Lidé si čím dál více uvědomují, že obrovsky chybujeme, když se necháváme rozeštvat proti sobě navzájem a podléháme až hysterickým náladám v touze naši protistranu pokořit, zesměšnit. Jenomže jak lze těmto tlakům čelit?
Sám jsem se v nedávné době přistihl, že jsem této hysterii také propadl. Viděl jsem, jak u nás na Praze 6 lanaří Pirátská strana nebohé dušičky pod svá křídla a jak jim to beztrestně prochází. Naštěstí několik dní před tím, jsem si vyzkoušel volební kalkulačku a zjistil jsem, že pokud budete odpovídat na otázky čistě pravicově nebo svobodomyslně, chcete-li. Zkrátka když si myslíte, že se stát, potažmo město má montovat do života občanů co nejméně - zjistíte, že ideologicky jsou Piráti hned vedle komunistů a socialistů a bohužel koalice Spolu je doslova pouze o pár příček nad těmito extrémně levicovými subjekty.
Inu, tak jsem ozbrojen těmito znalostmi a opojen třemi iontovými nápoji plzeňského typu nakráčel vstříc pirátskému stánku. Vysvětlil jsem jim, že jsem pravicový volič a že mi ve volební kalkulačce vyšli přímo vedle komunistů. Oni, že mají jiná témata než komunisté. Ale na mou poznámku, že postupy mají přeci jen stejné, již nereagovali. Naopak se začali vykrucovat a lhát mi přímo do očí. Považuji za svou osobní slabost, že jsem neudržel emoce na uzdě a místo toho jsem jim začal nadávat do komunistů... Ne že by komunisty v principu nebyli, ale neudržel jsem svůj temperament a podal to až příliš výbušně. Neuhlídal jsem své emoce...
Samozřejmě je zvláštní, že tak anti-komunistická pražská část jako je Praha 6 v takové míře volí komunisty nabarvené na černo, obhajující své komunistické principy nikoliv dělnickou nýbrž tzv. zelenou a progresivní propagandou. Na toto by se samozřejmě poukazovat mělo, ale ne hystericky a přehnaně emočně.
Konec konců není na tom nic špatného uvěřit ve funkčnost komunistických přístupů. Špatné je sobě a ostatním nalhávat, že jsem středovým politikem / voličem, když se má ideologie limitně blíží té komunistické. Pak totiž není možná jakákoliv rozumná a racionální diskuse.
Řešením ale přeci není hysterické pokřikování nebo nadávání na Twitteru do všelijakých samoúčelných nálepek. Řešením je klidná a když už ne fundovaná, tak alespoň otevřená a upřímná diskuse.
A to je ono - až příliš rychle jsme si zvykli na život v rozhádané společnosti. Dříve byl někdo socan a někdo ODSák, ale nepokřikovali na sebe voliči navzájem nechutné nadávky, které snad ani nebudu jmenovat. Ve společnosti bylo daleko méně nenávisti a vzteku. Mohli si k sobě v hospodě sednout nejvyhraněnější političtí odpůrci, ale dokázali se navzájem alespoň na lidské úrovni jakš takš respektovat. A nebo možná jinak... Lidé si nadávali vždy, a vždy proudily emoce. Jenom z očí do očí si jen tak někdo netroufne. Internet je v tomto tedy naší zhoubou. A vinni jsme všichni, ne jen pouze ta jedna strana, na kterou zrovna my nepatříme. Prostě všichni.
Jenže to je těžké. Jak reagovat na tu nestoudnost, kdy vás jedni označují za tohlefily a tamtofoby, izoláty, transformátory, dezintepretory, trotly, flaškanci, flašouny, agenty a podobně; V médiích vysílají pouze tu jednu pravdu, zvou si tam jen ty, kteří si navzájem ve výsledku pouze přitakávají, některým tématům se vyhýbají jako čert kříži a kohokoliv, kdo by jim ten jejich domeček z karet jednoduchými otázkami či argumenty rozbořil v první minutě si tam raději nezvou už vůbec. Takže například ODS se v médiích stále nekriticky prezentuje jako pravicová, přestože se jejich postoj od obhájců volného trhu a osobní svobody otočil na odpůrce. O ostatních stranách ani nemluvě.
Vlastně se nedivím frustracím ani jedné skupiny občanů. Jedni dostanou naservírovanou pravdu jako na talíři v masmédiích a svých sociálních bublinách, takže všichni ti, kteří z této pravdy bez ustání vybočují působí jako nepochopitelní rozvraceči a hlupáci. A druzí naopak vidí téměř nepochopitelnou jednostrannost a nekritičnost médií, politiků a veřejně proklamovaných odborníků a nestydatě kruté urážky svých spoluobčanů. Jeden by měl chuť až křičet z plných plic, aby všem tu nespravedlnost ukázal...
Jenže to by byla právě ta největší chyba. V diskusi nejhůře vypadá ten, kdo se neudrží na uzdě, nedokáže na svůj názor nahlížet nedogmaticky a nedokáže s oponentem diskutovat bez pohrdavých úšklebků.
Bohužel mottem dnešní doby je plivání na názory druhých. Je potřeba vytvořit dojem, že všichni souhlasí s tou naší propagandou. A těch málo odpůrců musí zákonitě věřit propagandě našich nepřátel. Je proto nemyslitelné, aby někdo myslel vlastní hlavou. A právě za tímto účelem je třeba zadupat jakékoliv zárodky upřímné a otevřené diskuse. Ta by mohla způsobit, že se lidé také proberou a začnou si všímat, jak je s nimi elegantně manipulováno. Naším nepřítelem by tedy v žádné diskusi neměl být ani ten nejsprostší ani ten nejhloupější a nejzaslepenější diskutující. Naším nepřítelem je pouze fakt, že někdo nestojí či není schopen účastnit se racionální a civilizované diskuse. No a pak se nás ten někdo snaží zavléci do emocionálního průjmu, což je nakonec jeho jediný cíl.
Konec konců většina těch emočně vypjatých témat, která nám jsou servírována jedno za druhým, je pouze zástupným tématem, které se snaží veřejnou diskusi odvést od mnohem podstatnějších problémů naší doby. O tom raději zase někdy příště ;)
