Zapomeň na to …

Nepodstatné věci si v mozku odsouváme do pozadí a vytváříme tak kapacitu pro to důležité. Nedůležité věci zapomínáme. Bohužel muži a ženy považují za to důležité každý něco jiného. 

Takže 1) muži:

Dle přítelkyněmi ověřeného průzkumu, zapomínají muži zejména výročí, položky nákupu, peněženky a někteří děti. Jeden známý zapomněl svatbu. Svoji tedy. K jeho chvále je ale třeba říct, že ne úplně, protože při plánování jakési oslavy neustále opakoval, že sice neví proč, ale 6. určitě nemůže, protože „něco důležitého“ má.

Něco důležitého zapomíná i můj přítel. Dost mě to omezuje, protože předmětem zapomenutí jsem obvykle já. Na svatbu mé kamarádky jsem vyrážela od rodičů a měli jsme se sejít na autobusové zastávce cestou. Já pěšky, on autem. Tak stojím, čekám, romanticky naladěná přemýšlím o šatech, bílém závoji a sladkém „ano“..... zatímco zelená Fabie mojí lásky se blíží. Volně přistoupím k okraji chodníku, myšlenkami tentokrát na naší svatbě. No a pak už se jen bezmocně dívám, jak bez povšimnutí projíždí kolem a rozjeté vozidlo mizí v dálce za obzorem. Copak mě může rozhodit nějaké zapomenuté výročí?

Pro nakupování - další pánský zapomínací artikl, si vypůjčím příklad mé přítelkyně. Minulý týden doma pečlivě prošmejdila všechny spíže, police, skříňky s potravinami i bez potravin a sestavila partnerovi velmi podrobný seznam nákupu. Ten mu poslala do práce e-mailem a do předmětu zprávy pro jistotu napsala velkými písmeny „VYTISKNOUT“. O dvě hodiny později volal muž z obchoďáku, co má koupit, že si to vytisknout zapomněl. Ne poprvé a zřejmě ani naposled. V naší rodině se v tomto případě dostáváme o něco dál a to k „Jasně, že jsem si to vytisk, nejsem přece blbej  …….., ale nechal jsem to ležet v práci na stole.“ Po bohatých osobních zkušenostech, už tedy podobné e-maily neposílám. Sms se také neosvědčily, protože upřímně, chodit třičtvrtě hodiny po krámu a zírat do mobilu by mě taky nebavilo. Nákupní seznam tedy omezuji na tři nejdůležitější věci bez bližšího popisu a dvě z nich obvykle dostanu. A protože nakupování je obecně bližší ženám a do pánského pokolení už jsem se opírala dost, dostávám se k bodu 2) ženy:

Ty z nás, které pravidelně navštěvují obchodní domy autem, vědí, že samotný nákup není jediný nápor na paměťové buňky. Nebezpečí číhá i na parkovišti - strašně rády totiž necháváme věci na střeše vozu. Odložit si na vteřinku kabelku nebo cokoliv jiného na střechu auta než odemknu a naložím věci je snad nejpitomější zvyk co znám. Je to tak krátkodobá záležitost, že ve stejné vteřince je z hlavy vytěsněna někam pryč. V této souvislosti jsem například potkala neodbytného majetkuchtivého úchyla. Přes celé město mě velmi neodbytně sledovalo auto. Bojovala jsem s nutkáním volat partnera a policii. Co ten chlap může chtít? Držel se mě jako klíště, ani na jedné křižovatce jsem ho nesetřásla. Za městem mě paranoia opustila a zastavila jsem stranou, jestli sledovací vozidlo pojede dál. Bohužel nejelo, ale zastavilo také. Z auta vystoupil asi třímetrový hromotluk. Pomalu se blížil a já se snažila využít mimikry a splynout se sedačkou. Krve by se ve mně nedořezal. Proboha, tak to jsem mu určitě na parkovišti odřela toho luxusního bavoráka. Bzt, Fabijka, která vedle té hory svalů vypadala jako krabička na sardinky byla zamčená. A sardinka uvnitř už nemohla být menší, když Stallone položil jednu ruku na střechu a druhou se pokoušel otevřít auto. Přes okýnko mi laskavým hlasem sdělil, že si už 20 minut vezu na střeše mobilní telefon. Úplně jsem se rozplynula. A pak že rytíři nejsou. Pcha. Kamarádka Lucka by mi asi oponovala, neboť ona rytíře nepotkala, zato podloudného nízkocharakterního lapku ano. Na parkovišti po velkém nákupu otevřela kufr vozu, ze kterého vytáhla překážející notebook a položila ho na zem. Čistě jen na chvilku, aby mohla nákup dovnitř lépe poskládat. Nebylo to chytré, vím, a ona také. Takže nákup správně naložila, nastoupila a odjela. Vlasy se jí zježily hrůzou hned na výjezdu z parkoviště, ale přenosný počítač už během těch 30 sekund přenesl někdo jiný někam jinam. Smutné, ale pokud někde zapomenete věc vyšší hodnoty, zřejmě častěji uvidíte shrbená záda z dálky než zblízka lesklou zbroj.

Ale abych neskončila pesimisticky, poslední nákupně-zapomínací historka je s koncem šťastným. Takže i když se vám zadaří nakoupit všechno a nezapomenout nic na střeše, ještě pořád z toho nejste venku. Můžete také dojet domů s pocitem blaha, taškami plnými slevových trháků, vystoupit z vozu a všechny nákupy vyndat na chodník. Pak už jen spokojeně zabouchnete kufr, zamknete auto a jdete šťastně domů. Za Petrou v tomto případě dorazil po čtvrt hodině taškami ověšený manžel.

Tenhle článek je jenom střípečkem z archivu mého a mých přátel a jsem si jistá, že u každého z vás se najde podobných historek spousta. A jestli vám říkají, že jste zapomnětlivá/ý, jděte se raději rychle podívat, jestli máte doma svůj notebook, mobil a přítele/přítelkyni (manžela či manželku)! Čistě jen pro jistotu.