Projev “našeho patriotismu“, ten (ne)zájem podpoloviční části občanů ČR. Po hospodách, v ulicích, na pracovištích...všude…plné huby keců, ale když má přijít na lámání chleba, tak se zašijeme, jako potkani a dřepíme doma na zadku.
Tak co vlastně chceme ?
I když jsem zastáncem “rčení“, že pokud by volby měly možnost něco změnit, tak už by je dávno zakázali, ale stále je to možnost se projevit, vyjádřit se, a nebo minimálně dát “něco“ a "někomu" najevo. Nejdříve čtyřicet let nadáváme, fňukáme a brečíme, že za bolševika to bylo s volbami, tak jak to bylo … nepovinně povinná anabáze se 100% účastí. Ale nám to vlastně vyhovovalo, protože jsme měli na co nadávat, což je pro nás typické. Teď, téměř třicet let, po sametu se nám právo volit už pěkně zajídá. Jak jinak si vysvětlit, že větší polovina obyvatel naší země zůstala během voleb někde zalezlá a vyčkávala, až bude po ….., aby mohli opět spustit kolovrátek a stále dokola na všechno nadávat ? V těchto dnech byla ta možnost se projevit a dát najevo případnou nelibost, a to racionálnějším způsobem, než od pondělí opět začít vyvěšovat rudé trenky, snažit se zasáhnou státníky z dětské kuličkové pistolky, házet na politiky plastové láhve, a nebo vajíčka, vypískávat politiky z mítinků, a nebo se srocovat v ulicích s narychlo načmáranými transparenty. A nedej Pane Bože, kdyby mělo někdy být o něčem referendum, to bychom se neslezli už tuplem. Celkový dojem z voleb je asi takový, že už prakticky 24 hodin, NON-STOP, se na ČT 24 potí a griluji reportéři Augustová & Kubala, kteří stále dokola papouškují všelijaké cifry v procentech, které stejně běží na spodním okraji obrazovky … je to pěkně barevně vyvedené a sladěné, to se musí uznat. Všechno zaštiťují rozhovory s politiky, kteří moc hodnotit sebe nechtějí, ale spíše vždycky poukazují na toho, kdo se potápí, co bylo propadákem. No, a k účasti, tedy k důvodům neúčásti, tak to se nechá radši, až na prognostiky. A nebo na psychology ? V každém případě, ať volby dopadnou, jak dopadnou, tak chabá účast je prakticky dalším a určitým projevem našeho vlastenectví. Je to obraz a odraz toho, jak nám, některým, záleží na tom, čemu se říká naše vlast, naše domovina. To, že jsme s vlastenectvím na štíru, tak to je poměrně známá věc, a to už i za hranicemi naší země. Holedbáme se, jak to tady šlape, děláme se hezkými, ukolébali jsme se tím, že se u nás žije relativně v klidu a bezpečí, ale některé zcela zásadní věci nám začínají unikat. Možná bude třeba otázka času, kdy si někdo zvenčí všimne, jak na to naše vlastenectví kašleme, jak se nedokážeme semknout a nedokážeme vyrazit společně, jako národ, k volbám. Že prakticky o vlastenectví a patriotismu dokážeme pouze žvanit po hospodách. Že např. obrana naší země je vlastně postavena výhradně na žoldnéřských misích daleko od našich hranic. I když, pozor, už se začíná znovu uvažovat o povinné vojenské službě, ale nějak uniká, že na to nemáme techniku, zbraně, kasárna, uniformy … etc. … nemáme nic. Zmiňovat se o patriotismu, některých našich sportovců v souvislosti s reprezentací naší země, tak to je naprosto zbytečné. Šlágrem poslední doby je rozesílat omluvenky trenérům, a nebo se to tam v tom repre-tričku nějak přetrpí, hlavně, že mám čárku za účast. A když už není jiná možnost, tak se vyhrožuje, že budu radši závodit za jinou zemi, samozřejmě důvodem jsou prachy, největší zlo a průser na této planetě. Aby nás toto všechno jednou zase nemrzelo. Nikdo si nepředstavuje, ani si to snad nepřeje, aby byla účast ve volbách 100 %, to už tady bývávalo, a je to úplně o něčem jiném. Ale nezájem o volby u více než poloviny národa, tak to je opravdu kardinálně žalostné a hlavně o něčem vypovídající.
