Zatímco hrdinové vojáci již třetí týden bojují NA frontách různých částí ruského útoku, my humanitárci statečně bojujeme VE frontách na hraničních přechodech ze Slovenska na Ukrajinu.
Ve frontách zcela nesmyslných, které jsou jen důkazem existence jakéhosi státu celníků a šmelinářů v pohraničí SK a UA, státu ve státě, na jehož existenci nemá žádný vliv ani válka, ani utrpení lidí, ani počasí nebo změna vlády. 30 roků jezdím přes tuto hranici a pořád jsem tady svědkem arogance, liknavosti a lenosti, nesmyslných úředních výkonů, ke kterým nás nutí celníci jedné či druhé strany. Všude potřebujete papíry, razítka, a zase papíry, aniž by pak nakonec celník třeba jen otevřel kamion a zkontroloval obsah. Aniž by jej zajímalo, že sem často přijíždějí za své peníze lidé ze vzdálených měst, aby mohli přivést pomoc - i oni musí být podrobeni procedurám a ponížen a pokud snad již tady na ukrajinských hranicích očekávali poděkování tak se jim ho zcela jistě nedostane. Zažijí jej naštěstí ale uvnitř země, kam již stát celníků nedosáhne.
A protože je neděle, podívejme se co k tomuto tématu říká Matoušovo evangelium (Mt 9, 9 – 13), které dokládá, že už před 2000 lety měli lidé o celnících svůj názor:Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: "Pojď za mnou!" On vstal a šel za ním. Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky.Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?" On to uslyšel a řekl: "Lékaře nepotřebujízdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: `Milosrdenství chci, a ne oběť´. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky."
A tak i my tady bojujeme. Takřka denně. Abychom pomoc dostali tam kam patří, bojujeme s ozbrojenými jednotkami celníků našimi razítky, naší vůlí, dobrou náladou a hlavně přesvědčením, že naše pomoc je zapotřebí. Ale přitom všem si v tomto boji bohužel nepřipadáme jako hrdinové, ale jako vítězové ve zbytečných bitvách.
