Protože někteří lidé mají potíž s pochopením psaného textu, občas mají potřebu proti mým slovům vyrukovat s tvrzením, že poledne je na každém místě v jinou chvíli. Ale vždyť to přece říkám dokola pořád. Pár desítek kilometrů na západ nebo na východ už dělá několikaminutový rozdíl. Naše padesátá rovnoběžka má přes 25 tisíc km. Tedy za hodinu se Země u nás pootočí o trochu víc než o tisíc kilometrů. Je tedy jasné, že v rámci každého pásma se reálný čas poledne odlišuje od toho „úředního“ (kromě naprosto přesného středu pásma). To ale přece není argument, že když už se čas sluneční a čas na hodinkách liší o minuty, může se klidně lišit o hodiny.

A každý rok se opakuje i tvrzení, ve smyslu, že je díky letnímu času déle vidět. No, není. To nemůže zařídit rozhodnutí, že určitému času začneme říkat jinak. Tím sluníčko na obloze nezdržíme. Natvrdlost nositelů názoru, že listopadu máme říkat červenec a že se tím udělá teplo, je ale nekonečná a jejich schopnost argumentace pořád chudá. No tak budu každé jaro mlít pořád své, dokud blbnutí s časem neskončí. A asi hned tak neskončí.

Můžeme se sice dohodnout, že půlnoci budeme říkat poledne a že tím dosáhneme, že v půlnoci bude světlo. Jenže nebude, jen tomu světlu, které přijde opět ve stejnou chvíli, budeme hloupě říkat půlnoc. Přesto mnozí lidé stále opakují, že zařídíme půlnoční (nebo večerní) světlo tím, že budeme půlnoci říkat poledne, a to přijetím času, který platí třeba někde v Polynésii.

A zase ty ankety, zda si lidé přejí zachování jednoho celoročního času, a zda to popřípadě má být čas „letní“, nebo „zimní“. Na takovou anketu já odpovědět nemohu, protože nic jako „zimní čas“ u nás dnes neexistuje. Existuje náš správný středoevropský čas, který je dán naší zeměpisnou polohou. Platí přesně na našem území, protož právě Českem prochází 15. poledník východní délky (třeba Jindřichovým Hradcem), který tento čas určuje. Když je nad ním Slunce v nadhlavníku, je poledne středoevropského času. V jiných pásmech mají Slunce v nadhlavníku (a tedy svoje poledne) dřív, jinde zas později. Proto existují ona časová pásma.

To, čemu my říkáme letní čas, je ve skutečnosti čas východní. Odpovídá poloze Finska, části Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Moldavska, Turecka, Egypta, Súdánu, Demokratické republiky Kongo, Ugandy, Rwandy, Burundi, Tanzanie, Zambie, Zimbabwe či Jihoafrické republiky Takže my každý rok na více než půl roku přecházíme na cizí čas, který patří úplně jinam. Že mu u nás říkáme „letní čas“, je vlastně lež, ale na tu už jsme si zvykli. Ale říkat kvůli tomu našemu vlastnímu normálnímu středoevropskému času čas „zimní“, to je už hloupost a lež na druhou.

Hýbat s časem je holým nesmyslem a přežitkem. Však se ke střídání časů každou chvíli nějaký autor vrací. Ale problém v čase není jen v samotném střídání a v přeřizování hodin, ale především v tom, že na nějakým sedm měsíců přecházíme na špatný, cizí čas, který neodpovídá naší zeměpisné poloze. A ten problém nevyřešíme tím, že na špatný čas přejdeme celoročně. Tím ho jen zhoršíme. Protože ještě větším nesmyslem je přejít trvale celoročně na cizí čas a mít tak po celý rok poledne už v jedenáct dopoledne. Ne každé území má čas přesně odpovídající poloze. Třeba v Indii mají pro celou zemi čas o 4.5 hodiny posunutý oproti nám. Takže Východní Bengálsko má už podvečer, když v rádiu hlásí poledne. A někde u pouští Balúčistánu mají v tu chvíli teprve dopoledne. Praktické je to možná pro státní aparát, pro lidi určitě ne.

Generál Franco chtěl být „in“, a tak posunul čas ve své zemi na středoevropský (náš a třeba německý), i když je západ Španělska oproti němu posunut dokonce skoro o dvě hodiny. A mají to tam jako velké téma, protože lidem se žití podle cizího času právem zajídá. A my na cizí máme nyní naopak trvale přecházet? Půjčit si navždy ukrajinský či běloruský čas? Proč? Máme svůj, a hezčí.

Milovníci sociálního inženýrství nám říkají, že díky „letnímu času“ je prý večer déle světlo. Opravdu? Ale kdepak. Světlo je v daný den úplně stejně dlouho s letním časem i bez něj, to nelze zařídit vyhlášením změny času. Delší večer nezařídíme tím, že tomu okamžiku, kterému jsme do minulého týdne říkali osm večer, budeme najednou říkat devět večer. Tím se delší den neudělá, jen tomu budeme jinak říkat. Peníze se nerozmnoží tím, že pětistovkám začneme říkat tisícikoruny.

Tihle milovníci sociálního inženýrství vám řeknou, že bude delší večer, protože jim dřív skončí práce. Ale co jim brání končit dřív i bez vnucované změny času i pro všechny ostatní? Mohu dělat pekaře nebo popeláře, nebo si jinak domluvit směny. Že to nejde, protože by se jim ostatní nepřizpůsobili? Tak se nás holt nebudou ptát a donutí nás všechny k posunu pracovní doby nařízením vlády o letním čase? Ano, nejčastějším argumentem stoupenců přecházení na východní čas je „ono mi to tak vyhovuje“. Tak uděláme anketu? Třeba nám vyjde, že největšímu počtu lidí by vyhovovalo, kdybychom si přenastavili hodinky o 26 minut dopředu. Copak o takové věci se dá hlasovat? Kdyby změna vadila jen jednomu jedinému, nemají ostatní právo vnucovat cizí nepřirozenost druhým. Ať si na ni přecházejí sami, že.

Letní čas je formou hrubého násilí. Je to jeden z projevů nátlaku, kterým si násilníci zařídí nedobrovolnou změnu chování nás ostatních tak, aby vyhovovala zrovna jim. Mohli by si žít podle svého a čas si posouvat jen pro sebe. Jenže to jim nestačí. Musí donutit nás všechny ostatní, abychom udělali změnu stejnou, jen tak je to pro ně totiž výhodné. Že si na ni někteří z nás už skoro zvykli, to hloupost změny nijak neumenšuje. Ekonomický přínos letního času je nulový nebo záporný, negativní zdravotní důsledky potvrzuje stále více studií.

Zeměkoule se při své pouti vesmírem nezajímá, jak jacísi tvorečkové na jejím povrchu počítají svůj kalendář, kdy si vymyslí přestupný den či podobnou legraci. Třeba rovnodennost přichází podle kosmických pravidel se svou nadlidskou pravidelností, ale lidská nepravidelnost jí přisoudí občas jedno datum, občas jiné, občas v letopočtu Pána Forda, nebo bůhvíkolikátého thermidoru, či jaké počítání si který z človíčků vymyslí. Země se ale nebude přizpůsobovat ani Caesarovi, ani papeži Řehořovi, ani Konventu, ani Evropské unii, ani vládě České republiky. Lidské instituce ať mluví do lidských věcí, kosmický řád ale ať nechají na pokoji!

Ale nedělají to. Chtějí rozhodovat o tom, kolik je hodin. Země se točí dle vyšších zákonů, a do toho nám nějaká zpupná vláda vydá nařízení, že hodin není tolik, ale už tolik. Ta troufalost! Vlády se pletou do spousty věcí, do kterých jim nic není, ale co je moc, to je moc. Ony chtějí měnit rotaci země! Ony sahají na kosmický systém! Aristotele, vstávej! Atlasi, drž pevněji!

Prý tu hodinu na podzim dostaneme zpět. To jo. Sedm měsíců na ní budou rajtovat, a pak nám ji jednoho podzimního rána umolousanou, znectěnou a ohmatanou milostivě vrátí. A do toho někdo přichází s nápadem, že nám ji vezmou navždy. Pošleme ty zloděje času už někam.