Tak co máme ještě na prodej ? ...Hradčany... Karlštejn … Národní divadlo ...

… jenom se zatajeným dechem a otevřenými ústy sleduji a nevěřícně kroutím hlavou, co vše je možné rozprodat, a to i v případě toho , že se to po dlouhá staletí označuje za rodinné stříbro, či zlato České republiky …

Nechci, ani se nebudu, v tomto příspěvku zaobírat, tím co nám přinese, a nebo o co přijdeme, když naše gastronomická chlouba, Prazdroj, s obrovskou historickou tradicí, zmizí ze seznamu našeho rodinného stříbra, či zlata. Vím, že s tím tématem, co je, a co není to rodinné stříbro, či zlato, je to, do jisté míry, ošemetné, a že je celá řada názorů, které se rozcházejí. Ale z hlediska národní a vlastencké hrdosti si myslím, že některé věci mají být TABU, tedy nedotknutelné. Patří to neodmyslitelně k nám, jako patří k velbloudovi hrby, a nejedná se pouze o hmotné, či nemovité věci, ale je to i otázka našich tradic. A tak by i taková tradice, tedy tradiční výrobek PRAZDROJ, měl zůstat tam, kde je. Chápu, je jiná doba, peníze a byznys, to je to co určuje chod dějin, a co si budeme nalhávat, žijeme v době, kdy se dá zobchodovat prakticky všechno. Když jsme v roce 1989 odcinkali klíčemi, tak jsme začali kritizovat bolševika za to, že naši zemi nechal rozkrást, zadlužit, zdevastovat a zplundrovat. Ale co se to s námi děje teď, když naše milostivá vrchnost, v tichém souhlasu, dopouští rozprodávání České republiky. PRAZDROJ není první, ani, bohužel, poslední cílová stanice, toho co lze ještě rozprodat. Copak jsme na tom vážně tak blbě, že se naši moci-páni musí chovat tak, že Českou republiku staví do pozice prodejné děvky ? Copak vážně už v nás nezůstala, alespoň špetka té národní a vlastenecké hrdosti ? Vážně je pro nás to hlavní a prioritní tok peněz a byznys ? Kam se toto nechá zajít ? Jak daleko ? Neprodáme třeba i autorská práva na naší hymnu ...Kde domov můj ? …

Je mi z toho smutno, ale také je mi i líto, ne našich dalších generací, co přijdou po nás, ale je mi líto celé naší republiky, jelikož toto si opravdu nezaslouží, aby s ní bylo zacházeno stylem, tzv. „ porcování medvěda „

Nechci celou věc nijak bagatelizovat, naopak mě to všechno velice mrzí, jak to, ryze české, se mi postupně vytrácí před očima, ale tato situace ve mně vyvolala vzpomínku na jeden vtip z dob totality.

… když v roce 1945 osvobodili Rudoarmějci Prahu, tak si ten nejvýše postavný velitel stoupnul na Staroměstském náměstí před Pražský orloj a řekl : … tak tohle vážně nenaložíme ...