Další týden naší mise. Pravidelně rozvážíme potraviny a léky tam, kde jsou nejvíce zapotřebí. Přebírají je dobrovolníci, volontěri, jak se tady říká. Kde se vzali a kdo vlastně jsou a jak je nejlépe popsat?
Možná takto: Představte si mraveniště a v tom mumraji statisíců mravenců je jich několik set s červenými šátky Ferdy Mravence na krku. Dělají vše, co je potřeba, aby mraveniště dál a pokud možno bez problémů fungovalo. Během ostřelování i dlouhé měsíce po něm. Jsou mladí, dospělí i starší. Často sami žijí na hranicích nouze, spí po stanech nebo na zemi někde ve škole, ale jsou tam, kde je jich zapotřebí a to v pravou chvíli. „Stát, to jsme my, nikdo jiný,“ říká mi můj přítel Oleh, jeden z nich, majitel firmy zaměstnávající několik lidí, který už několik měsíců rozváží jídlo potřebným. A myslí tím, že stát to není nějaká anonymní instituce, která posílá pomoc když přijde katastrofa. To tady na Ukrajině takto ani nefunguje, stát je tady spíše jen bandou úředníků parazitujících na cizí práci. Oleh tím myslí skutečnost, že stát tady nepomůže, musíme si pomoct sami, když je zle, stát to jsme teď my všichni a je to jen a jen na nás. A válka, ta hybridní nebo spíše utajená, která tady probíhá, vynesla na povrch tisíce lidí, jejichž srdce jsou otevřena cizím nářkům a pro něž je pomoc bližnímu přednější, než vlastní pohodlí nebo i bezpečnost. Válka, stejně jako každá katastrofa, strhla z mnohých tváří závoj a ukázalo se, kdo je kdo. „Slavjansk se teď jakoby vyčistil, zůstali zde jen sami skvěli lidé,“ říká Oleh. Za pár týdnů oslavíme rok od počátku ukrajinské revoluce. A je to vlastně revoluce volontěrov – těch hrdinů, kteří měsíce a měsíce s neuvěřitelným odhodláním zajišťovali chod tábora na Majdanu, vařili, roznášeli teplý čaj a boršč na barikády, ošetřovali raněné a ukrývali je před policií. Těch, kteří teď pomáhají v nemocnicích ošetřovat vojáky nebo rozvážejí jídlo do sklepení na rozbombardovaných okrajích Doněcka. Kteří nebyli nikdy u politických jednání ani na tribunách, ale svou neústupností, pílí a obětavostí způsobili pád nenáviděného Janukovyčova režimu. Nikdy za svou práci nic nepožadují a jejich největší odměnou je naděje na slušný život ve slušné společnosti, kde zákony platí pro všechny a kde silnější nebo bohatší nemůže beztrestně terorizovat okolí. Národ, který má ve svých řadách takovéto občany, nemůžou v jeho cestě za svobodou zastavit ani Berkutovci ani ruské tanky nebo dobře placení teroristé. Je v této své touze neporazitelný.
