Zamyšlení nad Čínou a Českou republikou v oblasti ekonomického rozvoje

Během posledních čtyř dekád se Čína transformovala z plánované ekonomiky na dynamický model řízeného kapitalismu, kde čínská vláda vytvořila podmínky pro růst trhu a podnikání.

Čína se tak stala neopominutelnou globální mocností a svou aktivitou na mezinárodním poli neustále rozšiřuje svůj záběr.

Státní intervence se ve velkém měřítku zaměřuje na rozvoj strategických odvětví, jako jsou infrastruktura, technologie a průmysl. Tento centralizovaný přístup umožňuje rychlé přizpůsobení hospodářské politiky a masivní investice do inovací.

Čína navíc těží nejen ze svého obřího domácího trhu, kde více než miliarda lidí hovoří jedním jazykem, ale opírá se i o obrovskou základnu, kterou tvoří tzv. Čínská diaspora v různých zemích. Jen v Indonésii, Malajsii a Thajsku se jedná přibližně o 6-10 milionů lidí v každé z nich.

Čína masivně investuje v zahraničí a ve svém Pásu a Stezce již investovala okolo 1 biliónu dolarů. Díky této strategii Čína získala přístup k novým trhům, zejména v Asii a Africe, a zároveň upevnila svoji pozici jako klíčového hráče v globální ekonomice.

Za zmínku jistě stojí, že tyto projekty jsou vesměs prováděny v čínských standardech, a jedním z vedlejších, ale nikoli nevýznamných dopadů stavby továren a infrastruktury v rozvojových zemích v čínských standardech je zvýšená konkurenceschopnost čínských firem.

Doposud totiž situace vypadala tak, že všechny tyto země používaly „západní standardy“ a čínské firmy tudíž musely dělit výrobu na tu pro domácí trh (v čínských standardech) a tu na vývoz (v jednotlivých západních standardech). Toto samozřejmě není levné a výrazně to snižuje efekt ekonomie rozsahu.

Pokud Čína však postaví v nějaké zemi továrnu, třeba i zadarmo, ale v čínských standardech, výsledkem je, že nejen všechny subdodávky, ale i všichni domácí dodavatelé se přeorientují na čínské standardy a vzniká tak obrovský trh pro čínské firmy.

Celý tento proces má pak lavinovitý efekt, kdy domácí výrobci subdodávek ve snaze zlevnit výrobu tlačí na neustálý růst projektů v čínských standardech. Před pár lety se toto nazývalo „válka standardů“, nicméně se zdá, že na tomto poli je již dobojováno a evropský plán 300 miliard Euro, je jen kapkou v moři, která celkový výsledek nemůže zvrátit.

Pokud se podíváme na Českou republiku, jako člena Evropské unie, tak zde funguje systém regulovaného trhu se silnými demokratickými institucemi. Ekonomika ČR je silně orientovaná na export, s klíčovým zaměřením na automobilový a strojírenský průmysl, nicméně bohužel jen část masivního českého exportu tvoří výrobky a služby s vysokou přidanou hodnotou.

Česká ekonomika dlouhodobě nedokáže pokrýt své náklady, a náš současný život financujeme na dluh, o kterém zatím ani nediskutujeme, jak jej v budoucnu splatit. Již diskuze, jak jeho růst pouze zpomalit je natolik kontroverzní, že zatím nemá žádné hmatatelné výsledky.

Nevýhodou tržní ekonomiky v demokratickém systému může být obtížnější provádění strukturálních reforem. Politici často reagují na krátkodobé tlaky voličů, což může brzdit dlouhodobé investice nebo rozvoj strategických odvětví, jak jsme viděli například v oblasti energetiky nebo inovací. Toto je však vyvažováno svobodou jednotlivce a proto stojí za to hledat způsob, jak zvýšit svoji konkurenceschopnost.

Ve vztahu k Číně si ČR může vybrat s Čínou buď spolupracovat, nebo se vydat cestou „soupeření“.

Vzhledem k čínskému ekonomickému vzestupu a klíčové roli na globálních trzích má spolupráce s touto zemí pro Českou republiku několik potenciálních výhod.

Mezi ty hlavní určitě patří technologická spolupráce a možnost rozšíření exportních trhů.

Čína se rychle stává technologickým lídrem v oblastech, jako je umělá inteligence, 5G sítě nebo obnovitelné zdroje energie. Česká republika by mohla profitovat ze spolupráce v těchto oblastech, což by podpořilo inovace a růst. Současně to i nabízí obrovský potenciál pro české exportéry. Spolupráce by mohla umožnit českým firmám přístup na čínský trh a zvýšit objem obchodu.

Na druhé straně je otázkou, zda by se ČR měla připojit k potenciálním sankcím proti Číně, které by mohly přijít v důsledku geopolitických tlaků. Připojení k těmto sankcím by mohlo přinést rizika ztráty obchodních příležitostí, technologickou izolaci a z toho vyplývající snížení globální konkurenceschopnosti.

Pokud by Čína např. omezila český export na svůj trh (a to i ten nepřímý, kde ČR funguje jako subdodavatel pro mnoho západních firem), mohla by se tím ČR dostat do velikých potíží, a to i na vnitro unijním trhu, neboť zejména západní země do Číny exportující, by byly nuceny nahradit české dodavatele jinými.

Ztráta přístupu k některým inovacím a technologiím v situaci, kdy jiné země EU tento přístup mají, by mohlo mít dalekosáhlý až devastující účinek.

Podle mého názoru, je pro Českou republiku dlouhodobě výhodnější spolupráce než konflikt. I když geopolitické tlaky mohou směřovat k větší konfrontaci mezi Západem a Čínou, česká ekonomika je příliš malá na to, aby si mohla dovolit přerušit obchodní vazby s Čínou. Místo boje a sankcí by ČR měla usilovat o udržování pragmatických a oboustranně výhodných vztahů. Spolupráce v oblasti investic, technologií a obchodu může pomoci udržet českou ekonomiku konkurenceschopnou na globálním trhu, což by mohlo být pro zemi klíčové v následujících letech.