Nezákonný policejní postup...horlivostí ?...správná to cesta k policejnímu státu u nás.

Jako třešničku na nechutném dortu, lze považovat tu poslední "atrakci" naší policie, kterou zrealizovala v prostorách FAMU. Za to samé lze také považovat i to, jak se k tomu celému opět postavila.

PROLOG :

… není těch, kteří jsou zločinci, a těch co je chytají. Jsou i zločinci, kteří jsou převlečeni v uniformách.

Poslední událost, kterou vyprodukovala naše policie na půdě FAMU, včetně toho jak se k celému aktu dodatečně postavila, mě přimělo k tomu, abych trochu bilancoval. Zamyslel jsem se k čemu já vlastně celý svůj život vlastně, teď policii, ale dříve „esenbáky“, potřeboval. Už jsem se jednou snažil na toto téma přemýšlet, a sice v době kdy si na svá služební auta aplikovali reklamní slogan POMÁHAT A CHRÁNIT. Tehdy jsem to nějak, tu úvahu, nedotáhnul tzv. „ do finále“, asi to byl můj hektický a momentální nápad, který byl způsoben eufórickým vzrušením právě vydanou informací o pomoci a ochraně ze strany policie ČR. Mám to štěstí, nebo smůlu, teď nevím co k tomuto tématu více pasuje, že jsem zažil to co bylo PŘED a co bylo PO. Tím PŘED a PO je myšleno náš „listopadový samet“. V období PŘED mi to bylo celkem jasné, jelikož to vyplývalo z globálního dění v tehdejší Československé socialistické republice. Jelikož bezpečnostní složky ČSSR byly vyloženě represivně založené, tak bylo lepší nic po nich nechtít, vyhýbat se jim, a pokud už došlo k setkání s nimi, tak se zachovat tak, aby ztráty a újma byla co nejmenšího rozsahu, alespoň v rámci možností. Prostě kličkovat v tehdejší totalitní džungli, a když se poblíž vynořil automobil oranžovo-bílé barvy opatřený zkratkou VB, s modrým majáčkem na střeše, tak bylo lepší se zavrtat pod zem. Takže v období PŘED jsem je nepotřeboval, tedy radši, ale spíš mi někdy připadalo, že oni potřebují mě. A sice k tomu, aby si zvedli své sebevědomí a masírovali si své EGO, když už se jim zdálo, že nejsou zas tak represivní. Sebevědomí si dodávali buzeracemi při kontrolách osobních dokladů, kdy se zaměřovali na to, zda nejsou poškozené určité stránky v občanském průkazu, který v tehdejší době spíše připomínal stranickou legitimaci, včetně barvy rudé. A nebo další oblíbenou discíplínou bylo zabavení ventilků u kol vašeho vozidla, když vám nesvítila žárovka osvětlení SPZky (státní poznávací značky). Toto bylo v těch lepších případech. Ty horší a brutálnější dispciplíny tady nechci rozpytvávat... když si vzpomenu co dělo např. na tanečních zábavách....tak mi ještě teď běhá mráz po zádech. Pán Bůh zaplať, že je toto za námi.

V období PO, kterému předcházelo umístňování kytic za jejich ochranné plexi štíty na „národní“ v listopadu, jsem si myslel, teď už vím, že naivně, že se situace zlepší a opravdu bude možné začít policii věřit. Ze začátku tak tomu vše i nasvědčovalo, ale postupně se opět ta eufórie a nadšení vytrácely. Všechno nějak sklouzlo do vyjetých kolejí a začalo se pomalinku jet podle starého scénáře. S jedním rozdílem, že se vše děje pomalinku, a sice z důvodu nenápadnosti. Je logické, že když jsme tím demokratickým státem, tedy alespoň zatím ještě jsme, tak ochránci zákona, pořádku, práv a osobních svobod nemohou okamžitě vyrukovat s těmi nejrepresívnějšími způsoby. Ale s postupujícím časem se jím ta infiltrace pomalinku daří a vše to spěje k tomu, aby jednou tady z toho byl stát policejní. Protože pokud, jako v posledním případě, je obhajované nezákonné, či neadekvátní jednání, či zásah pouze slovem HORLIVOST....tak kde to jsem ?

A těchto případů, toho neadekvátního jednání je daleko víc, celá řada, pouze se o tom nemluví. Nemluví se, jelikož ve společnosti se začíná projevovat rezignace a apatie, které by se nechalo přirovnat k mávnutí rukou. Není divu, když v podstatě 75 % obyvatelstva má problémy, aby vůbec PŘEŽILO od výplaty k výplatě, od důchodu k důchodu, za podpory naší neexistující, či nefungující „sociální politiky“. A tak, kde není žalobce, tak není ani soudce. Existují různé statistiky o důvěře, či nedůvěře, v naší policii. Já to nijak nesleduji, ani se v tom nepitvám, jelikož mám podezření, že se u těchto statistik někdy jedná o pouhá čísla, která jsou značně iracionálního rázu, a nebo účelově vyumělkovaná. Já to beru podle toho co vidím, s čím se setkávám, a nebo jsem se setkal právě, když jsem potřeboval „POMÁHAT A CHRÁNIT „. A ten tak „populární“ slogan je pouhé vyjádření toho, že i současní plocisté, současného demokratického zřízení, mají potřebu si zvyšovat své sebevědomí. Je to pouze jiná forma toho, co bylo v období PŘED. Už jsem také vyškolen a poučen, že je lepší je neobtěžovat, jelikož rázem se ze mě stává ten blbeček, který je otravuje se svým malicherným problémem. To v tom lepším případě. Jelikož patřím k lidem, kteří patří k těm tzv. „ všudezdejším“, tak jsem za svůj život pobýval v různých koutech naší republiky, v městech velkých, větších, ale i menších, až těch úplně malinkých. V souvislosti s tím mám možnost porovnat, a to naprosto nestranně, jak to funguje v různých zeměpisných šířkách naší vlasti s různou osídleností. Závěr je jednoduchý. Všude to funguje úplně stejně...šikanování, povýšenecké jednání, buzerace, arogance, protěžování...jelikož pod svícnem je ta největší tma, včetně protikorupčního oddělení policie. Pouhý rozdíl je  v tom, že v těch úplně malých městečkách je to otázka familiérnosti, což je logické, jelikož se tam všichni znají. Když to hodně zbagatelizuji, tak může nastat i varianta, že vrah a ruka zákona společně spolu sedávali ve školních lavicích. A tak i nastává situace, že metr opravdu není stejně nastavený. Jiný metr máme pro našince, pro rodáky, ale jiným metrem měříme přistěhovalce, přivandrovalce, tzv. „ náplavy“. Je to hořkost, ale je tomu tak. A tak v těch lokalitách s menší hustotou obyvatelstva, dochází k těm HORLIVOSTEM, kolikrát jako na běžícím pásu. Ze začátku je tendence se proti té HORLIVOSTI ohrazovat, ale jak jsem uvedl o kousíček výše, výsledkem je pouze to, že vyhrajete v soutěži o největšího blbečka. To v tom lepším případě. Mohl bych zde uvést celou řadu konkrétních případů, ale neučiním tak, jelikož naší demokracii už nevěřím, stejně tak jako nevěřím, ani naší policii, a tak radši po ní nic nechci, a radši se jí vyhýbám, přesně jako v období PŘED. Nechci být už více za toho vola, či osla podle rčení, že 100 krát nic jej umořilo.

Dalším důvodem je i to, že patřím právě do té skupiny, těch 75 % našeho obyvatelstva, kdy mým hlavním úkolem je tady, v této naší džungli, PŘEŽÍT.

EPILOG :

...hrdinou není ten, kdo rány rozdává. Za hrdinu se považuje ten, kdo rány umí přijímat.