Boj o rozhlas: neděsme se, netěšme se

Zvažovanou změnu systému financování erárních médií z poplatků na kapitolu rozpočtu přirovnal prezident republiky k obsazení budovy Československého rozhlasu sovětskými vojáky se samopaly 21. srpna roku 1968.

Není cílem tohoto textu, abych se pouze přidával k mnoha lidem, kteří poprávu Petru Pavlovi tuhle nehoráznost vyčetli. I když ono opravdu srovnávat vypnutí rozhlasu a převzetí kontroly nad vysíláním cizí ozbrojenou mocí s pouhou technickou a administrativní změnou nehorázné opravu je. Korumpovat státem zřízená média náhlým zvýšením poplatků nebo naopak trestat jejich případným snížením lze klidně kdykoli v průběhu roku, zatímco zásah do rozpočtové kapitoly lze udělat jen jednou ročně při projednávání zákona o státním rozpočtu. To je celý rozdíl. Vliv aktuální politické většiny v Poslanecké sněmovně je v obou případech stejný a stejně legitimní, zatímco dopad na vysílání sporný nebo spíše nulový.

Zvláště z úst Petra Pavla, a zvláště v rámci pietního aktu k výročí invaze armád Varšavské smlouvy konaného u vstupu do historické budovy rozhlasu bylo toto srovnání nechutné. V den dvacátého výročí invaze (v roce 1988) se v Praze konala první velká veřejná demonstrace proti režimu po 19 letech, a byla ozbrojenou mocí potlačena. Dva dny na to Pavel vstoupil do ozbrojené složky podporující režim a podléhající přímo velení Varšavské smlouvy. Postavil se přesně na opačnou stranu než dva dny předtím demonstrující občané, často stejného věku jako on. On se přidal na stranu ozbrojené moci.

Cílem tohoto textu je ale něco jiného než kritizovat nestydatost onoho přirovnání. Představme si na chvíli (máme přece fantazii), že současná vláda skutečně chce Český rozhlas vypnout. Dokonce i v takovém případě by přirovnání k srpnu 1968 kulhalo na všechny nohy. Kolik bylo v roce 1968 u nás rádií? Jedno. Kolik by jich zbylo, kdyby (když) někdo Československý rozhlas vypnul? Nula. Kolik je dnes u nás rádií? Stovky. Kolik by jich zbylo, kdyby dnes někdo vypnul Český rozhlas? Stovky. A to je ten nekonečný rozdíl. Rozdíl, kvůli kterému je ono přirovnání nejen nechutné, ale i naprosto věcně zcestné.

Milovníci Českého rozhlasu namítnou, že oni jiné stanice neposlouchají a že by vypnutím ČRo byli zásadně ochuzeni. To je klidně možné. Pak by ale aktivisté, kteří před rozhlasem drželi cedule POPLATKY NEDÁME, měli férově říci, že jim jde o jediné. Aby jim jejich oblíbenou stanici povinně platili nadále i jejich ostatní spoluobčané, kteří ČRo neposlouchají a platit nechtějí. No, oni by ji platili i po převedení financování na státní rozpočet, ale to je na aktivisty asi moc složitá úvaha.

Ano, dnes je u nás mnoho set celoplošných, regionálních i lokálních rádií, provozovaných držiteli stovek licencí. Je to pestrá džungle všemožných žánrů a zaměření, směsice rádií všemožného profilu. Tato rádia vysílají v rámci zákona a licenčních ustanovení zcela svobodně a obsah tvoří zcela dle svého uvážení.

Je velmi těžké v takové chvíli říci, že tu něco zásadního v éteru chybí. Tak zásadního, že na to musí být vytvořena ohromná instituce s miliardovým majetkem a miliardovým příjmem, s tisíci zaměstnanci. Tak co to tedy je, co svobodně fungující stovky rádií nejsou schopny svým posluchačům zajistit?

Tyto otázky si skoro nikdo neklade, protože bohužel nestojíme před potřebou definovat veřejný zájem, který je prý třeba uspokojovat nad rámec pestré nabídky nezávislých rádií. Protože bohužel nemáme potřebu obhajovat vznik a existenci státem zřízeného obřího rozhlasového subjektu. On nám tu totiž zbyl z oněch monopolních dob.

Z dob, kdy musel plnit všechny funkce, protože tu nikdo jiný nevysílal. A když pak kolem něj vznikly stovky nezávislých rádií, nikdo základní otázky po smyslu dnešní existence státem zřízeného rádia nenastolil. Nikdo nezkusil jeho roli přehodnotit. Jen se za pochodu posledních 35 let dělaly kosmetické úpravy, reagující daleko spíše na nové technické možnosti než na zcela novou situaci mediální krajiny.

A jednou z takových vlastně kosmetických úprav má být (a možná ani nebude) změna způsobu financování erárních médií, kdy místo toho, aby je platili povinně všichni poplatníci formou poplatků, budou je povinně platit všichni poplatníci formou daní. Ve vysílání se to nijak neprojeví. Žádné další, natož zásadní změny nikdo nechystá. A to především takové změny, které by vycházely z koncepční úvahy, na co tu vlastně státem zřízené rádio máme mít, co vysílat musí a co už by vysílat nemělo.

Třeba že by nemělo profilově konkurovat privátním stanicím ale vysílat to, co jiní nemohou nebo nechtějí. Jinak nelze existenci takového veřejného subjektu obhájit. Problém je ale v tom, že on ho nikdo hájit nemusí, protože se po smyslu státem zřízeného subjektu nikdo neptá.

Nebojme se se případné změny financování Českého rozhlasu z poplatků na kapitolu rozpočtu, ani si od takové změny nic neslibujme. Neděsme se a netěšme se. To není změna mířící k podstatě. Děsme se leda toho, že se nikdo neptá, k čemu takovou státem zřízenou instituci potřebujeme. Popřípadě jak zařídit, aby produkovala jen to a právě to, co od ní potřebujeme, co ospravedlňuje její existenci.

Pokud takovou potřebu budeme vůbec umět zformulovat.

psáno pro IVK