Co dál se svým životem ?

Je mojí otázkou, na kterou se jenom těžko hledá odpověď. Protože, i když jsem se ze svého životního dna vyškrábal, tak se cítím, jako bych na tom dně byl stále...úplně prázdný a v nicotě.

PROLOG :

... "musím dýchat, protože zítra zase vyjde slunce a příboj mi možná  přinese něco nového"... úryvek z filmu Trosečník.

   Je to už řada let, co jsem se posunul na ta místa, která se označují, jako lidské a životní dno. Je to už řada let co jsem střídavě škrábal nahoru, ale při tom jsem byl neustále skopáván směrem dolů, a tak jsem i padal zpátky do hlubin a temnot lidského dna. Je to už řada let, než jsem úplně pochopil, že spolehnout se na něco, či na někoho, je maximální absurdita, která nikam nevede. Pouze co funguje, je spolehnout se sám na sebe. Tato zásada má sice výhodu v tom, že mi nikdo už nemohl podkopávat nohy, a také už nebyl důvod. Já vlastně ve všem zůstal sám, a také jsem i na všechno zůstal sám. Určitě to není ideální řešení, se nechat uvrhnout do samoty, ale v tu chvíli , v tom krutém období, to byla jedinná záchrana. Pravdou je to, že tomu předcházela moje zkouška, to tady, a hnedle dvakrát, zabalit... ale asi mám ještě tady, na tomto světě, něco vykonat. Nevím ? Zatím jsem ještě nepřišel na to, co to má být ? Cesta ze životního dna je obtížná ve všeobecném měřítku, ale je nepředstavitelně těžší, když tu pouť směrem vzhůru musíte zvládnout sami, v samotě, bez nikoho, o koho by jste se mohli opřít, kdo by pomohl, když se nedaří, poradit se, popovídat si, prodiskutovat problémy, apod. A tak po více, jak roční cestě, z pozice asociála této společnosti, jsem dorazil do míst, kdy by se dalo hovořit o tom, že jsem se zpátky zařadil do společnosti. Začal jsem si připadat, jako člověk, začal jsem se i cítit, jako člověk. Už se mě tolik okolí nebojí, ani neštítí, z důvodu mého zdravotního omezení. Dalo by se říci, že bych měl být hrdý na to, že jsem zvládnul mít svojí střechu nad hlavou, že mám zase to, čemu se říká, že jdu domů. Mohl bych být pyšný na to, že už se nemusím se svým psem dělit o granule, abych nechcípnul hlady, když se naše společnost, se svojí nefungující sociální politikou, na mě vykašlala. Ano, toto je už za mnou, a já tu cestu, tou naší českou džunglí, zvládnul. I když v samotě a sám, s vypětím všech sil psychických a fyzických, ale jak se slengově používá, dal jsem to. Ale co teď dál ? Vrátil jsem se sice do života, našel jsem smysl žít. Nikoliv, ale smysl života. To je velký rozdíl mít smysl života, a nebo mít smysl k životu. A tak si v té samotě říkám, co tady pohledávám ? Proč tady jsem ?  Vždycky mě všichni varovali, abych tolik o všem nepřemýšlel,abych všechno tolik do důsledků nepromýšlel, abych se nedostával, až úplně k těm filosofickým úvahám. Asi měli pravdu. A nebo je to způsobeno tím, ta moje rezignace, odevzdannost, apatie, že sice jsem se zvládnul vrátit zpátky do společnosti, ale nedokáži se zbavit té samoty. Lidé, všeobecně, mi tolik ublížili, že jsem poznamenán nedůvěrou navždy.A ti co mě podkopávali nohy nejvíce, ti co mě úplně zašlapali do bahna, že jsem opravdu ryl držkou v zemi, tak se teď snaží tvářit, že se nic nestalo, že snad všechno bude zapomenuto. A to je ten začarovaný a bludný kruh, z kterého nemám šanci vystoupit, a v kterém se motám stále dokola, kdy si pokládám otázku. Co dál se svým životem ? Částečnou odpověď sice již vlastním, jelikož vzhledem ke svému zdraví a své invaliditě, si svojí časovou linku dokáži odhadnout. Ale co s tím tady, než ten čas nastane ?   Co s tou prázdnotou ? Co s tou nicotou ? Kde je motivace ? Kde je energie ? Kde je ten zdravý a přirozený adrenalin ? To co jsem dříve zvládal během hodiny, tak mi trvá den. To co jsem dříve stihnul za den, tak mi tvrvá týden. Kolikrát, ani cíle nedosáhnu se slovy, vždyť to nemá smysl.  Co má vlastně smysl ? O všechno, a i o všechny, jsem v životě přišel. Ustlal jsem si sice dobře, takže jsem i dobře ulehl, jak se používá. Ne, já byl pouze vždy v nepravý čas, na nepravém místě. Že mě to nezabilo, tak mě to posílilo, opět jak se používá. Nikoliv, protože nemůže nikoho posílit bezmocnost a beznaděj. Všechno to jsou pouhé fráze, kteří používají ti, co v životě se do opravdových životních prekérních sraček nedostali. Co tedy, mám se zbytkem svého života udělat ? Mám dál si pokládat filosofické otázky o tom proč a co tady dělám ? Filosofické otázky, které někdy přecházejí, až do ranku relativity. Ano, všechno je ve své podstatě relativní, a když se takto budu pomalu zahloubávat do celého svého problému, kdy si říkám co tady vlastně pohledávám, tak se dostávám, až do úplného extrému. Tím extrémem je ta myšlenka, že jsem vlastně nikomu nepotřebným, nikde nechybím, nikomu nescházím. Tak čím tady vlastně jsem ? Jsem pouhou továrnou na extrementy, ve které je v horní části IN a ve spodní části OUT.

EPILOG :
... všichni, bez rozdílu, to máme na tomto světě pouze na určitý čas propůjčené ...