Kapitalističtí imperialisté z opačné strany zeměkoule mě navštívili před nedávnem v podobě hluboce zmrazených kuřecích jater. V konzumu u nás prodávali půl kila těchto chuťovek za pouhých 17 Kč. Jako správný a šetřivý skorodůchodce jsem si řekl: No nekup to, Ivošku, když bábinka má nejraději kuřecí játra, jemně podušená na cibulce, a s rýží! Tak jsem to vrazil do košíku...
Žluč z daleké BrazílieFoto: autor
Při svém dlouholetém amatérském vaření jsem odkojil všechny tři mé děti, včetně jiných DNA. Od vojny (základní vojenské služby) se vaření stalo mým největším koníčkem. Jiní kluci před akcí se zatím houpali v trenýrkách svých tátů, když jsem já levou zadní vařil svíčkovou, anebo vepřo-knedlo-zelo. Ale do dneška se mi ještě nepovedlo uvařit chuťově duplicitní jídlo třeba zítra, protože nic totožného se neopakuje vícekrát, s výjimkou Šéfa... Jsem celoživotní kreativní kuchař.
Ale ať nekecám... Tak jsem ta levná kuřecí játra vrazil do košíku. Doma jsem je nechal přirozeně rozmrazit, o půl desáté už bábinka začala slintat, cibulku jsem zesklovatěl, a chtěl jsem na pánvičku přidat játra. Ale cože to? Mezi játry bylo cosi jako srdíčko od kuřete, akorát zelené... Všichni vánoční amatéři to znají: Píchneš při kuchání do žluči, a z hvězdy kapra se stane pelyněk...
Skalpel jako Sova jsem doma neměl, ale přesto jsem speciálním nožíkem na kuchání velryb zachránil oběd. Kuřecím játrům jsem udělal obřízku, opatrně vyndal žluč, a na speciálním talíři jsem do ní píchl... Jenom tak pro ilustraci... Až potom jsem se podíval na výrobce na obalu: Brazílie!... Pelé, černá perla z Mozambiku, by u oběda žasl... Od bábinky (89 pryč) jsem dostal pochvalu: Ty na to, Ivošku, ještě vidíš? Já jo, ale co ty naše inspekce?
