Stoupá u nás negramotnost, a nebo je to pouhý projev neúcty, pohodlnosti a lenosti ?

V době, kdy celý svět je na pokraji jaderného konfliktu a u nás prudce zuří volby, kdy volební strany jsou ve fázi, že se začíná už prát špinavé prádlo, tak já si přijdu s takovou banální, nezajímavou, až skoro blbou, otázkou.

Spíše to bude připomínat, co do obsahu a rozsahu, glosu, fejeton, či sloupek, ale o tom, jak je to s gramotností, či negramotností, u nás, tak o tom přemýšlím čím dál tím častěji, zejména potom v období Vánoc, či Velikonoc. Nejvíc ze všeho to na mě doléhá s příchodem Nového roku. Vím, že je u nás základní školní docházka povinná, tedy zatím, ještě se zrušení povinné základní školní docházky v parlamentu neprojednávalo, pokud mi tedy něco neuniklo. Takže tím by mělo být  zaručeno, že by se každý u nás měl naučit číst a psát. Jsou však situace, kdy mi připadá, že žiji ve státě, který je plný analfabetů. Jednou z těch situací je to, když potřebuji poslat někomu blahopřání k narozeninám, nebo svátku, či k nějakému životnímu jubileu, a nebo „ jenom“ popřát hezké prožití Velikonoc, či Vánoc. Pravdou je, že různých blahopřání je v dnešní době nepřeberné množství, ale sehnat blahopřání bez textu, bez předtištěné gratulace, či kondolence, tak to je prakticky šance nulová … pane to v dnešní době už nikdo prakticky nekupuje blahopřání bez textu, to ani neobjednáváme, to se špatně prodává, to by nám tady leželo a nic z toho … to jsou drobné útržky komunikace s prodavačkou, když se pravidelně dožaduji blahopřání bez textu. Ale já chci napsat něco svého, ze své makovice, vyjádřit a poslat svoje myšlenky, vždyť je to právě kus té upřímnosti, že si toho člověka, kterému posílám blahopřání, vážím a vyjadřuji tím i úctu vůči němu. Co je to za vyjádření úcty, a nebo jakou váhu má kondolence, a jak je asi upřímná, ta kondolence o upřímné soustrasti, když ….. se podškrábne, udělá parafa něčeho totálně bezemočního, co vymyslel nějaký marketingový pracovník, či grafik, a než se to dalo do tisku, tak to musel schválit managment tiskárny, aby se to dobře prodávalo. Obdobná situace je už i u klasických pohlednic, kde se objevuje předtištěný text o krásných pozdravech z místa, které je vyfocené na druhé straně …. to nikoho nenapadne, že na klasické pohlednici lze také sdělovat něco jiného než to, že posílám krásný pozdrav z dovolené, výletu, a nebo z tábora.... v jednom ty prodavačky v trafikách mají pravdu, a sice, že to už nikdo nekupuje. Hmm, těžko to bude někdo kupovat, když to neobjednají a nemají na pultě. Obdobná situace nastala s rozmachem mobilních telefonů, kdy se to nechá nazvat situací zcela trapnou. Blahopřání ve formě stupidních básniček a veršíků, to je tak něco kýčovitě trapného, ale většina z nás se k tomuto, k této formě vzpomenutí si na někoho, propůjčujeme. Kolikrát zůstává rozum stát nad tím co se nechá zveršovat, jaké bláboly a haluze si vzájemně rozesíláme.... trochu mi to připomíná doby minulé, kdy se také už veršovalo …. a do roka kudrnáče … to se v blahopřání novomanželům jasně dávalo najevo, že se jim věří, že nevěsta se vdávat ještě nemusela. Celá tato gratulační trapárna graduje s příchodem Nového roku, tak to je úplný vrchol neúcty člověka k člověku, kdy to pípnutí SMS-ky je pouhým projevem alibismu. Nejšťavnatější situace nastává v případě, kdy E-mail použijeme k hromadnému rozesílání blahobřání, což je zejména pro firmy typické, ale sáhnou po E-mailu i všichni Ti, kteří mají značně rozvětvené příbuzenstvo. To potom nikoho, ani nezajímá obsah gratulace, ale študuje se pouze seznam všech přeposlaných adres … jak to, že to dostal tam ten, ale tam tomu to pro změnu neposlali … a další projev žárlivosti, nevraživosti a žáště je opět na světě.  Když se nad tím vším zamyslím, tak je to opravdu jedna velká ubohost a hlavně obrovský alibismus. Se srdečným blahopřáním, a nebo upřímnou kondolencí to nemá vůbec nic společného, jelikož pokud budu něco myslet srdečně, či upřímně, tak to musí být ze mně, kus mé emoce, a ne to co vypotí během šichty nějaký zaměstnanec tiskárny.... Je to hořkost, i když někdo může namítnout, že je to opravdu banalita, a nebo že by chtěl mít moje starosti.

Banalita to tedy určitě není, je to jeden z dalších projevů vzájemného odcizení se, člověka člověku, což je minimálně k zamyšlení.

A moje starosti, tak ty bych nepřál, ani svému úhlavnímu nepříteli.