„We need railways, not lectures“ aneb Proč si Afrika vybírá Čínu.

K napsání tohoto textu mě přiměla série komentářů pod mým minulým blogem (https://blog.idnes.cz/jakab/opiove-valky-neskoncily-proc-zapad-ztraci-duveru-ciny-i-sveta.Bg25100830/diskuse).

Debata se stočila k tomu, co Čína „doopravdy sleduje“, když buduje infrastrukturu v Africe nebo i jinde ve světě – a padaly výroky jako: „Je to jen drancování surovin,“ nebo „Je jim jedno, kdo vládne, hlavně že mají zisk.“

Takové výroky dnes zaznívají často. A právě proto stojí za to se u nich zastavit.

Nevíme, protože neposloucháme

Západ si zvykl vnímat svět prizmatem vlastních zkušeností. Předpokládá, že každý stát sleduje stejné cíle – jen v jiné barvě. Ale Čína nevychází ze stejného základu. Její přístup k partnerství je neideologický, pragmatický, ale zároveň kulturně hluboký a historicky podložený.

Zatímco Západ přichází s podmínkami, Čína většinou přichází s nabídkou. A nechá na druhé straně, zda ji přijme.

Keňa, 2015

• Západ: půjčka 500 milionů USD, podmíněná reformou justice, médii a právním rámcem. Vyjednávání trvalo 3 roky.
• Čína: přímá investice 3,2 miliardy USD na železnici Nairobi–Mombasa. Hotovo za 4 roky.

Keňa si vybrala Čínu. Ne proto, že by se chtěla přimknout k nějakému modelu. Ale proto, že potřebovala koleje, ne kurz o demokracii.

Prezident Keňy Uhuru Kenyatta doslova řekl: „We don’t need lectures. We need railways.“ (Nepotřebujeme lekce. My potřebujeme železnici.)

Kdo rozhoduje, co je „správná vláda“?

V debatě padlo i to, že taková spolupráce může být jen zdánlivě dobrovolná – že jde o nabídky, které podporují diktátory a diktaturu.

Skutečná otázka však zní: Kdo určuje, kdo je diktátor?
Je to pouze Západ a diktátory jsou jen ti, které neuznává Západ? A co spojenci USA v Perském zálivu? Co režimy, se kterými EU běžně obchoduje?

Pokud opravdu věříme ve svrchovanost států, pak musíme přijmout, že si partnery vybírají samy. Jinak jen vyměníme slovo „kolonialismus“ za „hodnoty“ – a výsledek zůstane stejný.

Pokud odmítáme i samotnou možnost, že se jiná vláda může svobodně rozhodnout, pak vlastně říkáme, že víme lépe než oni, co je pro ně dobré. A to už není partnerství. To je dozor.

Západ dnes podmiňuje téměř každý vztah morální kvalifikací dle definice Západu.
Výsledkem ale není zlepšení podmínek v těchto zemích – výsledkem je ztráta důvěry.

Čína většinou neříká: „Tohle musíte změnit.“
Říká: „Toto nabízíme. Rozhodněte se sami.“

To je jádro rozdílu. A právě proto dnes tolik zemí dává přednost čínskému přístupu – ne z donucení, ale z přesvědčení, že jde o výhodnější a důstojnější vztah.

Západ nabízí často grant, seminář, monitorovací misi a „spolupráci při reformách“.
Čína nabízí přehradu, dálnici, nemocnici.

Západ říká: „My víme, co potřebujete. A pokud bude nutné, donutíme vás k tomu i proti vaší vůli“
Čína říká: „Vy víte, co potřebujete. My vám to umíme dodat.“

V tom je ten klíčový rozdíl.

Respekt místo dohledu

Mnoho zemí dnes nehledá spasitele. Hledají partnera, který je neponižuje. Který neříká: „Vy jste nezpůsobilí rozhodovat o svém osudu, tak my to uděláme za vás.“

Čína v tomto ohledu představuje alternativu bez přednášek, bez podmínek, bez misí „převýchovy“. A proto je pro tolik vlád přijatelnější.

Závěr? Možná překvapivý

Buď věříme v právo každé země vybrat si svou cestu, nebo ne.
Pokud ano, pak musíme respektovat, že někdo zvolí Čínu.
Bez podezření. Bez moralizování.

Spolupráce není sprosté slovo. A svobodě přijatá nabídka stavby silnice, továrny či přístavu není lichva.

Západ má stále co nabídnout – ale musí přestat trvat na tom, že jen jeho model je ten jediný správný.

Jinak ho nebude chtít nikdo následovat.