Od společenské hry k reality show - a co potom ?

Svého času, v období pochodu naší země k „růžovým“ zítřkům, jeden vysokoškolský činitel mě soukromě poučil, že veřejné akty jsou v podstatě společenskou hrou. Postupně jsem poznal, jak hluboká a všeobecná pravda to byla a platila v celé společnosti tlačené do socializmu.

V té hře vystupovali občané, ti aktivnější na pódiu a vyvíjeli inciativu, ti pasivnější byli v hledišti v roli diváků. Byla to různorodá směsice lidiček i osobností zastrašených, vystrašených, vypočítavých i pomýlených. Ti „na pódiu“ měli ze hry větší nebo menší prospěch, pro ostatní účinkující bylo představení spíše osudovou realitou, kdy přicházeli o zaměstnání, majetek, svobodu i život, přinejmenším však o desetiletí svobodného života. Dnešní generace těžko pochopí, že vůbec mohly existovat takové mechanizmy moci, násilí, využívání zloby, závisti, podlézavosti atd., že prakticky celý národ přiměly k účasti na takové hře. Vše běželo jako na drátkách, herci se zdokonalovali, režie KSČ milostivě oceňovala, charakterově slabí ochotníci toužící po výhodách přibývali. Pokud by někde něco zaskříplo, byla v záloze STB, soudy, kádrová oddělení, prověrky, posudky, domovní důvěrníci … Hra na morálku byla dost průhledná a tak se čím dále tím více obecně vžívala představa, že pro zajištění slušné existence je nutné a vlastně přirozené nedbat na charakter, potlačit nutkání ke zvracení a přijmout či dokonce se ucházet o významnější roli. V takovém ovzduší se provozovala i hra na výchovu nové generace, důsledky lze bohužel ještě dnes pozorovat na kvalitě mezilidských vztahů i na školských znalostech včetně základů gramatiky, úrovně maturitních zkoušek.
Hra na krásnou přítomnost a zářné zítřky nerušeně pokračovala po desetiletí, dokud rozpor mezi předstíraným a realitou nedosáhl kritického bodu. Představení skončilo fiaskem, znechucení diváci a statisté se rozprchli. Všem se ulevilo. Svitla naděje, že zkompromitovaní protagonisté zmizí a hru na demokracii nahradí poctivé řízení společnosti. Bláhové naděje, společenská velkohra neskončila. Angažovaní herci minulé éry se nezastyděli a v nových rolích rozehráli nové jednání. Jejich nová kariéra a beztrestnost se navíc stala inspirací pro nové prospěcháře. Hra pokračovala, jen v jiných kostýmech a bez asistence veřejné či tajné policie, s decentralizovanou réžií všeho druhu. Diváci se už nemusí bát netleskat nebo na protest zapískat, přesto, bohužel, je v politickém životě i nadále málo věcí podle pravdy. 
Stále je téměř vše jen „jako“. Vydávají se i zákony a předpisy, ačkoli předem se připouští, že se nebudou dodržovat. Politici před televizní kamerou spolu tvrdě zápolí, mimo cílený záběr se spolu baví a vtipkují. Ochotně přiznají nestydaté výhody kasty zvolených , ale bez ohledu na stranickou příslušnost se k nápravě stále nemohou dostat. Hra funguje výborně (tedy jakožto hra, avšak reálné výsledky pro zemi jsou žalostné). A navíc se ještě vytvoří pravidla vylučující nemilá překvapení. Všichni „naši“ straníci budou hlasovat jednotně jako jeden muž a když náhodou u protivníka odpadne jeden hráč, my v rámci džentlmenské dohody, v zájmu zachování rovnováhy, též jednoho vypustíme. Zdá se, že samostatné uvažování delegátů není žádoucí, vše rozhodne vedení té které strany. Kde je svoboda myšlení? Kdo uhradí zmarněný čas a prostředky? Hru centrálně řízených stranických kolektivů v parlamentě by přece každá strana mohla nahradit dvěma třemi jako-poslanci, kteří by podle instrukcí stranického vedení jako-rozhodovali s vahou mandátu připadajícího na počet křesel té které strany!
Zdá se, že soudy jako-bdí nad spravedlností, policie má situaci jako pevně v rukou, jako-nevinní delikventi běhají na svobodě, úřady rozhodují jako-odpovědně nebo jen jako-rozhodují , na klíčových místech státní správy sedí jako-nezkompromitovaní nebo jako-prověření atd. Naše jako-bohatá země se svým státním dluhem, bez ohledu na vlastní naléhavé potřeby, soutěží ve světě se zralými, komunizmem nepostiženými bohatými zeměmi ve všech možných disciplinách, jako-racionálně podporuje příliv zahraničních investic a přehlíží podporu vlastních podnikatelů. A abych nezapomněl - KSČM je jako-komunistická nebo jako-obrozená (tedy se jako-vzdala diktatury proletariátu)? 
Jestliže s tím jako nepřestaneme, dost těžko budeme hledat cestu, jak vylepšit chod naší demokracie, jak nahradit politikaření skutečnou politikou tj. věcným řízením státu. Chybí důslednost, otevřenost, pokora a odvaha přiznat si, jak na tom jsme. Svět to nepochybně vidí, jen je zdvořilý. Nebo, že by i tam to bylo jenom jako…? Co tedy má smysl - ohlížet se, co o nás říká svět, nebo samostatně uvažovat?
Je mi líto, nejsem politologem, abych mohl srovnávat naše poměry se zahraničím, avšak ať je tomu tam jakkoli, tak, jak to běží u nás, nejde o důvěryhodnou demokracii. Jde o souboj politiků, nikoli názorů, řeší se stranické otázky a nikoli řízení státu. Jistě, vše běží bez hromadného násilí či teroru, obecenstvo už nikdo nenutí k potlesku a jásotu, ale může tato hra znovu neskončit fiaskem? Zlořády z minulosti přežívají, z nich nejsmutnější - deformace morálky. Má občan upadat do skepse a pasivity nebo naivně očekávat, že se věci vyřeší samy nebo že nezištně zasáhne EU? 
Chce občan nadále dobrovolně financovat tuto novou společenskou velkohru? Neskončí jako truchlohra? Realitu denního života člověka ani přírodu nelze přesvědčit, aby si s lidmi hrála na nějaké „jako“. A každý neúspěch jako-demokracie, každé zvýšení společenského napětí se může stát vítaným argumentem pro oprášení myšlenkových pochodů vedoucích k jako-spravedlivému státnímu zřízení, na které jsme už jednou tak doplatili.
Během posledních let se společenská scéna přece jen změnila. Nikoli ovšem k lepšímu. Ztratila to, co bychom mohli nazvat pozlátkem, a dostala ráz tvrdé reality show. Herci se nestarají, jaký názor má společenství diváků, odhodlaně obnažují to, za co se běžní lidé obvykle stydí, a jen usilují o dobré umístění v žebříčku odměn.
Ti, které jsme svého času v dobré víře zvolili, se začali chovat jako bohorovná elita – jako by neměli odpovědnost k nikomu a ničemu. Jsou zajisté čestné výjimky (možná častější než se zdá!) – jejich případy však dobře nerozeznáme, jsou nejasné, zamlžené i zamlžované v atmosféře typu „zloděj volá - chyťte zloděje“. Obžaloba na obžalobu, soud na soud, soud podle mrtvé litery zákona, jakoby bez úsudku. Občan se diví. Poslední etapa - představení ve verzi reality show?! Dokresleno odvážným televizním filmem z 29. března 2009 (ČT1) Svědomí Denisy Klánové režiséra Miloše Zábranského. Dramatický a až deprimující děj o osudech poslankyně, která se snaží jednat podle svého svědomí. Nakolik je odrazem smutné reality? Dílo zapadlo, nezdá se, že by je někdo chtěl více brát na vědomí.
Skoro vše volá po nápravě, najde se však síla toho schopná? A najde-li se... ? I těžkým břemenem se dá pohnout, máme-li pevný opěrný bod – to věděl již Archimédes. Avšak - najde se v naší společnosti takový bod? Naše společnost se sice hrdě hlásí k evropské kultuře, která spočívá - lépe řečeno spočívala - na křesťanských základech, na vážném přístupu k životním hodnotám. Co však zbylo z křesťanské kultury ve společnosti po desetiletí převychovávané v protikřesťanském duchu! Pokroková společnost, „moderní“, přehlížející specifické národní tradice, žijící v narkóze spotřebního úsilí proloženého kecy a kecíčky, srandami a srandičkami. S náboženskou vírou vylili z vaničky i tisícileté zásady desatera přikázání upravující trvale udržitelné vztahy mezi lidmi bez ohledu na to , zda jsou věřící nebo nevěřící. Každé společenství se musí řídit nějakým řádem! Vnucuje se otázka, je-li na běžné základní škole předmět, v němž by takové zásady byly stejně stručně a zřetelně všem dětem vštěpovány či alespoň sděleny. Dennodenně se dovídáme případy nasvědčující tomu, že výchova měla a má v tomto směru smutné výsledky. Vzniká nepořádek v nitru jedinců i ve společenských vztazích, za bohatého přispívání většiny televizních pořadů.
Chystají se nové volby a zdá se, že reality show vrcholí. Co přijde – realita bez show? Show tedy možná skončí, ale ta minulá etapa hereckých představení nás přijde pořádně draho! Jen ještě úplně závěrem díky všem, kdo berou kauzu res publica – věc veřejná - s plnou vážností a přes veškerá úskalí jednají v zájmu naší země.