Čest práci! Takovýmto pozdravem se zdravili nejen soudruzi, ale i my ostatní (s potutelným úsměvem na rtu), když jsme stáli fronty u píchaček "našich" socialistických fabrik, které nás všechny živily. Fronty byly dlouhé, a práce bylo dost. Dneska je situace jiná. Fronty jsou na Úřadech práce a před prázdnými kontejnery. Naši studenti cinkali klíči co mohli, a dneska, kdy mají okolo padesátky, jsou bez práce, protože je nikdo nechce zaměstnat. Herci, kteří se tehdy vzdali všech zasloužilých a národních titulů a básnili o budoucím blahobytu, teď musí hrát i po osmdesátce, aby měli co do huby. Když ten vysněný kapitalistický blahobyt ne a ne přijít...
Dříve jsme měli jen holé ruce...Foto: autor
*Věnováno památce 17. listopadu.*... Vzpomínám si na to dobře. Mladí se bouřili, protože jim bylo zle, a 17.11.1989 udělal Zifčák Růžička mrtvého brouka v Praze. Dodneška si žije skvěle na Bruntálsku. "Zabili nám studenta!", řval dav, a dal se na pochod s klíči v rukou. Přidali se i umělci, kteří byli doposud na trestné lavici, protože je všechny KSČ nenáviděla, a měli doma ucho. Jednou budem dál, jednou bude líp... Všichni budeme mít všechno! Jak se ukázalo později, až na tu práci, matku pokroku... Co komu scházelo? Nebyly sice banány, ale každý něco dělal: Vašek koulel sudy, jiný topil pro blaho nás všech, vekslák podnikal, cigán makal, Zeman s Klausem prognostikovali co bude, a nikdo z nás ani netušil, co opravdu bude! Znovu vytahnutá Marta se položila na otázku Kde domov můj i s Tatrami, a i my, ostatní uhranuté stádo, jsme cinkali jako malá hlupata klíči od svých socialistických králíkáren.
Znovu jsme věřili v lepší zítřky! Otevřel se nám svět... Západní styl života nás naučil poznávat to zatím tajené. Vznikly nové noviny, bulvár, časopisy bez cenzury, a již týden dopředu jsem se těšil na to, jak opravdu vypadá narkomanka Tereza mezi nohama... Poprvé jsem ochutnal vychváleného západního hamburgera, a fuj, od té doby jsem ho do huby nevzal. Pitr dovezl první kopírku, a bylo nám hej!
Nemajetní důchodci hodili své poslední prachy do kampeliček, a o tři roky později se nestačili divit z těch výnosů. Kupónová privatizace, čili rozprodej státu do rukou nás všech skončil tak, že vyčůraní machři schrábli všechno, a my, hlupáci, jsme byli rádi za desetinásobek od Koženého. Špinavé peníze neexistují, hřímal tehdy Klaus. Potom Kožený zdrhnul do ráje, za ním ostatní, co si nahrabali, sem tam někdo někoho z novodobé mafie picnul do hlavy. Bílí koňové se šli potápět do Orlíku, a my jsme na to čuměli u nové plazmy s otevřenýma hubama... Maximálně jsme si hrdě zazpívali Jsem Čech, Čech, Čech...
Potom se po volbách spojily opozice s koalicí, což byl světový unikát, něco jako za dob vlády jedné strany, náš trh byl nasycen nadnárodními monopoly, které slibovaly nízké a neměnné ceny zboží. Tím pádem se odrovnali čeští malopodnikatelé, takzvaná střední třída, kterou mocní zápaďáci účinně převálcovali. Parkanová zpívala svůj hit o hvězdách a pruzích, a bylo hotovo. Tehdy jsem ještě věřil, že bude vládnout zdravá konkurence a zdravý rozum. Měli jsme dobrá prasata, dobré zelí, brambory, ale všechno jsme pozabíjeli a zaorali. Hnusný dovoz všeho možného až třeba z druhého konce světa udělal své... A pro poctivé české ručičky nejsou dotace...
A bude ještě hůře! Nižší platy, vyšší DPH, nezaměstnanost, korupce, přepadávání z hladu, zásahy sedmi mocipánů z ČNB do peněženek nás všech, to jsou jenom prkotiny našeho současného kapitalismu... Nemohu si v této souvislosti nevzpomenout na svého tátu, který umřel na začátku devadesátých let. Říkal nám: Ještě budete dlouho vzpomínat na komunisty!... Táto, měl jsi pravdu! Kam jsme se to, proboha, jenom docinkali?...
