Dokud neskončí dnešek, neplánuj a nepřemýšlej co přinese zítřek...ano, říká se to, ale v případě nezvratných a extrémních životních situací se tzv. jedná o vyjímku, která pouze potvrzuje toto pravidlo...
PROLOG :
… cesta daleká, marné čekání …
Tento příspěvek by měl být už jenom omegou, tedy koncem, toho co je pro život označováno, jako alfa a omega....začátek a konec. Ano, byl jsem okolnostmi, které se v životě označují za nepříznivé, donucen k tomu, abych se pomalinku začal i já chystat a připravovat na cestu, z které již není nikdy návratu. Možná je to trochu brzy, určitě je to brzy, když jsem na prahu 54 roku svého života, ale vše se odehrává tak, aby to bylo úplně podle jiného scénáře, než bych si možná přál, a hlavně se to děje značně rychle... Byly časy, kdy jsem si to přál, kdy jsem to nevzdával, bojoval, ale ty časy jsou již nenávratně pryč, jelikož tu mojí odhodlanost přemohla rezignace. Rezignace úplně na všechno, apatie úplně ke všemu, kterému vévodí myšlení... mně je to jedno...to je zbytečné...k čemu to bude...nemá to smysl...
A tak, ani nemá smysl, abych tady znovu vkládal skrz klávesnici na PC jednotlivá písmenka z příběhu... od alfa, až po omega. K tomu poslouží, k případnému poskládání celé mozaiky, moje rubriky jednotlivých článků na mém blogu, zejména potom rubrika s názvem... co přinesl život..., a nebo vybraná část článků, která je uvedena jako články související, s tím proč se chystám ve svém životě k tomu omega .
ivopanus.blog.idnes.cz/c/489388/tak-tady-to-vsechno-zacalo.html
ivopanus.blog.idnes.cz/c/488633/trosecnik.html
ivopanus.blog.idnes.cz/c/489768/opustit-svuj-stin.html
ivopanus.blog.idnes.cz/c/506740/zdravi-je-opravdu-to-nejcennejsi-co-na-tomto-svete-mame-tak-s-nim-nehazardujte-prosim.html
Nechci, aby tento článek vyzněl morbidně, nechci vyvolávat lítost, je to pouze moje zpověď, nevím jak to nazvat správně. Je to něco podobného, jako když na hřbitově vidíte celou řadu hrobů, na kterých je již vytesáno jméno, příjmení a datum narození a pro datum úmrtí je tam již připravená mezírka, ten chlíveček, kam se to jednou, až to přijde, pouze doťuká. To není, že by pozůstalí nevěděli datum úmrtí, nebo jej snad zapomněli. Ale je to už takový trend, který vychází z chaosu a rychlosti života současné doby...bagatelizovatelně by se to nechalo nazvat... myslet na zadní kolečka, či vrátka...a pokud je to umocněno šesti písmeny SAMOTA, tak není o čem debatovat...
Před stejným problémem stojím i já, tedy stál jsem, už je to vyřešeno...PÁN BŮH ZAPLAŤ... pouze, že u mě je ta rychlost, krátícího se knotu u svíčky života, značně vysoká, a tak jsem musel zaujmout k tomu jasné stanovisko. Možná to bude pro někoho opět morbidní, ale naskytnula se mi možnost spojit příjemné s užitečným, jelikož i přes to, že jsem se ve svém životě stal tzv. VŠUDEZDEJŠÍM, tak stále cítím, že patřím tam, kde jsem se narodil, kde jsem vyrůstal, kde jsem do 20-ti let svého života i žil. Ano, patřím do Hradce Králové, patřím tam, kde to všechno začalo, a tak si i přeji, aby to tam i všechno skončilo. Přesně na přelomu 53 a 54 roku mého života jsem měl možnost, téměř po 35 letech, navštívit právě Hradec Králové, a co víc, dostalo se mi i možnosti se znovu podívat na místo, kde mi bylo v Hradci Králové vždy nejlépe, a sice k soutoku dvou řek, k soutoku Labe s Orlicí. Návštěva mého rodného města byla naprosto účelová, jelikož jsem právě řešil to svoje přiblížení se k tomu omega v životě.
I přes tu skutečnost, že žiji sám, tedy nežiji sám, žiji ve smečce se svým věrným parťákem , psem Bartem, tak se mi podařilo najít maličkou partičku lidiček, kteří mě chápou, dívají se na celý můj život naprosto racionálně i včetně toho, kam můj život se pomalu, ale jistě ubírá. Zrealizovali tedy cestu na místo, kde bych si přál, aby to všechno i jednou skončilo, a dokonce mi slíbili, že tak učiní, přesně podle mého přání. Že budu rozptýlen tam, kde jsem byl v životě nejšťastnějším....u svých dvou řek, na soutoku Labe s Orlicí, v Hradci Králové.
EPILOG :
… cesta daleká, marné čekání...
