"...Nabízí silnice, elektrárny, nemocnice. A především nabízí porozumění..."

No, i Číně jde samozřejmě v první řadě o zisk - jak ekonomický, tak politický. Takže drancuje suroviny stejně jako Západ, jen jí je jedno, kdo zrovna vládne...

Mluvit o „zájmech“ Číny v duchu západní realpolitiky je snadné, ale matoucí. Opravdu víme, co přesně Čína sleduje? Anebo jen používáme svůj vlastní filtr – představu, že každý stát jedná tak, jako to děláme my?

Západ si zvykl promítat své motivace na ostatní a pak je soudit podle těchto projekcí. Ale čínské pojetí spolupráce není založeno na přetvářce – říká rovnou, že obchod je obchod, a ne převýchova. Pokud je spolupráce dobrovolná, kde je problém?

...... motto "válka za lidskou svobodu" je nedílnou součástí toliko proklamovaných západních (evropských) hodnot po dvě staletí!,- Portugalci, Španělé, Francouzi, Britové, Belgičani, Holanďani, USA, Němci,- Ruské samoděržaví jakbysmet!,- se na domorodcích v obou Amerikách, Africe, Asii i v Tichomoří, vyřádili takovým způsobem, že tam na "demokracii, marx.leninismus a lidská práva" nezapomenou do soudného dne......... však nečekané a nepředpokládané (ne tak pro vzdělance, učence a prognostiky - např. Samuel Huntington) se stalo skutečností!,- podřadný, opovržení hodný, podceňovaný, negramotný žák, zrazu předčil své učitele, které v prvopočátku doslova a do písmene "zkopíroval" a později zcela předčil ve výzkumu, technické dokonalosti, vynalézavosti a poznání obecněA proč Západ ztrácí důvěru Číny? Vojenská hrozba, ultimáta a sankce nejsou kooperace, vzájemná spolupráce, obchod a byznys, což se dá lakonicky vyjádřit asi takto: "S blbcama se nemáme o čem bavit!"

V principu souhlasím s většinou co píšete, ale s jednou velkou vyjímkou.

Čína určitě nikdy nebyla negramotný žák

Nicméně souhlasím, že ji tak do dnes mnozí Evropané vidí - zcela ke své vlastní škodě.

Doufejme, že se to alespoň v ČR záhy změní.

"Cina zada uznani, autenticke porozumeni a respekt".

To je naprosto v poradku a ma na to nesporne pravo. Proc ale to stejne komunisticka Cina upira lidu Taiwanu?

Jiste vite, ze Taiwan uz davno nenarokuje byt vladou i kontinetalni Ciny, davno se toho zrekla. Po smrti Cankajska se prirozenym vyvojem stala plne nezavislou demokratickou zemi. Po komunistickem uchvaceni moci v roku 1949 vyrrostly Taiwanu uz tri generace lidi kteri se za Cinany nepovazuji, povazuji se za narod taiwansky vcetne puvodnich kme

Od smrti Cankajska ubehlo uz skoro 50 let a lid taiwansky dokazal vubudovat svobodnou moderni spolecnost a kvalitou zivota se umistuje na dvaadvacatem miste na svete. Casti komunisticke Ciny se stat nepreji, chcou usporadat referendum o vyhlaseni "Republic of Taiwan". Komuniste dobre vi jak by takove referendum dopadlo a hrozi jestli to udelaji podniknou vojenske sily k nasilnemu pripojeni Taiwanu k CLR. Neco jako Putinova " specialni vojenska operace".

Proc myslite pane Jakabe, ze lide taiwansti nemaji pravo na uznani, autenticke porozumeni a respekt? To stejne co si sami pro sebe vyzaduji. Nakonec Cine vladnou komuniste a ti vyznavaji Lenina jim hlasane "pravo na sebeurceni az sameho odtrzeni".

Osobne lidu Taiwanu nezavislost srdecne preju a doufam, ze v cinske komunisticke strane prevladnou, ti kteri maji radeji penize nad imperialistikou expanzi a vyhovuje jim lepesoucasny stav kdy cile probiha byznys mezi Cinou a Taiwanem!

Byl jste na Taiwanu a v Číně?

Pokud ne, pak Vám doporučuji do obou zajet.

Většina Taiwanců si nepřeje vyhlášení nezávislosti a cítí se Číňany.

Když ono ani Čína není bez viny.

Čína v Tibetu vyvraždila přibližně jednu pětinu celkové populace a do značné míry zlikvidovala tamní unikátní buddhistickou kulturu - to vše s vypočítavým kalkulem kolonizačního záměru.

Podle tajné armádní zprávy určené pro čínské vojenské velení, kterou ukořistily tibetské partyzánské jednotky, za období od března 1959 do října 1960 bylo jen v centrálním Tibetu zabito 87 000 Tibeťanů.[9]

Výpovědi o masakrech, mučení a vraždění, bombardování klášterů a měst a vyhlazení celých velkých nomádských skupin, které následovaly po převzetí Tibetu Čínou, byly zevrubně zdokumentovány. [10] Hlavními obětmi čínských čistek se stali prominenti bývalého režimu, statkáři a mniši a mnišky v buddhistických klášterech. Desetitisíce obětí si vyžádala kolektivizace zemědělství spojená s trvalým usídlováním nomádů do tzv. komun. Jakýkoliv odpor proti záměrům čínské státní moci byl trestán smrtí či deportací do pracovních táborů.

Popravy se konaly bez řádného procesu a způsobem, který měl ponížit lidskou důstojnost odsouzených a jejich rodin. V tibetštině se objevilo nové slovo thabdzing vyjadřující stav duševního utrpení a hrůzy, se kterým tyto popravy byly spojeny. Odsouzení obvykle museli před shromážděnou obcí veřejně vypočítat svá provinění a poté byli kamenováni, mučeni a nakonec usmrceni svými rodinnými příslušníky a blízkými přáteli, kteří tak konali pod hrozbou stejného trestu. Děti byly nuceny zabíjet vlastní rodiče, rodiče museli tleskat pověšení svých dětí a ještě zaplatit popravčí četu. Po skončení popravy vojáci nejprve svezli oběti do otevřených hrobů a poté nutili pozůstalé, aby oslavovali a tančili na mrtvých tělech - neboť prý byli vymýceni nepřátelé lidu a socialistického zřízení. Mnohé rodiny, než aby podstoupily takovou proceduru, páchaly hromadnou sebevraždu. Celkový počet popravených přesahuje 150 000, dalších 9 000 osob spáchalo sebevraždu.[11]

Tibet je sám o sobě fascinující téma a zvažuji, že mu věnuji některý z budoucích článků.

Jeho problémem ale je, že si ho některé skupiny v Evropě zvolily jako nástroj k prosazování vlastních politických cílů. Přitom i sám Dalajláma opakovaně – poprvé již v roce 2005, a znovu například v roce 2008 – veřejně prohlásil, že si nepřeje odtržení Tibetu od Číny. Proč se tato jeho stanoviska v Evropě téměř nezdůrazňují, je otázka sama o sobě.

Téma Tibetu je však zcela odlišné od toho, čím se zabývá blog, na který reagujete.

Přes veškeré snahy platilo, platí a platit bude právo silnějšího. Spravedlivé je, že se v tom různé části světa střídají. Nadvláda Západu končí, Asie jde do čela. Vy se na to evidentně těšíte.

Právo silnějšího – zdá se – platí, dokud se jeho uplatňování nestane sebedestruktivní. Pak se ho i ti „silní“ začnou bát.

Na dnešním Západu je zarážející něco jiného: Přes historickou zkušenost přetrvává pocit nadřazenosti, který se projevuje snahami o vývoz „evropských hodnot“ i do zemí, které o ně nestojí.

Dokud se toto nezmění, bude Západ jen těžko hledat rovnocennou řeč s mimoevropským světem, a bude tak sám sebe oslabovat.

Ano, jsem rád, že éra vnucování „hodnot“ i za pomoci zbraní (např. Afghánistán, ale i další...) končí.

A jsem rád, že jiné mocnosti – třeba Čína – mají sílu, ale nepoužívají ji k dominanci. Naopak, vztahy staví na respektu. Nedávná schůzka Šanghajské organizace v Tianjinu to ukázala velmi jasně – společná fotografie čínského a indického prezidenta obletěla svět a mnohé v Evropě to zjevně zaskočilo.

zase ten redukcionismus. Čínské císařství se zhroutilo z mnoha jiných důvodů než bylo opium. Všechny opiové války bychom museli znásobit stem, abychom dostali následky povstání taipingů, a to je jenom jedna z mnoha věcí

dále tam máme degenerovanou představu, že historičtí aktéři byli schopni dohlédnout dlouhodobé následky toho, co dělají. "cílené zničení" pěkný pendrek

dále tam máme tu nesprávně použitou první osobu množného čísla, "my jsme způsobili". V první řadě, Česká republika nepatří na západ, rozhodně ani ona sama, ani ten západ to tak nevidí. Ani někdejší habsburská říše na západ nepatřila, a v Číně se angažovala minimálně. V druhé řadě asi tak šestá nebo i desátá generace potomků vůbec nemá žádnou licenci pro tu první osobu množného čísla s předky

Děkuji za komentář. Blog ale není o pádu čínského císařství (k němuž mimochodem došlo počátkem roku 1912 – a nepochybně by si zasloužil samostatný článek).

Tématem je historická kontinuita západního přístupu – dnes v podání EU, Velké Británie a současné české vlády – který od 19. století až dodnes vyváží „evropské hodnoty“. A právě ve jménu těchto hodnot tehdy Západ zdrogoval Čínu, vyrval jí Qingdao (navráceno 1922), část Kantonu (1943) a Hongkong (1997).

Nejvíc šokuje, že si z toho EU, VB ani ČR nevzaly žádné ponaučení. Nadřazenost nad jinými kulturami zůstává – jinak by přece nemohlo docházet k neustálým deklaracím a snahám o vývoz evropských hodnot.

Změnilo se jen to, že je – alespoň v případě Číny – už nevyvážíme na bodácích pušek. Ale jinde (např. v Afghánistánu) jsme k tomu donedávna vojenskou sílu neváhali použít - a to včetně ČR, proto to "my".

Snad se budoucí česká vláda od tohoto narativu oprostí a naváže vztahy mimo Evropu konečně na základě vzájemného respektu.