Když okolo roku 1994 přišla mamina s nápadem pořídit si nového domácího miláčka, byl jsem asi jediný, kdo projevil opravdový zájem. Bratrovi to bylo - jako obvykle - jedno a otec byl - jako obvykle - zcela proti. A jako obvykle mu to bylo plat prtný. (Ne snad, že by otec neměl rád zvířata, naopak! Ovšem bez jejich stálé přítomnosti se snadno obejde). Nicméně, rozhodnutí mé maminky jsou nezřídka konečná a definitivní.
Mé nadšení malinko opadlo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že oním vyvoleným tvorečkem je Samojed. Mám sice velmi rád velké psy, ovšem omnibus adde modum - jak praví kterýsi klasik. Dosud jsme totiž chovali pouze středního německého špice, který se při troše snahy vešel i do průměrné igelitové tašky.
"Já viděla v Karviné v hospodě na zahrádce", objasňovala nám příčiny své volby. "Byla to krásná fenka, jen o trošku větší, než Lejdynka (náš předchozí nejlepší přítel), nesmírně klidná a tichá. Ten její majitel jí řekl, ať na něj čeká a ona opravdu seděla a ani se nehnula, dokud se nevrátil s pivem. Moc poslušná a vychovaná", pěla ódy, zatímco bratr si nevšímavě prohlížel televizní program a já se snažil projevovat stále narůstající nadšení občasnými výkřiky a moudrým pokyvováním hlavou. Otec se tvářil zprvu velmi vážně, posléze zcela odmítavě a nakonec vyděšeně, neboť mu došlo, že bude muset zase lítat po sídlišti se psem a tudíž se kvůli němu i dříve vracet z hospody. Beze slova pak vstal z křesla, vytáhl z knihovny chytrou knížku o psech, nalistoval danou rasu a jal se číst. V průběhu čtení dostoupilo jeho zděšení vrcholu, tvář změnila celou škálu barev, včetně zelené, rudé a modré snad ve všech odstínech, až skončila u křídově bílé. Jeho pohled zesklovatěl, kniha u vypadla zruky a on se odebral vzpamatovat do své oblíbené hospůdky. Toho večera se vrátil mnohem později, než obvykle a v poněkud upraveném stavu (což u něj je naprosto neobvyklé).
Mamina pak dál pokračovala v líčení krásné růžové budoucnosti s milým společníkem po boku, přičemž brácha zmizel po anglicku téměř vzápětí po otci, a já se k podobnému kroku uchýlil jen pár minut na to. Ještě poměrně dlouho jsem pokoji slyšel maminu, jak - ač sama - nadšeně vypráví a plánuje.
