Nikdo na smrtelné posteli nelitoval, že nebyl více v kanceláři, či dílně, apod....

Žijeme v době, která je neustále v poklusu. Že prý co je rychlé, je dobré. Naši předkové se času podřizovali, ale my s ním neustále závodíme. Oni malovali portréty, my se cítíme ukřivděni, když nemáme fotky z dovolené do hodiny...

PROLOG :

...nedaleko  mého bydliště je úžasné  "fitko" . Scházejí se v něm  lidé nejrůznějších povah, profesí, postav, rozměrů, kondice, apod. Na tom by nebylo nic tak zajímavé. Co je však pozoruhodnější, kde nechávají zaparkovaná svá auta. Čím dál více jich parkuje na místech, která jsou vyhrazena těsně u vchodu, pro tělesně postižené řidiče. Zvláštní ? Lidé spěchají do fitcentra, kde si dávají do těla, posilují, cvičí, zdvihají tuny kilogramů, ale nejsou ochotni udělat pár kroků navíc. Snad by nejraději vjeli přímo k posilovacím strojům....

 Závody s časem ničí vztahy

Často se setkáváme s lidmi, kteří mají problémy najít si čas na své nejdražší. Ale vztahy není možné budovat bez toho, aby se do nich investoval čas. Takoví lidé jsou možná velmi úspěšní ve své profesi, ale brzy objeví, že až si čas na rodinu konečně najdou, tak např.  jejich děti už budou mít jiné zájmy. Dveře dětství budou uzavřeny a uzamčeny. Nechalo by se to vyjádřit snad takto : „Když jsou děti malé, dají se snadno obalamutit naším „uděláme to později" . Ale ve skutečnosti si lžeme sami sobě, jelikož většinou – z „někdy příště“ se stává „nikdy více“.

Udržet lásku živou bez společného času je nemožné

To může nastat, ale i nastává, v manželství, a nebo i ve vztahu dvou partnerů. Jsou páry, kdy spolu manželé žijí dvacet let, ale za celou dobu si neudělali dvacet minut na to, aby jen tak seděli v pokoji a opravdu se navzájem poslouchali. Za celých dvacet let neměli ani dvacet minut na naslouchání; přitom udržet lásku živou bez společně stráveného času je zhola nemožné. I když jeden z partnerů tomu druhému dává všechno, kromě svého času, tak v konečném výsledku bude jeden z nich upřímně překvapený. Není  nejmenších pochyb o tom, že až ten jeden o toho druhého přijde, tak se bude říkat to, co jsme slyšeli už tolikrát: „Ale vždyť to všechno dělám pro tebe a pro děti.“

"To jenom teď je náročnější období" ...., absurdní  věta, kterou  si parádně lžeme  do vlastní kapsy

Máme vymezený určitý čas. Bez ohledu na to, jestli jsem chudý nebo bohatý, chytrý nebo hloupý, mám přesně tolik času, kolik má každý jiný člověk. Jenže jeho množství je omezené. Každý den mám k dispozici 1 440 minut. Než se probudím, uvědomím si, co je za den v týdnu a obléknu se, už je tisícovka minut z celého dne pryč. Každý den je všechny spotřebuju a každé rozhodnutí, jak je budu trávit, vylučuje volby jiné. Nikdo z nás by takhle "rychle" nežil, kdyby počítal s tím, že to tak bude pořád a že si nikdy nenajdeme čas na budování vztahů s partnery a dětmi. A tak si lžeme do kapsy, že teď je to jenom takové náročnější období a až bude za námi, budeme na tom s časem lépe. Stále čekáme na klidnější časy, ale ve většině případů je to jen iluze – klidnější časy nepřicházejí, ale oni ty klidnější časy nikdy nepřijdou.

EPILOG :

... i já sám jsem v tomto dělal chyby, a tak mi život  protekl mezi prsty. Než bude nenávratně pozdě, než nastane ten nevratný okamžik, tak je naprosto nutné, abychom nezapomínali investovat čas do vztahů s našimi blízkými. Když nevěnujeme čas jim, můžeme sklízet sebevětší úspěchy všude jinde, tedy mimo domov, ale zpětně se na svůj život budeme dívat s nezměrnou lítostí....