Bajka lidožroutská

Kdysi před dávnými lety v jedné blízké zemi žila, byla tlupa kromaňonců. Spali, kdy chtěli, jedli, když bylo co, sex měli, když to na ně přišlo, vyhřívali se na sluníčku, mokli v dešti.

Snědli, co našli nebo co šlo kolem. A občas něco snědlo je. A občas zmrzli nebo umřeli na nemoc. Prostě idylka.

Jednou ale přišly horší časy. Kolem nešla ani veverka, tuhé kořínky se nedaly jíst, bobule opadaly. Strašný hlad trápil je. Kousek stranou od hlavního ohniště přebýval starý moudrý šaman. Tak se ho šli zeptat, co dělat. Šaman rozuměl řeči zvířat, řeči stromů, řeči oblaků. Nebo to aspoň říkal. Hlavně ale rozuměl řeči božských hromových vládců hor, kteří sídlili vysoko ve skalách. Nebo to aspoň říkal.

Šaman delegaci kromaňonců vyslechl, a pravil: půjdu do skal a zeptám se tam božstev. Sbalil se na tři dny a odkráčel. Za tři dny se vrátil k nedočkavým kromaňoncům. Na jejich naléhání vážně promluvil: máte průšvih. Málo jste se klaněli směrem k horám a málo dárků jste jim přes šamana posílali. Je to vaše vina. Božstva se nakrkla a proklela vás. Nic tu neporoste a ani žížalka se tu neproplazí. A to by nešlo si je nějak usmířit?, žadoní kromaňonci. Šlo, odvětil šaman. Ale to byste museli přinést oběti nejvyšší. Ona totiž božstva hromová žerou děti. Vyberte s místních děcek tři nejlépe rostlé, já je tam odvedu, a bude zas dobře.

Kromaňonci neznali zákaz dětské práce, tak se jim moc nechtělo, děti se hodily, ale pořád lepší přijít o pár děcek než pochcípat hlady. Vybrali tři pěkné kousky a předali je šamanovi. A šaman že se obětuje a sám s nimi půjde do skal. A jak řekl, tak udělal. Každé dítko na vodítko a vyrazili.

A kromaňonci čekali. Určitě déle než tři dny, ale uměli počítat jen do tří, pro číslovky nad tři měli jen slovo habaděj. V břichách jim kručelo stále víc, až to nevydrželi, a někteří se vydali do skal za šamanem, jestli třeba někde neuvízl.

A on uvízl. Když ho našli, měl v zubech zrovna lýtka třetího dítka. A pupek jak měsíc v úplňku. Kromaňonci šamana zabili, lýtka dojedli a vrátili se k tlupě. Tam zvěstovali, že jim šaman celou dobu věšel bulíky na nos. Teda, oni žádného bulíka nikdy neviděli, ale představovali si ho jako něco hodně velikého. A že to s tou vinou určitě není pravda. Nikoho neurazili, nic neprovedli. Jen měli chvíli smůlu. A taky že ano.

Najednou šel kolem sytý sysel, za ním tři vypasené veverky, a hned byla hojnost. Kromaňonci už si nikdy nenechali nic nabulíkovat o vině a oběti a dařilo se jim vcelku slušně.

Jenže čtyřicet tisíc let uteklo jako voda a najednou přišli noví šamani. A že prý lidé moc zlobí svou božskou planetu pálením uhlí, a ta se urazila a ztrestá je upečením zaživa. Nebo to aspoň ti dnešní šamani říkají. Ale dá se tomu zabránit, když lidé těm šamanům dají pár bilionů. Šamani je prý předají uražené planetě, a ta lidem odpustí.

A lidé poslechnou. Ledaže si vzpomenou na onoho dávného šamanského podvodníka…

psáno pro časopis TO