… a zítra je tu Štědrý den, ale Vánoce už skončily, ještě dřív, než vůbec začaly …

 … kouzlo Vánoc se úplně vytratilo ... na vánočních trzích se budují betonové barikády, při vybírání dárků nás doprovázejí ozbrojení muži samopaly, a vedle stánku s vánočním svařákem stojí zaparkovaný obrněný transportér...

… pomalu se naplňuje adventní čas, čas plný očekávání a nadějí … čas vánoční, obsahující mnoho poselství … pro každého, pro všechny … asi tak by to mělo vypadat na základě tradic, které bychom měli ctít, dodržovat a předávat si, jako poselství dalším generacím. Traduje se , že Vánoce, a vůbec celý čas vánoční, že je to čas, období, míru, klidu a pokoje, kdy bychom měli mít k sobě, tak nějak, blíž. Svátky vzájemného porozumění, úcty, lásky a přátelství. Kde jsou ty časy, že tomu tak opravdu bylo, i když život nebyl vždy lehký, jako peříčko.

Jenom s nostalgií a sentimentem si prohlížíme staré, zažloutlé a pomačkané fotografie, na kterých se mačkáme u vánočních stromečků a očí dětí jsou opravdu rozzářené … že už se dočkaly, že už je Štědrý den, na co se těšily prakticky celý rok. Kam zmizely ty časy, že všude hrály na trzích vánoční koledy a lidmi se to jenom hemžilo a všechno se to srocovalo u stánků se svařákem. Všechno je jinak, všechno je pryč, všechno se úplně vytratilo a všechno to kouzelné zmizelo. Ta nenapodobitelná tradiční vánoční atmosféra, která nás všechny do sebe pohlcovala, i když jsme se tomu „ hrdinně“ bránili, a sice tvrzením, že je to jeden velký blázinec, tak ta krásná atmosféra, která opravdu funguje jenom v prosinci, ta zima k tomu prostě patří, tak ta je prostě nenávratně fuč.

Všechno, to krásné, bylo vystřídáno strachem, obezřetností, divným pocitem, smrtí, násilím, ozbrojenými bezpečnostními opatřeními … všude z médií slyšíme, jak se kolem nás budují betonové barikády, prognózy kolik agentů by bylo třeba, aby bylo 100 % sledování všech sledovaných, jak rychle chladne stopa po prchajícím útočníkovi, v televizi vidíme záběry obrněných transportérů, které jsou rozmístněny na náměstích měst hnedle vedle kostelů, chrámů a katedrál, a nebo záběry ozbrojených hlídek se samopaly, které brouzdají po vánočních tržnicích.

Reportéři občas udělají nějaký ten rozhovor s lidmi, návštěvníky trhů, ale už se jich neptají, tak jak to bylo dříve zvykem, jestli zvládají hektický čas před Vánocemi. Jejich otázky se týkájí toho, jak se cítí, zda bezpečně, a nebo mají strach...většina z nás sice tvrdí, že strach nemáme, ale i když si to nechceme připustit, tak z psychologického hlediska nám ta situace a události z posledních dnů zalezla pod kůži, aniž bychom si to uvědomili. Podvědomně to máme tzv. v zádech, a i když všude okolo se tvrdí, že se vše vrátilo do normálu, tak stopu to v nás zanechalo určitě obrovskou, o to víc, že se to všechno odehrálo právě v období adventním, které předchází období vánočnímu.

A tak se vzájemně míjíme na vánočních trzích, potkáváme muže v uniformách se samopaly, se zájmem sledujeme, jak se na náměstí kupí betonové zátarasy, prostě vše co k vánočnímu času nepatří a nemá s klidem, pohodou a pokojem vůbec nic společného, a tak se jen ploužíme, co noha, nohu mine, bez zájmu a s apatií, žádné bláznění, žádné blbnutí, žádná eufórie, nic, snad jenom občas vyřkneme, že nás nic, ale vůbec nic nebaví.

A tak, z „povinnosti“, ty letošní Vánoce - 2016, nějak absolvovat a hlavně přežít ?