Všichni známe Sáblíkovou, ale proč už ne Kmochovou?

Je to jeden velký paradox. Věděli jste, že Česká republika získala před několika dny hned osm olympijských medailí a že v extrémně náročném mezinárodním klání skončila na úžasném druhém místě? Ani se vám nedivím, pokud jste stejně jako já tuto informaci takřka nikde nezahlédli. Přesto je to tak …

V Rusku totiž tento týden skončila Olympiáda sluchově postižených, které se zúčastnila i osmičlenná česká delegace. A doslova zazářila. Vedle lyžařky Terezy Kmochové, která si přivezla hned pět zlatých medailí, se může zlatem pochlubit také snowboardista Tomáš Pazdera a stříbrem sjezdařka Veronika Grygarová. Mimochodem, na loňských „velkých“ olympijských hrách v Soči získala Česká republika také osm medailí, nicméně zlaté jen dvě. A to se jí přitom zúčastnilo celkem 88 sportovců, kteří hájili národní barvy ve 13 sportovních disciplínách.

Přestože úspěch handicapovaných sportovců je naprosto senzační a měl by v každém z nás vyvolat obdiv a velké uznání, legitimně zároveň klade na stůl také poměrně nepříjemné, ale o to více upřímné otázky. Proč česká média o olympijských medailích sluchově postižených takřka mlčí? Proč nemají možnost sportovní fanoušci znovu prožívat národní hrdost při pohledu na korunovaci olympijských vítězů ve všech pěti alpských disciplínách? Proč si národ nemá vedle jmen jako Sáblíková, Samková, Moravec a spol. pamatovat také jména Kmochová, Pazdera nebo Grygarová? Proč to nemají být právě handicapovaní sportovci, kterým se dostane o to větší mediální pozornosti a uznání veřejnosti, a proč právě oni nemají být dalšími vzory pro naše děti? Copak jejich příběh není o to pestřejší a obdivuhodnější? Copak to nejsou právě zdravotně postižení sportovci, kteří se i přes svůj handicap dokáží prosadit mezi světovou sportovní elitu?

Dámy a pánové, já s otevřeným srdcem říkám: Klobouk dolů a hluboká úcta a respekt!

Ale není to jen nedostatečná publicita, co mne trápí. S velkou nevolí se v posledních měsících dozvídám, jak tristní je situace s financováním handicapovaných sportovců a jejich sportovních aktivit. Je sice pravda, že peníze chybí celému českému sportu, ale pokládám za velmi důležité, abychom při formulování nové koncepce státní podpory sportu v žádném případě neupozaďovali právě aktivity handicapovaných sportovců. Na rozdíl od vrcholového a profesionálního sportovního prostředí, které si někdy lépe, jindy hůře umí poradit pomocí komerčních sponzorů, neboť jim díky vysoké publicitě má mnohé co nabídnout, činnost zdravotně postižených sportovců bohužel stojí mimo tuto mainstreamovou pozornost. O to větší roli by zde měl sehrávat stát a jeho finanční intervence.

Je tristní, že z balíku peněz rozdělovaných do sportu prostřednictvím ministerstva školství dostali všichni zdravotně postižení sportovci v minulém roce pouze 17 mil. Kč, a to i přesto, že od nich na ministerstvo dorazily žádosti na celkem 45,5 mil. Kč. A jen pro zajímavost doplním, že podle dostupných informací si velmi úspěšní sluchově postižení sportovci žádali i díky plánované účasti na tzv. Deaflympiádě o 13,7 mil. Kč, přitom nakonec dostali jen 1,9 mil. Kč, což jim podle mne mohlo vystačit tak pouze na leteckou přepravu české olympijské výpravy.

To se již nesmí opakovat a věřím, že v českých zákonodárných sborech nezůstanu s tímto názorem osamocen a že se nám podaří prosadit, aby handicapovaní sportovci nestáli v rohu a pouze skromně nečekali na to, co na ně zbude po hostině hladových vlků.

Ivo Valenta
senátor, místopředseda Podvýboru pro sport Senátu Parlamentu ČR