Zdeňku Svěrákovi, učiteli národa, k životnímu jubileu

Jakýsi Albert Einstein, to byl ten pán, co tak intenzivně čerpal z práce Járy Cimrmana, jemuž vděčí za veškerou svou slávu, kdysi pronesl větu: „Jenom život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.“ 

Člověk, který žije pro ostatní, tímto svým způsobem života naplňuje také sám sebe, dodává mu to energii a chuť do další práce. Jen stěží bychom mohli hledat někoho, kdo by svým dosavadním životem a dílem natolik odpovídal této definici a nejmenoval by se Zdeněk Svěrák.

Když jsem byl malý kluk, vídal jsem tohoto pána často v televizi, v pohádkách, či slýchal jeho na duši vždy pohladivší hlas v rádiu. Když jsem trochu vyrostl, zavolal mě taťka, abych se s ním podíval na televizní záznam představení „Dobytí severního pólu“ Divadla Járy Cimrmana. To si mě okamžitě získalo a stal jsem se jedním z mnoha nadšených fanoušků výplodu této geniální mystifikace.

Zřejmě není náhodou, že pan Svěrák byl zpočátku pedagogem. Má pro to výborné předpoklady, ale můžeme snad jen děkovat za to, že u tohoto povolání tak úplně nezůstal. Byla by to velká škoda. Píši „tak úplně“, protože si nejsem jistý, zda v něm pedagog nezůstal na věky věků jako jakási významná část osobnosti, která se může uplatnit na místech zajímavějších, než je školní budova. „Učitelem národů“ již být nemohl. Předběhl ho Jan Amos Komenský. S odstupem času však můžeme konstatovat, že se v něm objevilo více vlastenectví, než v samotném Komenském, a stal se „učitelem národa“.

Po všech stránkách nás dílo Zdeňka Svěráka již desítky let obohacuje svým specifickým inteligentním humorem, který našel půdu pro uplatnění nejen na divadelních prknech, ale i v literatuře a české kinematografii. V dobách nepříznivých se prostřednictvím Járy Cimrmana pan Svěrák se svými kolegy odhodlal k jakémusi novému národnímu obrození a jak sám několikrát řekl, nečekal, že se tento projekt udrží do dnešních dnů. Ve svých hrách a neméně vtipných a okouzlujících seminářích se Divadlo Járy Cimrmana inspiruje různými osobnostmi a událostmi naší historie, které skvěle zpracovává nejen pro pobavení, ale i pro duševní obohacení publika. Taktéž v oblasti lingvistické je jeho práce nesmírně oceněníhodná.

V jednom z rozhovorů pan Svěrák uvedl, že většinu publika dnes již tvoří zástupci mladší generace, kteří nezažili premiérová představení jejich her. Jsem velmi rád za to, že jsem měl tu šanci být již třikrát součástí této většiny diváků a odnést si z představení Divadla Járy Cimrmana zážitky na celý život, podtržené příjemným osobním setkáním se Zdeňkem Svěrákem, který mi v šatně podepsal svou knížku „Po strništi bos“, jež se v příštím roce dočká svého filmového zpracování.

Za celou naší rodinu přeji panu Svěrákovi k životnímu jubileu jen to nejlepší, pevné zdraví a hlavně dostatek síly a energie k tomu, aby mohl ještě dlouho bavit a obohacovat své nadšené fanoušky z jevišť divadel, stránek svých literárních počinů a televizních obrazovek.

Na závěr si dovolím mírně pozměnit závěr semináře Českého nebe a napsat ho za nás všechny, kterým kdy práce cimrmanologů vykouzlila úsměv na tváři: Vymýšlet si události, které se nikdy nestaly, a postavy, které nikdy nežily, a po léta mystifikovat celý národ, to se nám v tomto případě opravdu, ale opravdu líbí!