Rok vysokoškolských peripetií je za mnou. Na konci nějakého období si člověk udělá nějaké shrnutí, ať už oficiální ( na základních a středních školách vysvědčení) nebo neoficiální ve svojí hlavě.
Pokud nepočítám zelený kroužek na stagu, který značí, že jsem splnila potřebný počet kreditů, abych mohla postoupit do druhého ročníku, tak mi nezbývá nic jiného, než si sesumírovat poznatky jen ve své hlavě pomazané.
Zimní zkouškové vs. letní zkouškové
Na vysoké se hodně spoléhá na samostudium, tudíž výmluvy typu: "Ale to jsme v hodině nebrali.", si můžete strčit za index. Celý rok vesměs plníte dílčí úkoly, které vám posléze snižují potřebná procenta k splnění zápočtového testu ( písemné zkoušky). Pak přijde onen měsíc, v němž máte ukázat, zda jste celý semestr jen neprospali (po oslavách a akcích na koleji). Co se v tuhle dobu děje? Na kolejích to poznáte hned. Stane se z nich město duchů. Je tam nebývale "ticho", až po prvním týdnu možná uslyšíte z nějaké hospody lehký rachot, když nějaký šťastlivec zapíjí svůj úspěch, popř. neúspěch. Ať student uspěje nebo neuspěje, důvod pít si vždycky najde. Dále se také mění různé návyky. Z nekuřáků jsou kuřáci (a z kuřáků hulící fabriky), ze sportovních nadšenců pojídači čokolády, z abstinentů pijani, ale hlavně ze všech vystresovaní zmatkaři.
K samotnému rozdílu mezi první vlnou poznání u zkoušek v zimním a v letním semestru.
Kruté zimní mrazy
Pokud patříte k perfekcionistům, tak vás první setkání se zkouškovým obdobím ochromí. I mně se to stalo. Každé zakončení semestru je jako "maturita". A jako u zkoušky dospělosti záhy poznáte, že vše se naučit nedá. Jestli jste přes semestr nedělali absolutně nic, tak se to pak jen těžko dohání. Ale když si pročtete zápisky (ideálně vlastní) nebo skripta, zjistíte, že některé věci spolu souvisí.Takže je důležité jít po jádře. Mně jsou velkou oporou znalosti ze střední školy. Ale to množství informací napresovat do hlavy bylo opravdu náročné. Na první testy jsem chodila ve stresu a s pocitem, že zkouškové má základ ve slově zkusit, tudíž ještě další 2 termíny to jistí. U ústních část jsem poznala, že dotyční kantor ocení vaší schopnost uvažovat.
Léto – mrazy povolily
Sice jsem v létě měla víc předmětů, ale už jsem byla poučená z minulého období Co si budeme nalhávat, neučila jsem se jen ze svých zápisků, ale dokázala jsem si termíny zkoušek uspořádat tak, že jsem měla celkem dost času se na každý předmět slušně připravit. V tomto období jsem ale zažila i pár paradoxů. U jedné zkoušky jsem popsala 6 A4 z obou stran (jistě, množství se nerovná kvalitě). Opravdu jsem ze sebe měla dobrý pocit, že jsem se ke každé otázce obšírně rozepsala. Začínala jsem v 9 ráno a až ve 3 mi bylo oznámeno, že mi chybělo 10%. Byla jsem tak mimo, že jsem si ani nepřepočítala body (šťastná kolegyně tak učinila a našla si dalších 13 bodů). Nu což, šla jsem na podruhé a po odevzdání jsem měla horší pocit než předtím. Čekala jsem na ortel a tentokrát mi bylo přáno, a to jsem se sebou nebyla vůbec spokojená. Takže naše pocity jsou někdy matoucí nebo vyspalost profesorů nepředvídatelná. Každopádně jsem byla vyrovnanější než v zimním semestru, dala na selský rozum a snažila se upřednostnit kvalitu před kvantitou.
Ať žije samostatnost
Samostatnost, to je jedna z hlavních věcí, které se naučíte, a o to víc, pokud žijete na koleji (privátu), daleko od svých rodičů. Ano, vždycky tu pro nás budou, ale už to není ta jistota, že když nevím, nejde to, půjdu za maminkou a ona to zařídí. Ne! Teď máte na starosti nákupy, platby mhd, orientace na stagu … Některé věci ani vaše vlastní rodiče neznají (zařizování školních záležitostí). Tady se ukazuje, že když nám bylo 18 a mysleli jsme si, jak jsme strašně dospělí, byl jen omyl. Sice to není striktně vázáno na vysokoškolské studium, ale taková je moje zkušenost.
Časy se mění, vztahy se mění
Na co si puberťáci stěžují? Naši mě prudí, nerozumějí mi, furt mě buzerují … Leckdy tohle stěžování překročí i časy dospívání. Na koleji sice nejste sami (ve většině případech), ale hned ze začátku máte pocit, že vám něco chybí. Jsou to ti "staříci", kteří vám stále dávali k dobru svá moudra, a ti vám teď chybí. Nikdy nejsme dost staří na to, abychom si neposteskli po rodičích. Za sebe můžu říct, že ta vzdálenost naše vztahy zlepšila.
