Agent. Provokatér. Jak hezká slova.

Vůbec nejsou hezká. Většina lidí si je nespojuje se zrovna příjemnými lidmi. Přesto se do obou těchto slov tolik zamilovali naši „bojovníci s korupcí".

Ty uvozovky jsem tam napsal schválně. U „boje s korupcí" šlo odjakživa právě jen a jen o ten boj a o body, které na něm lze snadno vytřískat, zvláště, když se o tom boji dostatečně halasí. Proto pořád slyšíme o hrdinném boji s korupcí a tak málo o tom, v čem je vlastně jádro nebezpečí korupce.

Korupce je česky úplatkářství. Proto se tak často mluví o tom, že jádrem korupce je právě ten sám akt předání úplatku. Je však někomu způsobena újma tím, že jeden druhému dal nějaké peníze? Není. Újma vzniká až tehdy, kdy uplacený právě kvůli úplatku udělá úmyslně horší (suboptimální) rozhodnutí, než by udělal normálně. A tímto rozhodnutím poškodil toho, v jehož zájmu má rozhodovat. Je-li korupce zločinem, pak mrtvolou je právě až to poškozující rozhodnutí, ne samo uplácení.

Skutečný boj s korupcí má být tedy zaměřen právě na tato úmyslně suboptimální rozhodnutí. To je to vlastní maso korupce, ne předání peněz či poskytnutí výhody. Skutečný boj s korupcí má být také zaměřen proti přílišným pravomocem institucí, která mohou taková rozhodnutí činit.

A co agent provokatér? Ten nasimuluje situaci, ve které je prověřovaný vystaven pokušení. Prosím, je to možná dobrá metoda pro různá výběrová řízení. Lze jí snad zjistit nižší odolnost proti pokušení. Ale nelze jí zjistit sám zločin, protože ten se nestal, jen laboratorní pokus. Poškozen nebyl nikdo.

Institut agenta provokatéra tedy vůbec vlastní problém korupce neřeší. Sám naopak problém může způsobit. Není nutno příliš fantazie k představě, jak snadno by mohl být zneužíván.