... nechávám volný průchod myšlenkám ve své mysli, jen tak, nic v sobě neřeším ... jako volnoběžné otáčky motoru auta, které čeká na křižovatce, až zase blikne a naskočí zelená.
PROLOG :
... když už je toho zase na mě, tak nějak moc a začínám to na sobě cítit, že by se mi mohl opět tzv. " rozjet " ten pocit stísněnosti, úzkosti, netečnosti, nezájmu o svět, který doplňuji pro tuto situaci, tak typickým : " mně je to jedno "... tak radši nedělám nic a pouze vyčkávám. Vyčkávám kam se to překulí, převalí, na kterou stranu osy té sinusovky, či houpačky. Zda to se mnou padne opět do minusových hodnot, a nebo to zvládnu a " dám to ", a opět budu pomalinku stoupat a pohybovat se v hodnotách kladných ...
Jo, jo, jo... je to " sviňa " ta psychika, zákeřná, nevypočítatelná a záludná. Dělá si se mnou co chce, jak chce a co se jí zrovna líbí. Třeba o smůle se říká, že je to coura, která se peleší s kde kým. Ale toto je daleko horší, protože to přijde, jako blesk z čistého nebe, udeří to nečekaně. Mylná je ta skutečnost, že je to bez příčiny, bez podnětu, vždycky k tomu něco přispěje, ale většinou nelze příčinu určit. Ono to nemá, ani smysl se o to snažit, hledat ten podnět, jelikož někdy, většinou, se jedná o podnět tzv. " podprahového vědomí ". Je to prakticky stejné, asi jako kdybych se snažil přijít na princip nekonečnosti vesmíru a stále dokola bych se dotazoval : " ... a co je tam dál ... a ještě dál ... no a co zatím, tam ještě víc dál a dál ... " . To k ničemu nevede.
Snažím se to eliminovat a minimalizovat tím, že se vyvarovávám krizových situací, o kterých ze své více, jak čtyřleté " zkušenosti " , již vím, že mě dovedou tzv. " rozjet " ... pocit tísně, pocit úzkosti, absolutní apatie, nezájem o cokoliv, pocit zbytečnosti, kdy si říkám, sám pro sebe, že už si zase připadám, jako fabrika na extrementy. Ano říkám si to sám pro sebe, jelikož není komu bych se svěřil, jsem na tu nemoc úplně sám... a tak tu sedím, doma, v obyváku, civím skrz televizi do zdi, jako by obrazovka tam vůbec nebyla, ale bylo to průhledné. Mé oči se nezastaví na obrazu televize, ale skrz ní se zastavují na zdi... vnímám pouze sluchem, co právě vysílají...extraligový zápas v ledním hokeji, pod širým nebem v Brně, Kometa v.s. Sparta, prý tam byla fantastická návštěva, asi přes 21.000 diváků...nebo ? Víc nevím.
U nohou mi leží můj parťák, kamarád na život a na smrt, pejsek Bart. Tiskne se na mě, protože cítí, že mi je už zase OUVEJ a snaží se mi předat co nejvíce energie ze sebe. Oni to ty " psí potvůrky " moc dobře vycítí, když se něco děje jiného, než to čemu se říká normální stav. Po kolikáte tohle, a takto, se mnou už musí absolvovat. Kdyby uměl počítat, tak by mi to zaštěkal, ale to by asi stěkal hezky dlouhou dobu, než bychom to společně, JÁ a můj PES, spočítali. Je to můj parťák a zároveň i moje pojistka, abych nevymyslel, zase nějakou, no jak to napsat slušně, ..... prostě, nějakou blbost, abych nevymýšlel. Ve svém životě si přeji pouze to, abych já přežil jeho a ne on mě. Protože, nevím ke komu by se dostal, kdo by se o něj staral, rozhodně by si nezasloužil být někde v útulku. Mě vem čert, ale on by si to určitě nezasloužil.
A tak teď musím počkat, až ta deka ze mě spadne, až to odezní, abych potom opět začal, tak nějak fungovat....Já chápu, že okolí nechápe mě, protože kdo si toto neprožil, takové stavy, tak to jenom těžko lze pochopit. Nemám na to žádných důkazů, žádné rentgeny, ani výsledky z náběrů krve....to v tomto odvětví lékařství neexistuje. A také se mi i stalo, že jsem byl označen za simulanta a docela dobrého herce, a abych nemusel být tímto způsobem ponižován a společensky lynčován, tak jsem se o to více ještě uzavřel do sebe. Prakticky již nevycházím ven, a mezi lidi, tak to už tuplem ne. Kolikrát se mi stalo, že jsem čekal na autobus, ale nastoupit jsem nedokázal, protože tam bylo hodně lidiček pohromadě. Kolikrát se mi stalo, že jsem v obchodě vrátil zpátky nákup do regálu a rychle pryč, ptotože tam bylo hodně lidiček pohromadě.
Za ty roky jsem dospěl k jedinnému, co tak nějak funguje, a sice si nic do sebe nepouštět, a když už tak něco jednoduchého, odlehčeného, ne nic negativního, ale pozitivního. A tak, abych " dal " Vánoce, tak jsem místo pořadů, které vyvolávají emoce, si pouštěl na DVD a sledoval Chalupáře...jeden díl za druhým...až do rána. Takto jsem si vystavěl svojí...já tomu říkám...lékarnu emocí, která obsahuje hromadu seriálů z naší tvorby, z dob minulých, ve kterých se nic moc neřeší, ale spíše ve mně vyvolávají i občasný náznak úsměvu, už jenom, když vidím co se v tehdejší době řešilo, jak se tehdy žilo apod.
Do mé lékarny emocí, se dostalo i několik snímků ze současnosti, o kterých jsem vůbec nevěděl, že existují, ale hlavně, že mají na mě blahodárný vliv, sice minimalizovat nečekané " ataky ". Mezi tyto snímky patří letní bláznivá komedie natočená v roce 2008 v obci Žihle, která se nachází na severním okraji okresu Plzeň-sever. Film se jmenuje VČERA, DNES A ZÍTRA a vypráví příběh o sousedských vztazích, o zneužívání společenského postavení, o generačních rozdílech. Je to komedie z obyčejného života, ve kterém každý pozná sám sebe i své okolí. Celé to je natočené ve stylu známých filmů, jako jsou Homolkovi, Slunce a sena ..., Kameňáky....
Je to maximální oddychovka při, které se podaří absolutně vypnout, nic si nepřipouštět, ani si nic nepouštět do sebe. Nechá se při tom úplně na všechno zapomenout, na to negativní, špatné, deprimující, čeho je dnes a denně okolo nás více a více... vždyť co si budeme povídat. Celou tu oddychovost a volnost ještě umocňuje ta skutečnost, že vlastně to hrají tzv. " herci-neherci ", a dialogy jsou vedeny ve stylu hovorovém,slengovém, až někdy i hospodském. Jednoduše napsáno, ve filmu je použito konverzace, která nám doma není vůbec cizí, a proto i to tvrzení, že ve filmu poznáme sami sebe, včetně i našeho okolí.
Jako druhý díl, který vzniknul na základě úspěchu dílu prvního, je film s názvem VČERA, DNES A POZÍTŘÍ. Tento druhý díl má úplně stejný náboj, ale i kadenci vtipů a hlášek, tak jak to je v případě " jedničky ", což můžete posoudit na základě krátké ukázky . U jiných natočených filmů, nebývá toto vždy pravidlem, a často se stává, že do "dvojky " se dostává to co upadlo v dílně na zem při výrobě " jedničky ".
video zdroj : You Tube
EPILOG :
... vždycky jsem to býval já, kdo byl tím dominantním, kdo pomáhal, kdo neznal slovíčka : ne, nejde to, nemůžu, nemám čas, nevím.... , ale byl jsem to vždycky i já, kdo neuměl myslet na sebe a mít rád sebe, kdo neuměl odpočívat, ale byl jsem to i já, kdo nedbal varování : " ... sakra chlape brzdi, nebo tě to rozseká a pohltí, takových jako ty jsou už plný hřbitovy ..."
Je to smutný příběh, vím, a proto jdu si shlédnout VČERA, DNES A ZÍTRA ...
