Ukrajinci bojují za svou svobodu. A co my?

Před několika hodinami jsem ukrajinským autobusem přijel domů z Majdanu. Je tu zima skoro stejná jako na Ukrajině, jen nikde neslyším revoluční pokřiky "Sláva Ukrajině! Sláva gerojam! Začalo se mi hned stýskat po všech těch skvělých lidech, které jsem několik dnů fotil, trávil s nimi dny i noci.

Vaření čaje v polních kotlích na Majdanu.Ivo Dokoupil

Obdivuji ty statisíce Ukrajinců, jsou úžasní. Jejich odhodlání, nasazení, obětavost, ohleduplnost, solidarita a disciplína - a to vše pro naději, že se jim snad podaří žít normálním životem ve své vlastní zemi - je prostě fantastická. A po návratu mně hned napadlo, že my tady u nás už dávno za nic nebojujeme, my už jen tak nepůjdeme protestovat do ulic - ani do těch prohřátých sluncem natožpak do vymrzlých. I proto nám zcela uniká rozměr toho, co se na Ukrajině poslední tři týdny děje. Uniká nám úchvatnost boje národa za slušnost a evropské hodnoty proti mnohem silnějšímu a neomezeně bohatému nepříteli. 

Pokud můžete, jeďte se aspoň na malou chvíli podívat na Majdan, podpořit blokádu lidí ve stanech, loupat cibuli do kotle, pod kterým se již tři týdny topí a vaří boršč pro tisíc lidí. A možná se zamyslíte nad svými vlastními zápasy - tak jako já. A možná vás přejde ten věčný strach z toho, že o něco přijdete, když se nebudete v práci či jinde chovat tak jak se od vás předpokládá. A možná i vy získáte zpátky pocit vlastní svobody. Síla Velkého Bratra - ať si říká jak chce - je jen tak velká, jak veliký je náš strach z něj. Ukrajinci už to vědí dávno, už dávno nemají strach, vědí, že nemají co ztratit, můžou jen vyhrát vlastní svobodu. A to možná bude začátek konce prezidenta Putina. Sláva Ukrajině, sláva herojam!