V době, kdy náš život začínají řídit šílení aktivisté z politických neziskovek, je potřeba zvednout hlavu a postavit se na obranu normálního fungování demokratické společnosti, založené na silných politických stranách.
Česká republika je v současnosti velmi unikátní. Zatímco ve všech evropských demokratických státech se právem naštvaní a zklamaní lidé semkli kolem anti-establishmentových politických stran a stran odmítajících takzvanou politickou korektnost (ovšem politických stran s dlouhou tradicí či propracovaným programem - rakouská FPÖ, francouzská Front National, Švédští demokraté, Právo a spravedlnost v Polsku, atd.), u nás toto zklamání vedlo k úspěchu naprosto nevyprofilovaného a ideově prázdného projektu ANO Andreje Babiše (který nemá jiný cíl, než ovládnout republiku i politicky, když už se mu to podařilo ekonomicky) a k výraznému nárůstu vlivu všemožných aktivistů, snažících se spasit tu planetu, tu nějakého broučka, tu údajně sociálně slabé (tedy líné a práci odmítající individua), migranty, menšiny všeho druhu (ačkoliv jsme právní stát, kde si jsou, alespoň de jure, všichni před zákonem rovní).
Kdo má mít v demokratické společnosti připravené odpovědi na problémy, které společnost trápí? Politické strany a lidé, kteří představí jasný program a vizi, se kterou se ucházejí o přízeň voličů, kteří pak s odstupem času mohou dát jasně najevo, zda jejich kandidát (či jimi preferovaná strana) dokázal problém vyřešit nebo výrazně přispět ke zlepšení situace např. ve zdravotnictví či školství. A není pravdou, že politické strany jsou jakési kluby, jejichž důvodem existence je dosazovat kamarády kamarádů do nějakých funkcí. Většina stran je postavená na široké a významné členské základně, na vnitrostranických demokratických principech. Sám jsem členem politické strany ne proto, abych někam kandidoval či abych papouškoval volební hesla, se kterými třeba mnohdy ani nesouhlasím. Jsem členem politické strany proto, abych mohl mít vliv na její fungování, abych měl prostor, kde mohu mluvit o problémech, které trápí lidi kolem mě, kde mohu diskutovat o možných řešeních a nacházet lidi, kteří mají stejné či podobné postoje a jsou ochotní se určitému tématu věnovat a zlepšit tak život v naší krásné zemi.
Jaký smysl pro voliče má hnutí, které nemá program a jehož šéf říká každý den něco jiného, to nevím. Budu rád, když mi to v diskuzi nějaký volič ANO vysvětlí. Andrej Babiš nenabízí ani řešení, ani vizi, kterou by se Česká republika měla ubírat. Nevadí mi ani tak nějaký střet zájmů nebo skutečnost, že vlastní média. Vadí mi, že je to člověk nekompetentní, kterému absolutně nelze důvěřovat, když dnes vyvrací, co řekl včera, ve středu migranty vítá a tvrdí, že jsou ekonomickým přínosem, v pátek si uvědomuje, že s tímhle neprorazí, tak vykřikne „zavřít hranice a nepouštět nikoho“ (s čímž bych samozřejmě souhlasil, ale nemohu věřit Andreji Babišovi, že to, co říká, si skutečně myslí, natož že je schopný přetvořit líbivá slova v činy). Vedle toho vidím lidi, kteří dobrá řešení a dobrou vizi mají, ale nejsou schopní jí dobře vysvětlovat a „prodávat“ spoluobčanům. A třetí skupinou jsou lidé, jejichž vize a řešení jsou až hrůzu nahánějící. Mám na mysli hlasité neomarxisty a aktivisty z politických neziskovek.
Výraz „politická neziskovka“ se stal již tradičním pojmem v diskuzích, neboť samozřejmě nikomu nemůže vadit útulek pro týrané či opuštěné pejsky nebo volnočasové centrum pro děti. Problém ovšem je, když se z peněz daňových poplatníků (a z peněz bohatých sponzorů) objevují organizace typu „Evropské hodnoty“, které se najednou účastní všemožných debat a konferencí a jejichž představitelé pravidelně vystupují v médiích a své „bludy“ publikují na stránkách údajně seriózních deníků. A mají samozřejmě i své politické spojence, obzvláště v ČSSD, TOP 09, Straně zelených a vůbec v kruzích, které nazýváme „pražskou kavárnou“ (Dienstbier, Marksová, Kalousek, Stropnický, Feri, Hollan apod.) Tito lidé v první řadě udávají témata, kterým se mají „elity“ věnovat - ruští agenti, Tibet a Čína, budování kultu osobnosti Václava Havla, emise z komínů atd. Chtělo by se říci „jen ať se baví, když nemají nic lepšího na práci“. Ale oni se nebaví, oni přichází s různými projekty, které likvidují demokracii a v mnohém připomínají období komunistického režimu, kdy existovala jediná pravda (tedy lež, o které každý věděl, že je lží), kdy bylo potřeba vyhýbat se skutečným problémům a kdy se lidé báli proti hlavnímu proudu (většinou sice hlavnímu, ale menšinovému) vyslovit vlastní názor. Říci dnes nahlas „chci czexit“, „nechci tu ilegální imigraci“, „situace českých živnostníků je důležitější, než situace tibetských duchovních“, „škola nemá učit evropskému a multikulturnímu myšlení“ znamená objevit se na černé listině těchto samozvaných vševědů, kteří dokonce vydávají instruktážní příručky typu „Jak poznáte ruského agenta“ (prý tak, že nemá rád Evropskou unii...) No a spousta dalších ideologických aktivistických organizací se postupně dostává k významným představitelům svých spřátelených politických stran, stávají se z nich poradci, náměstci atd.
Přichází doba, kdy je potřeba jasně říci, v jaké společnosti chceme žít. Já chci žít ve společnosti demokratické, kde většina rozhoduje a kde se maximum lidí podílí na fungování politických stran, které mají jasný a propracovaný program. Nechci, aby jednoho dne byly politicky aktivní pouze partičky fanatiků a aby jim zoufalí představitelé politického establishmentu dávali možnost rozhodovat o České republice. Tuto možnost si musí uchovat především normální lidé, kteří každý den pracují, nemají čas na hlouposti, ale chtějí žít slušně a důstojně. Měli by ovšem být hlasitější. Měli by obohatit selským rozumem a svými zkušenostmi členské základny politických stran. Nenechme si ukrást demokracii.
