Politici a oslíček Otřes se

Každý přibližně víme, kolik peněz odvádíme ze své mzdy na sociálním a zdravotním pojištění a dani z příjmu. Málokdo by ale dokázal vyčíslit, kolik měsíčně odvede na různých skrytých daních a poplatcích.

Po večeři v restauraci zpravidla nekontrolujeme, jakou část ceny steaku s hranolkami restauratér odvedl do státní kasy. U stojanů na benzínkách většinou nepropočítáváme, o kolik by mohl být litr naturalu levnější, kdyby nám jej neprodražovala spotřební daň. V hospodě u piva nevedeme debatu o tom, kolik úředníků nebo učitelů naše spotřeba alkoholu zaplatí.

V době nástupu dluhové krize eurozóny a „sanace“ veřejných rozpočtů po hospodářské krizi bychom si ale účtenky měli začít kontrolovat čím dál častěji!

Během hospodářské krize minulých let se skryté deficitní pukliny ve veřejných financích ze dne na den staly propastmi, se kterými je potřeba něco rychle dělat. Je s podivem, že se drtivá většina politiků nepoučila z vývoje v Řecku, Portugalsku, Irsku, Maďarsku a dalších státech, balancujících nad bankrotovou propastí kvůli neuvážlivému rozhazování. Místo škrtání ve výdajích „rozežraného“ státu se dnes vlády většinou snaží vyhnat čerta ďáblem – tedy zasypáváním deficitních propastí stále novými výdaji, „aby se kola ekonomiky opět roztočila“.

Kde ale na výdaje vzít peníze, když by občan těžce nesl zvyšování už dnes vysokých daní z práce? Někteří vykukové z řad zákonodárců a zastupitelů mají jednoduché řešení – pojďme poplatníka zdanit tak, aby to neměl na očích a moc ho to tedy na první pohled nebolelo. Jako nástroj zbabělého maskovaného zdanění proto existuje DPH, spotřební daně, různé majetkové daně, nebo správní a obecní poplatky.

Právě v obdobích, kdy se veřejným rozpočtům nedostává peněz, najednou vidíme překotnou snahu politiků o veřejné blaho a starání se o naše dobro zdaňováním „špatných a nemravných věcí“, nebo prostě bezostyšné uvalení daňové povinnosti na poplatníka, aniž by se vůbec trápili nějakým zdůvodňováním.

Politikům začne z ničeho nic záležet na našem jídelníčku (pojďme zdanit alkohol, hamburgery a sladké nápoje a sveďme to na narůstající obezitu populace), rozhodnou se zdanit bankovní transakce (není přece horších lidí, než kořistnických podnikatelů a bankéřů) nebo se z nich stanou hlasatelé zelené ideologie (firmy mají pořád dost peněz, pojďme jim zdanit emise a výrobu). V Itálii dokonce došli politici tak daleko, že v rámci boje s rozpočtovými dírami hodlají zdanit i mafií ovládanou prostituci.

V Česku se stává specifickým příkladem rýžování peněz i starosty tak oblíbené měření rychlosti v obci, kdy v některých městech jsou řidiči předmětem vyslovené buzerace strážníky, aby si pan starosta mohl přestřihnout nějakou tu pásku na „obecně prospěšné akci“ a nechal se u toho vyfotit do obecních novin.

Jako výhodný nástroj k posílení příjmové strany obecních rozpočtů se využívá i daň z nemovitosti a obecní poplatky, jejichž výše roste úměrně s tím, jak moc se město nebo obec angažují v kultuře, sportu a jiných podnikatelských činnostech.

Na celostátní úrovni se můžeme smát nad parlamentními machinacemi s návrhy na změnu DPH, které je normálnímu občanovi také poměrně skryté. Pod záminkami důchodové reformy a vytváření prostoru pro soudružskou pomoc bankrotem ohroženým státům Eurozóny musí daň z přidané hodnoty podle ministra Kalouska vzrůst. To, že kvůli udržování bohatých státních výdajů podraží většina statků a služeb na trhu, už nikoho moc nezajímá – občan má přece peněz dost a redukovat počty úředníků je nepopulární.

Chceme-li vyrovnané rozpočty a alespoň zafixování aktuální míry zadlužení nás - budoucích generací, hra na „oslíčku, otřes se“ není tou pravou cestou. Daňový poplatník totiž není nevyčerpatelný oslíček jako v pohádkách a pouze zásadní redukční dieta veřejných rozpočtů na všech úrovních a tvrdé systémové reformy mohou zabezpečit, že na namydlené dluhové skluzavce začneme zvolna brzdit!