Zahubí nás vznikající „regulokracie“

Přestože jsem se stal senátorem, asi se nikdy nestanu tím typickým politikem, preferujícím zdlouhavé politologické úvahy před řešením reálných problémů a manažerským přístupem k realizaci konkrétních projektů, které by měly zlepšit život na Slovácku i v celé České republice, potažmo Evropské unii.

Na druhou stranu mám ale pocit, že se především v poslední době začala naše země ubírat hodně prapodivným směrem. Nemůžu se zbavit dojmu, že zde budujeme cosi, co bychom mohli označit za „regulokracii“. Ze všech stran se na nás valí čím dál více nařízení, příkazů, regulací a státních pravidel, které nenápadným, ale o to ale zákeřnějším způsobem zbavují každého z nás osobních svobod a možností samostatně rozhodovat o svém životě. A už to zdaleka nejsou pouze „euronesmysly“ a bohužel často typický český přístup, kdy jsme v implementaci evropské legislativy papežštější než sám papež. Infekcí „regulokracie“ se nakazili i představitelé především vládnoucích politických stran. Navíc se tato epidemie plíživě šíří i opozičními lavicemi a proniká mezi další hybatele veřejného života v České republice.
Copak je opravdu normální, abychom mlčky přihlíželi tomu, jak v demokratickém systému roste význam, role a moc nějakého „superstátu“, který bude jako jediný moudrý rozhodovat o tom, co pro každého obyvatele je a není dobré? Copak jsme natolik degenerovali nebo otupili vnímání života kolem nás? Vždyť je tomu pouze 25 let, co celý náš národ spojil jediný cíl – porazit diktaturu moci, získat vlastní svobodu a vybudovat malý a efektivní stát, který nám nebude mluvit do života, ale naopak vytvoří podmínky k tomu, aby aktivní mohli být úspěšní, pracovití byli spravedlivě odměněni a o nemohoucí bylo postaráno.
Místo toho nám chce stát diktovat, kdy a kde můžeme nakupovat, případně jestli si teenageři mohou objednat kávu. Chce zdanit používání wifi, zrušit možnost založit malou rodinnou firmu za korunu či omezovat majitele restaurace v tom, jestli bude mít možnost ve svém vlastním domě obsluhovat hosty, kteří si zapálí cigaretu či doutník. Stát chce čím dál víc a tak si brousí zuby také na přiškrcení pravomocí místní samosprávy, ale sám zásadní reformy, které by řešily posílení konkurenceschopnosti naší země nebo zvýšení vymahatelnosti práva, trapně odkládá.
Místo toho nám nejpočetnější parlamentní strana vzkáže, že jejím snem je vybudování sociálního státu, který je však nenasytný, a proto potřebuje krmit stále vyššími daňovými příjmy. A pokud se prý tyto daně nevyberou u podvodníků, kteří zde podle představ některých členů vlády okrádají stát snad o stovky miliard korun (chtěl bych to vidět), tak jednoduše dojde na zvýšení daní a začne se - kde jinde, než u firem a podnikatelů.  
V kombinaci s rozmáhající se „regulokracií“ by to však mohla být smrtící rána pro velké množství malých a středních podnikatelů, kterým nezbude nic jiného, než pověsit živnost na hřebík a propustit zaměstnance. Všichni společně se pak budou nuceni upnout k „moudrému a všemocnému“ sociálnímu státu, který se o ně štědře postará. Vláda sice možná populisticky utišila masy, na druhou stranu si na mušku vzala ty, kteří už i tak stojí často nad propastí – malé živnostníky a podnikatele.
Házení dalších a dalších klacků pod nohy však musí skončit! Chci se osobně přičinit o to, abychom společně dokázali tento trend zvrátit a poslali „regulokracii“ a její protagonisty do galerie politických omylů.