Sláva Ukrajině, sláva hrdinům!

  - čtyři dny mezi revolucionáři, kteří se rozhodli dokončit revoluci(pro časopis Týden, 11. 12. 2013, Kyjev) Kouř. Silný zápach dýmu ze dřeva, smůly a asfaltu. Kouř připomínající požár a válku, lidské utrpení a zoufalství. Kouř - to je to první, co mně zarazilo, když jsem vystoupil z metra Kreščatyk a prošel hlídaným vchodem skrz povstaleckou barikádu, která obklopuje centrální náměstí Kyjeva se slovansko-perským názvem „Majdan nezaležnosti“. Štípe mně do očí, když se davem miliónu lidí tlačím směrem k tribuně, na které vystupuje opozice žádající odstoupení vlády. Ten kouř pochází z ohňů v sudech, kolem kterých ve dne v noci sedí lidé hlídající tábor na Majdanu. Jeho pronikavý zápach jakoby připomínal to neuvěřitelné utrpení ukrajinského národa ve dvacátém století. Národa, který přežil revoluci 1917, občanskou válku, hladomor, komunistické represe, německou agresi a násilnou rusifikaci a teď přišel na Náměstí nezávislosti dokončit revoluci započatou odtržením se od SSSR a definitivně se osvobodit.  „My nemáme co ztratit, budeme zde, budeme blokovat vládu a prezidenta až do konečného vítěství, dokud bílý prapor nezavlaje nad prezidentkým palácem,“ hřímá z tribuny jeden z vůdců opozice. Je neděle, náměstí i přilehlé uličky jsou přeplněné demonstranty, lidé už ráno vyrazili z domovů aby vyslyšeli výzvy opozice a ukázali, že dokážou bojovat za své zájmy. Revoluce ukázala svou sílu. Co tomu předcházelo? A jaký to bude mít konec?        

Historie je teď a tady

Je neděle - revoluce vyšla z domácností do ulic tak jako se chodí na procházku. Klidně a nenápadně. Ještě včera si Kyjev žil svým všedním životem a revoluce byla jen na Majdanu, jinde jste ji skoro nepotkali, a dnes je najednou všude. Lidé na ulici, v metru, všude na sebe pokřikují: „Slava Ukrajině!“ Zní to jako spiklenecké heslo. Odpověď je „Gerojam slava!“ A hrdinové jsou tady všichni.

Dav lidí je nekonečný. Jsem vmáčklý mezi ně a připadám si jako kapka v moři, která pozbyla vlastní vůli a moc cokoliv dělat. Jakási vlna mne zvolna unáší k tribuně, naštěstí se mi podařilo se zařadit do toho správného proudu. Proti mně v podobném proudu jen v obráceném směru plují předáci opozice, kteří se vracejí z tribuny. Boxer Kličko, zkušený politik Jaseňuk a nakonec nacionalista a strhující řečník Ťahnybok. Opozice ještě nedávno rozhádaná se svorně spojila proti společnému nepříteli – prezidentu Jynukovičovi, který už podruhé v životě  vyvoval masové demonstrace proti svému úřadu. Dvacátý den protestů proti vládě se na centrálním kyjevském náměstí sešlo podle odhadů opozice na milión demonstrantů. Uvažuji, který evropský národ by to, po tolika dnech odporu, dokázal a co by se muselo stát u nás, aby lidé vyšli do mrazivých ulic. Ukrajinci jsou ale pracovití, trpěliví, pokorní. A hněv ukrajinského národa, který je v posledních letech svědkem stále větší korupce a rozkrádání státu, se projevil jako nevyčerpatelný zdroj revolučního nadšení. To pochopila i opozice a celý týden vyzývala národ toužící po normálním životě v normálním státě pod hesly „Bandu het“ a „Razom i do kanca“ k účasti na historické manifestaci jednoty a vůle po změnách. Zřejmě nadešel čas dokončit proces osvobození se od sovětského ujařmení.

A proto se v neděli ve dvanáct hodin, navzdory mrazivému počasí, centrum Kyjeva naplnilo a opozice slavila zasloužený úspěch. Perfektní organizace, rozumné požadavky vůči vládě, bedlivé předcházení provokacím a hlídání bezpečnosti účastníků na každém kroku slavily úspěch: na Majdanu se sešlo snad největší shromáždění Ukrajinců v dějinách této země. Toto „veče“, jak jej nazvali opoziční politici po vzoru středověkých knížecích parlamentů, dalo jasně najevo, že lidé jsou ochotni vytrvat až do vítězného konce revoluce: svržení vlády a nových parlamentních a prezidentských voleb. Ostatně tak to i bývalo: veče často knížete odvolávalo, když se národu znelíbil. Třeba se Ukrajinci k této tradici vrátí.

Hlavní je nakrmit

Na vyvýšeném místě Majdanu kousek od obchodního domu Billa stojí na ohništi ohromný kozácký kotel a v něm kozáci dlouhými vařechami míchají na kostičky nakrájený špek. „Hlavní je nakrmit je tady všechny, aby neměli hlad, dáte si něco?“ vysvětluje mi bábuška a přitom krájí další kostky slaniny. Je celá zabalená do šátků, občasné sněžení zanechalo na šátcích bílý poprašek. „Ten kotel má třistapadesát litrů a uvaříme v něm na tisíc porcí. Přijďte za tři hodiny, to už bude koliš, hustá polévka ze tří druhů masa a obilné kaše, hotová. Ať nemáte hlad,“ dodává starostlivě. “Jsem tady už osmnáctý den, občas si na chvíli zdřímnu támhle ve stanu a jinak pořád vařím. A když je třeba vezmu vařechu a běžím na barikádu. Musíme ten boj vyhrát, takhle se tady už žít nedá. Prezident a oligarchie si žijí v blahobytu a nás nechávají dřít a žít v bídě, na kraji propasti,“ rožčiluje se a mně je jasné, že dokud bude vařit koliš tady na náměstí, tak Janukovič nemá šanci na vítězství. Ale nesmím zdržovat, za chvíli se už kolem kotle tvoří dlouhá fronta na jídlo. Revolucionáři už zjistili, kde se dobře vaří.

Jídlo a teplý čaj je pro revoluci rozhodující. Je mírně pod nulou, občas se zvedne mrazivý vítr, počasí by mohlo demonstrantům ubrat sil a posléze i naděje. Dobrovolníci lidem rozdávají letáček „Jak nezmrznout na Majdanu“ a kyjevané tak jako v dobách polské okupace před staletími přinášejí povstalcům zásoby, ze kterých se přímo na náměstí vaří na všudepřítomných ohništích. Vypadá to tady jako jedno velké vojenské ležení: stany, ohně, kouř, sudy sloužící jako kamna, pobíhající lidi nesoucí dřevo, vodu, zelí, stovky dobrovolníků roznášejících z Domu odborů, kde je centrála revoluce, čaje a jídlo do všech koutů náměstí i na barikády v okolí. Všude je skvělá nálada, lidé se na sebe pořád usmívají, nikde ani náznak konfliktu, všichni jsou mimořádně ohleduplní a tolerantní. Přede mnou jede davem vozíčkář, všichni křičí aby mu uvonili cestu a dav se zavlní a cestu uvolní – takřka neuvěřitelné. A k tomu z reproduktorů zní projevy opozice, organizační výzvy pro dobrovolníky a muzika zpřízněných kapel, které přišly vyjádřit svou podporu revoluci.

Euromejdan na sudu s prachem

Večer po politických projevech se Euromajdan, jak náměstí pokřtili revolucionáři, stává euromejdanem. Jako na velkém a nekončícím festivalu se lidé proplétají sem a tam, potkávají, baví, diskutují, smějí, poslouchají muziku, pijí čaj nebo kafe – vše je zdarma a jen občas je na něco fronta. Alkohol je zde přísně zakázán a hlídky nekompromisně vykážou z náměstí každého, koho s lahví nachytají. Stejně tak se hlídají tzv. „titušky“ – skupiny zamaskovaných sportovně vyhlížejících provokatérů, kteří se vydávají za demonstrující bojůvky a vyvolávají konflikty s policií, což je pak zneužito proti pokojným demonstrantům. Disciplína je ukázková – opozice, která protesty vede, dává perfektní organizací statisíců účastníků

protestů jasně najevo svou schopnost organizovat stát. „Naše síla není ve zbraních, ale v klidu, disciplíně a jednotě,“ hřímá z reproduktoru Jaseňuk, který převzal vedení strany Julie Tmošenové po jejím zatčení. V člověku, který zná neřády ukrajinského státu, to vše vzbuzuje velkou naději na změny k lepšímu. Ukrajinci nejsou druhořadým evropským národem tíhnoucím přirozeně k nepořádku a korupci - snad v každém druhém projevu se hlásí k Evropě. Ukrajinci jen prošli po krkvavé cestě komunistické genocidy, která zlikvidovala ty nejlepší lidi národa a ostatní donutila žít ve lži a ve vězení. A cesta z vězení je vždy složitá.

„Je to tady sud se střelným prachem, ke kterému vede několik zápalných šňůr,“ vysvětluje mi český velvyslanec v Kyjevě Ivan Počuch, kterého potkávám po ukončení jednání OBSE v pátek 6. 12. Přijeli sem ministři zemí EU a sami mají možnost vidět náladu na Majdanu, což je další náhoda, která nahrála představitelům opozice i občanským aktivistům Majdanu. „A je tady hodně lidí, kteří neumí se zápalkami zacházet. Především chybí komunikační kanály mezi vládou a opozicí a to může vést k nepředvitatelným akcím. Další rozbuškou může být opětovné použití síly na lidech, na to jsou Ukrajinci po letech perzekucí a po hladomoru, kdy jich Stalin povraždil na deset milionů, hodně hákliví,“ říká Počuch zatímco řečník na pódiu vykládá o své návštěvě Soloveckých ostrovů, kde v táborech Gulagu zahynulo několik desítek tisíc Ukrajinců. „Původně šli lidé do ulic aby podpořili vstup do EU, po násilném zásahu Berkutu 30. 11. se z toho ale stal protest proti vládě, která jim zničila jejich evropský sen. Ta energie odporu a touhy po změně je obrovská, je velké nebezpečí, že když vláda nezačne s opozicí okamžitě komunikovat nastane politický chaos.“

Lenin padl?
Když jedu metrem z demonstrace do bytu, kde bydlíme, potkávám v metru sochu Lenina, revolucionáře, jehož touha po moci zahájila období teroru ve vlastní zemi. Masového vraha, který sám podepisoval rozsudky smrti pro tisíce nevinných lidí. Jeho přítomnost zde i ve všech ostatních městech Ukrajiny svědčí o nějakém nedokončeném pochopení vlastní historie. Ráno se ale ze zpráv dozvídám, že demonstranti jednu ze soch Lenina svrhli a kladivy rozbili. Vyvolalo to však ostré negativní ohlasy po Ukrajině a ohradila se vůči tomu i ruská Duma. Svržení sochy vraha trochu poodhalilo skutečný stav sil a příčin konfliktu.

„Vítězství Ukrajiny nad Janukovyčem by byl začátek konce vlády prezidenta Putina,“ řekl v sobotu davu shromážděnému na Majdanu bývalý gruzínský prezident Saakašvili, který se již léta snaží vzdorovat ruské agresi v malé podkavkazské zemi s bohatou zkušeností s ruskými imperiálními choutkami. Rusko jasně dává najevo svou představu o směřování Ukrajiny - této obrovské evropské země. Vladimír Putin, bývalý důstojník KGB, je posedlý snahou obnovit dřívější moc a území SSSR a bez Ukrajiny si tento svůj sen nesplní. „Obdivuji ukrajinskou opozici, udržet na uzdě milión demonstrantů je obdivuhodné. Situace je ale bohužel mnohem výbušnější než byla v roce 2004. Rusko je dneska mnohem silnější impérium, jeho moc je větší a zkušenosti tajných služeb a dezinformačních kampaní rozsáhlejší. A ruský národ je na tom mnohem hůře než ukrajinský. Věřte, že důstojníci KGB, pokud žijí, nejsou nikdy bývalí,“ vysvětluje mi ve stařičkém ruském hotelu nad náměstím Majdan senátor Jaromír Štětina, který léta působil jako novinář v Rusku a Čečně a je zde již několik dní na soukromé návštěvě. „Západní Evropa bohužel nemá praktickou zkušenost s Ruskem. Imperiální zájmy Ruska nekončí u Užhorodu ale u Aše a proto je svoboda Ukrajiny především naší svobodou, máme to k Ukrajině hodně blízko. Evropa by teď měla Ukrajině něco nabídnout, aby vykompenzovala Putinovu nabídku levného plynu,“ dodává. Je zřejmé, že teď v zimě má Putin plynofikované ukrajinské domácnosti a vesnice plně ve svých rukou a když bude navíc pokračovat v obstrukcích při dovozu ukrajinského zboží do Ruska, které za poslední půl rok vedly k poklesu exportu o 25 %, přivede Ukrajinu na pokraj propasti. Je jasné, že válka se zatím vede především na ekonomickém poli.

Jako za Mongolů

Pod námi hoří ohně a stojí stany revolucionářů. V dálce vidíme osvětlené veže Michajlovského kláštera, který oné osudné noci, kdy jednotky Berkutu mlátily obušky demonstranty, otevřel své brány a zraněné studenty vpustil dovnitř a ošetřil. Podle letopisů se něco takového stalo jen při vpádu Mongolů do Kyjeva. Tehdy lehl popelem nejstarší chrám postavený v 10. století. Paralela se nabízí, opět tady vane nějaký ledový vítr z východu. Jaká bude cena tohoto boje zatím nikdo neví. Dá se jen tušit, že přiměřeně vysoká dosaženému vítězství. Poslední zpráva, kterou dostávám po cestě domů ukrajinským autobusem je, že 17. ledna podepíše Janukovyč dohodu s Ruskem.