Kde jsem se cítil svobodnější? V Číně nebo v Česku?

Po vice než deseti letech v Číně a dvou v Česku jsem si uvědomil něco, co mě šokovalo: svoboda, jak ji známe, se tam žije jinak – a v mnoha ohledech možná i víc.

Tento kontrast mezi životem v Číně, ještě umocněný nedávným pobytem v Zhangjiagangu, versus životem v České republice byl natolik výrazný, že mě přiměl k hlubokému zamyšlení.

Co pro mě znamená svoboda?

V evropské debatě se svoboda zúžila na možnost kritizovat vládu. Jenže například mě mnohem víc zajímá něco jiného:

• Mohu rozhodovat o svém životě bez zásahů?
• Musím žádat o svolení pokaždé, když chci udělat změnu?
• Je systém nastaven tak, aby mě podpořil – nebo aby mě svazoval?

Česko: stát jako výchovný dohled

V Česku se naopak často setkávám s pocitem, že systém předem určuje, co je ‚žádoucí‘ a co ne. Svoboda jednotlivce zde jako by končila tam, kde začíná odchylka od nepsané normy, která není zakotvena v zákonech, ale spíše v celkové atmosféře.

Stále častěji narážím na přeregulovanost. Nejde o formuláře nebo úřední hodiny. Jde o neviditelnou síť omezení a příkazů, které diktují, co se „smí“ a „nesmí“. Ne kvůli bezpečnosti nebo právu – ale kvůli „vhodnosti“, „doporučenému chování“ a „společenskému dobru“.

Když chcete žít jinak, než stát předepisuje, narazíte. Buď přímo na zákaz, nebo minimálně na lavinu doporučení, norem, metodik a schvalování, které vám řeknou, co máte jíst, jak topit, jak stavět, jak podnikat i jak mluvit. Systém vás formuje jako nezvedené dítě, které musí být napraveno.

Čína: Jasná pravidla a prostor pro vlastní způsob života

V Číně byl přístup jiný. Jasně definované zákony – ale minimální potřeba někoho mentorovat. V Číně nikdo neřešil, jak žiji. Nikdo mi neříkal, co bych měl dělat, jíst, jak bydlet nebo čím se zabývat.

Žil jsem si po svém.

Tohle považuji za opravdovou svobodu: moci si zvolit svou cestu, nést za ni odpovědnost – a nebýt při tom nikým brzděn, pokud tím neškodím druhým.

Navíc jsem si všímal i jiné věci:

V Číně systém podporuje ty, kteří něco umějí. Ty, kdo jsou schopní a přinášejí výsledky.

V Česku – alespoň dnes – se zdá, že větší podporu mají ti, kdo se dokáží nejlépe přizpůsobit „správnému směru“.

Dotace, granty, „strategie“ – často neocení výkon, ale míru souladu s tím, co chce stát. A tyto „priority“ se často upravují s každou změnou vlády!

Moje zkušenost potvrzuje, že čínský model nabízí jednotlivci více prostoru pro odpovědný a smysluplný život, než se v ČR běžně tvrdí.

Směrv ČR: unifikace chování bez výjimky

Český stát se dnes aktivně snaží řídit životní volby jednotlivce. Ve jménu zdraví, udržitelnosti nebo „evropských hodnot“ se zužuje prostor pro alternativu. Nejen že stát rozhoduje o tom, co je správné – stále méně umožňuje jakoukoliv odchylku.

Zvolit si jiný životní styl než předepisuje úřední diskurz začíná být problém. Když už ne právní, tak minimálně praktický, ekonomický, společenský. Kdo se nechce podřídit, má být „vychován“. A ten, kdo odporuje, je často automaticky diskreditován.

A proto to píšu

Jistě, jako každá země má Čína své výzvy. Ale právě v každodenní svobodě jednat a žít podle svého mi nabídla víc než má vlastní země.

V tomto kontextu onen zprofanovaný výrok prezidenta Miloše Zemana, jež navrhoval učit se i od Číny, nabývá zcela jiný rozměr. A to bez ohledu na to, co si kdo o jeho osobě myslí – jde o zkušenost, která se potvrdila i v mém vlastním životě.