Ráno nakládáme do auta 500 chlebů, asi tunu jídla - to abychom nejeli s prázdnou - a vyjíždíme na průzkum do města Vuhlegorsk, které bylo ještě donedávna jen těžko dostupné, protože jeho okraj leží jen dva kilometry od pozic DNR (Doněcká lidová republika).
Za Slovjanskem přejíždíme most vyhozený do vzduchu během bojů, míjíme ohořelé zbytky nákladního auta, které údajně včera najelo na minu a uháníme po ukrajinské dálnici plné větších či menších děr na jih. Ukrajinské blokposty s vojáčkama z Mukačeva, výměna pneumatiky, která neunesla kombinaci těžkého nákladu a hlubokých jam, mrtvé město Debalcevo, kde na ulici není vidět skoro žádné obyvatele a okna hornických bytovek jsou přelepena páskou a bez života, další blokpost a vjíždíme do Vuhlegorska. Centrum je poničené, na cestě se válejí dráty trolejbusového vedení, jeden otevřený obchod v centru, kde ukrajinští vojáčci ověšeni náboji a střelnými zbraněmi obuti do tenisek popíjejí vodku aby zahnali strach z neustálého ostřelování. Objíždíme okrajovou čtvrť ukrajinských domečků, donekonečna se táhnoucí vesnice se studnami, padajícími ploty a zahrádkami se zelím a brambory a podle seznamu vyhledáváme mnohodětné rodiny a důchodce, kterým už čtyři měsíce nepřišel důchod. Ukrajinská správa není schopna dopravit peníze do zóny bojů, důchody, který v přepočtu dělají necelých dvě stě euro. Lidé zde už od léta žijí snad ze vzduchu, lépe řečeno z toho, co mají ve sklepě z lepších časů a co jim poskytuje zahrada: brambory, zelí, mrkev, červená řepa, okurky. K tomu za posledni peníze trochu pohanky nebo krup. Povídáme si s babičkami, některé pláčou, jiné vzpomínají na lepší časy před válkou, stěžují si na to, jak jsou tady izolováni a všemi zapomenuti. Rozdáváme naději ve formě balíčků na měsiční přežití. Mouka, pohanka, konzervy, sušenky, chleba. Hledáme městský úřad, administraci, jak se tady říká. Dům s probořenou střechou, je zavřeno, ale zástupce starosty za chvíli přijíždí. Starosta sám bydlel ve vedlejší vesnici, která je nyní pod DNR, a nemůže se tudíž vrátit domů, odešel proto s manželkou a čtyřmi dětmi k příbuzným do Kyjeva. Úřad registruje něco pod deset tisíc lidí bez prostředků. Místní důl, z jehož bohatství vyrostlo celé městečko, je zavřený, navíc hrozí jeho zatopení. Chlapi jsou bez práce, matkám nechodí ani sociální dávky. Zatímco si povídáme kolem auta se shromažďují lidé, pomoc sem už dlouho žádná nedorazila. Spěcháme, do tmy je třeba se vrátit na základnu, cestovat po zatmění je nebezpečné, smrt zde po západu slunce vylézá z děr jako přízrak. Slunce zapadá nad haldami, slunečnicová pole se táhnou do dáli a mají barvu krve.
