Cesta za sportem, dlouhá a trnitá (doslova)

Ke sportu a cvičení jsem měla vždy kladný vztah. Jako naprostý teoretik. Praxe celkem pokulhává a jelikož pravidelný pohyb sílí tělo i mysl, rozhodla jsem se najít pro sebe ten pravý. Bylo to složitější a fyzicky náročnější než jsem původně předpokládala.

Začátek hledání jsem si plánovala naprosto nevhodně ještě v porodnici, tedy dříve než jsem zjistila, že pohyb kolem malého dítěte je jistě také zdravý, ale bohužel nepřímo úměrný silám, které mi na jakýkoliv další pohyb ještě zbývaly. Zcela nečekaně jsem pak zhubla do velikosti oblečení dvanáctileté gymnastky a můj záměr cíleně a pravidelně sportovat to mírně pozdrželo. Ale po necelém roce jsem už byla plně odhodlaná věnovat zbývající 2% energie právě sportu.

Jako první byl na řadě aerobik. Zdál se mi jako vhodně ženský sport, tvarující postavu a přinášející uspokojení z dostatečného pohybu. Na třetí hodině jsem zjistila, že „dostatečný pohyb“ pro mě představuje asi tak dvojnásobek pohybu než u všech ostatních, neboť nejsem schopna zapamatovat si ani sebejednodušší sestavu a neustále cviky opravuji. Když jsem se ani na desáté hodině nedokázala ani přibližně synchronizovat s ostatními, zbaběle jsem to vzdala. No co, sportů je přece spousta.

Jako další volba nastoupilo kolo. Cyklistika je dnes oblíbený sport a na kole jezdí skoro každý. Jenže já nejsem skoro každý. Bez totálního vyčerpání nedokážu vyšlapat ani podružný kopeček,

o jakékoliv delší trati nemluvě. Přesto jsem v rámci tréninku vyrazila s přítelem na kole do asi 5 km vzdálené vesnice, do hospůdky na večeři. 100 m za cedulí „konec obce“ jsem byla unavená, 100 m před cedulí „začátek obce“ vyřízená a metr před restaurací jsem se skácela i s kolem. Domů mě museli odvézt autem a vratký krok jsem měla ještě týden. Po této zkušenosti jsem si cyklistiku zařadila mezi extrémní sporty a kolo vytahuji pouze v případě nouze. 

Obyčejná chůze se mi zdála podstatně lehčí a abych se více přiblížila sportování, napadl mě běh. Problém byl v tom, že pomalý běh mě unavoval a rychlý jsem zase dlouho nevydržela. Nezvolila jsem ani příliš vhodný terén. Napoprvé jsem nechtěla být moc na očích, takže jsem běhala v lese po nenápadných, leč úzkých stezkách lesní zvěře. Vrátila jsem se s tváří ošlehanou od větví, šiškou v kapuci a podvrtnutým kotníkem.

Malinko mě to otrávilo, ale přece se nenechám odradit drobnými neúspěchy. Během léčení nohy jsem si vzpomněla na posilovnu. Před těhotenstvím jsem tam občas zašla a docela mě to bavilo. Kolo je přidělané k podlaze, takže mě žádné kopce nevyřídí a závaží si mohu vybrat podle svojí váhy a síly. Prima, mám sport! Sport jsem měla do doby než jsem zjistila, že moji oblíbenou posilovnu během mého těhotenství zavřeli. Byla krásná, pouze pro ženy a také velmi ženská. Nezbylo mi než zkusit jinou. Hned jak jsem vlezla dovnitř věděla jsem, že to nebude ono. Vítězka výběru byla totiž pro změnu velmi mužská. Všude ohromné mučící stroje, velečinky se závažím, pach potu a hromada nabušenců s oholenými hrudníky.

Mezi nimi také pár nabušenkyň, jejichž vzhledu jsem dosáhnout nijak netoužila. Začalo se mi stýskat po modrožlutých cvičebních strojích, květinkách na parapetu a roztomilých drobnůstkách kolem nich. Pochopila jsem, že moje láska k posilování zanikla společně s mojí posilovnou. Zaplacenou hodinu a půl jsem s několika dalšími hubeňoury vytrpěla a začala přemýšlet o novém sportovním odvětví.

A tentokrát přišel sport za mnou. Moje kamarádka dávala dohromady volejbalový tým pro amatéry přímo v našem městě. Tvořili ho z valné většiny přátelé, takže jsem ani moc neváhala. Po několika zraněních účastníků včetně naštípnuté kosti v prstu jsem váhat začala. Jenže tahle hra mě vždycky bavila. Domů jsem se vracela s dobrou náladou….., tedy s výjimkou hodiny, kdy jsem si na mých milovaných předražených teplákách „adidaskách“ vypálila o podlahu na koleni kolečko. Ale i přes drobné neúspěchy jsem věděla, že ho konečně mám! Můj sport! A protože se moje sportovní kariéra konečně slibně rozjela, mohlo mi trochu vzrůst i sebevědomí.

A dnes? Volejbal hraji už třetím rokem a mimochodem úplně stejně blbě jako na začátku. Sebevědomí je tedy zase zpátky pod bodem mrazu, ale jsem pohybově aktivní, tudíž šťastná a spokojená.