Život pod horami

Můj děd a mé dětství pod horami, kde krajina připomíná vlny rozbouřeného moře a ještě k tomu do červena zbarveného (jedno vyprávění z Podkrkonoší, jak se kdysi žilo...)

Pár lidí mi říkalo, ať zavzpomínám na svého dědu, kamenáře, bývalého odborného učitele na místní Měšťanské škole dívčí a chlapecké v Nové Pace. Člověka, který byl součástí krajiny, jakoby jím snad prorůstala.

Přiznám se, že psát o svých předcích je pro mne tak trochu obtížné. Jaká byla tehdy setkání s ním a jaké bude dnes? Nevím...

Můj děda Stanislav Chocholáč, (* 1897 Střítěž – + 1988 Nová Paka), foto rodinný archiv

Dívám se na fotografii. No, pokusím se ten čas otevřít. Ale trochu jinak. Hlavně ty jeho cesty... Protože právě tím pro mne byl a stále je živým.

Dá se říci, že když vyjdu do novopacké hrbolaté krajiny, tak jde téměř vždy se mnou. Boty se mi otiskují do té zdejší červenice, červené půdy a on mi zase vypráví...

Ve stáří vzpomínáme na dětství většinou jako na kouzelnou dobu své existence. Ty nárazy o svět dospělých jsou jaksi zapomenuty. A tak se stává, že pravítko, nebo pásek, kterým jsme dostávali na zadní část těla, vytěsníme.

A za co že to bylo? Už není vůbec podstatné. A zůstanou nám tak jen ty zážitky, které nám cosi daly a my je znovu díky vzpomínkám prožíváme. Ty se tak stávají stálou součástí i naší vlastní přítomnosti.

Můj děda Stanislav Chocholáč byl Moravák od Stříteže a osud ho zavál až do Krakonošova, kde se seznámil s babičkou. Ta pocházela z Horní Sytové, kde měli hospodu s krámem a předtím tam její předci vlastnili mlejn na Jizeře. Jedna větev jejího rodu sahá až pod Černou Studnici.

V Horní Sytové nedaleko vlakové zastávky také děda s babičkou a mým tatínkem bydleli, než se přestěhovali do Nové Paky. Tam v roce 1940 postavili domek za tratí nedaleko dřevěného mostu „dřevěňáku“, který ji překračoval.

Jsem rád, že hranici Krakonošova nepřelezli směrem dolů do kraje. Protože místo, které si vybrali, má v sobě jistou neopakovatelnost a snad mu ji kdysi dal i sám duch zdejších hor, když své království tvořil. Přece jen je neobvyklým hraničním místem, pod ním je pod kopcem Babákem už jen kraj.

Náruč mého dědy byla pro mne jako pro vnuka vždy otevřená. O letních prázdninách to bylo i na celý měsíc. A skrývala se v ní pro kluka z města mnohá tajemství. Člověk to v mládí bohužel moc nechápe, a když mu pak někdo zmizí, pak teprve si uvědomí, „že měl nasávat... z těch setkání s ním mnohem více“.

Ne náhodou jsou v tradičních kulturách starší rodu ctěni a je jim pro jejich vědění, kterého nabyli svou zkušenosti , projevována úcta. Tak to bylo kdysi i u nás.

Teď trochu odbočím. Vzpomínám si, jak jsme při svých cestách s baťohem na zádech narazili na ostrově Flores v souostroví Malé Sundy na jednu malou vesničku ve tvaru elipsovité mandorly s hrotem nahoře i dole. Čítala asi osm chýší. Všechny měly vysoké vchody, jen jeden byl nízký, jak pro trpaslíky. To byla chýše starších rodu. Každý, kdo vešel, jim tak při vstupu vzdal patřičnou úctu... Tam chodili pro radu, když se nevědělo kudy kam.

A nejstarší člen rodu byl také tím, kdo začínal rituální tanec, aby tak postupně roztančil celou vesničku. Dělo se tak při krvavé ochranné lázni nového příbytku. Aby byl silami rodu ochráněn před vším zlým. Inu stáří vpřed v těchto kulturách.

Často se mi vyjevují obrazy z packých dětských let. Vidím, jak si to dolů směrem k našemu domu drandí starej Pižl na svém invalidním vozítku, zahalen v dýmu.

Pan Pižl se svou oblíbenou startkou, archiv Muzeum Nová Paka

Kouří totiž jedno cigáro za druhým a já ho u našeho domu zpod stříbrného smrku pozoruji, jestli vybere zatáčku.

Připadá mi se svým samohybem jak postava z verneovky. Trochu mu ten jeho stroj závidím. Jako děti jsme ho tlačili po silnici nahoru a on nás pak svezl. To bylo něco.

Pan Pižl na svém vozítku, foto archiv Muzeum Nová Paka

Vybavuje se mi autobus pana Jirutky, který zde u jeho vilky Věry stával zaparkovaný, než jel na odpolední štaci. Půjčil svému synovi klíče a my jsme s ním jako děti cestovali až na konec světa.

Tedy, než přišel a odjel s ním. Nedávno se mi podařilo objevit fotku pana Pižla, tak přikládám.

Vzpomínám, jak jsme lezli ve vlkovských roklích do liščích nor a hledali poklad a vylézali úplně jiným východem. Poklad jsme sice nenašli, ale měli jsme štěstí , že jsme se tam nezašprajcli.

A zdejší Sopka byla naším rejdištěm. Jak by ne, vždyť ty skály z arkózo- vého pískovce nám připadaly jak u Indiánů někde v Arizoně. A blyštící se „jiskřivec“ (zkamenělý strom), to byly pro nás ony žíly drahých kovů.

Sopka, foto Jiří Čejka, archiv Muzeum Nová Paka

Jak jsme se plavili na voru na rybníku u Štikovské rokle, či se chodili se koupat k Mikuláši nebo až na Jahodnici. Lesy a louky tehdá byly naším domovem. Ale především mé dětství byl můj děda. Když bylo zle a nějak jsem se ve městě roznemohl a přišla nemoc, tak jsem vždycky jako malej říkal: „Musím na Paku...“

Tady mne kurýrovali tím, co příroda dala. Nahoře u stropu se na starém kredenci tísnily skleněné nádoby čiré, hnědé, zelené a zlatavě žluté... To bylo takové jejich přírodní laboratorium. To, co nasbírali, nasušili, někdy naložili do lihu, jindy uchovali cukrem či medem. Prášky, jak rodiče odjeli, tak šly na chvíli do špajzu a potom skončily v popelnici. Často se slovy „svinstvo jedno chemický...“

Jak to jen trochu šlo, tak děda ráno zavelel:

„Vyléčí tě les“ a šlo se směrem k Sopce.

„Zhluboka v něm po ránu dýchej a bude dobře.“ A bylo.

Počasí tady při packejch pobytech nehrálo roli. Ať pršelo či byla zima.

„Ven, vzhůru do krajiny...“ znělo dědovo heslo.

„Přeci tady nebudu sedět u kamen jak pecivál a hnípat. Venku je vždycky pěkně, jen je třeba se dobře oblíct,“ říkával.

„Když tak přibalíme ‚pršiplášť‘ a je to... Nějakej ten chleba, trochu sejra, jabko a jde se. A až se vrátíme, babička nám upeče sejkoru a třeba bude i závin.“

To byla svátost, většinou totiž bývalo kyselo. A po ránu bílý kafe a chleba s medem. Vidím ho, jak si každý ráno do plecháčku s bílým kafem drobí chleba a pak to lžící jí a pochvaluje si, jaká je to dobrota.

„To jsme to dobře uvařili, viď babičko, to je bašta.“

Chodilo se pěšky. Když se ale vyrazilo vlakem ze zastávky na šutráky nebo na houby, či za kořením do hor, tak se z městečka mnohdy prchalo ještě za tmy.

Můj děda Stanislav Chocholáč se svým úlovkem, foto Pavel Chobotský, rodinný archiv

„Až se rozední, tak budem už na místě. Je pěkný být tam, když se krajina probouzí. Po ránu je to jiný než v poledne a večer. A taky nemusí vědět každej otrapa, kam jedeme.“

Pravda někdy jsme na místě byli trochu dříve a bylo ještě šero.

Třeba nad Doubravickým lomem. Když se lezlo od vlaku dolů, cestou se utrhlo nějaký to jabko. A zalezlo se u silnice do dřevěné budky, kde byly velké kovové nádoby s mlíkem. Posnídali jsme chleba s máslem. A trochu si toho mlíka odlili. To byla dobrota.

Cestou vždy neopomněl navštívit nějakého toho kamenáře, kumštýře, zahrádkáře, či hospodáře, nebo místního hloubala, „kterej o krajině něco ví“.

„Takoví lidi se musej vidět a podebati t s nimi. Řeknou ti toho víc než nějaká učená kniha. Maj to odzkoušený, voni tím žijou, viděj to. A někdy není třeba ani moc slov a společně na to kápneme,“ říkával.

Achátová kreba, foto Jiří Čejka, archiv Muzeum Nová Paka

Vždy jim donesl nějaký svůj výpěstek nebo vybroušený kámen. Na mnohé z nich si moc nepamatuji, bylo mi přeci jen málo. Ale když nyní bloumám krajinou vybavují se mi místa, vystupují z ní podivné postavy a jejich příběhy. Tu člověk od barev či keramické hlíny, jinde potřísněný karborundovým práškem s achátem v ruce, nebo upracovaný z pole dávaje nám trochu toho nasušeného koření, pár vajíček nebo mlíka. Vždy chycený tím svým, zářící svými příběhy, kterým jsem tak rád naslouchal.

Ne všemu jsem sice rozuměl, co si děda s nimi špitá, ale cítil jsem to jejich souznění duší. To dítě pozná, na to má cit, víc než dospělej.

Bylo to opravdové a šlo to z nich, jako z hrnce na kamnech. Byli toho plní. A povídalo se doopravdy o všem, hlavně o přírodě, kumštu, kamenech.

O politice se nemluvilo, nad tím se mávlo rukou.

Děda vždycky říkal:

„To nech bejt, to stojí za prd, ať už nahoře kraluje kdokoliv. Lepší je příroda a četba.“

Měl jsem rád to jejich zemité vyprávění, šla z něho vůně zdejší krajiny. Bylo to opravdové, prožívali to stále znovu a znovu, když vyprávěli. Šlo jim to z očí, z gest, z pohybů jejich těla. Vzali tě s sebou a byl jsi tam...

Někdy se i zpívalo, děda byl Moravák, hrál na piáno a na housle, hudbu měl v krvi. Trochu se popilo rybízáku a šlo se. Většinou špinaví od zdejší červenice jsme dorazili domů. Babička chvíli hubovala.

Cesta k Úbislavicím, foto Jiří Čejka, archiv Muzeum Nová Paka

Děda oponoval:

„To zejtra vyprášíme,“ a stejně to skončilo na valše. Kvůli pár kouskům se přeci pračka nebude zapínat.“

U dědy na kredenci to každým rokem bublalo jak v alchymistické křivuli, když „zrálo jeho červené.“

„Dvě deci každý ráno na zdraví, to musí bejt,“ říkával.

„Aby dobře kolovala v těle krev,“ a tak jsem často od něj dostával rubínově červenou tekutinu na posilnění.

Cesty do jinam jsou cesty, které se neopakují, přesto v tobě nějak rezonují, jsou stále přítomné...

Když jsem jel za ním na Paku, vždy jsem ve skrytu duše očekával „cosi jiného“, než byl ten náš ustavičný ruch města, později i s nezábavnou školní docházkou. Bydlel jsem totiž v Liberci.

A snad mi ty jeho prázdninové cesty cosi otevřely.

A já jsem pak spolu s kamarády prchal do Jizerek, do starých novoměstských štol, na Jizerku za starým Ginzlem do Hnojového domu, najít si ten svůj safír či alespoň krystal záhnědy. Dále na ještědskej hřbet do jeskyň a na acháty. A tak jsem objevil ve Frýdlantu i faráře Kubíčka a další zajímavé postavy. Mohl za to vlastně nepřímo můj packej děda. On mne naučil chodit a zevlovat po krajině.

Dědovy výšlapy byly inspirativní – byly jiné... Snažil jsem se pak načítat krajinu mého bydliště obdobně i s jejími německými kořeny.

Při našich cestách jsme se občas dojedli nějakým tím ovocem, co dal les nebo starej opuštěnej strom. Někdy na stráni „vykvetla“ pěkná pupava, sice to trochu píchalo, ale byla to dobrota. Na podzim jsme si opekli pár brambor, co zbyly v brázdě. V lese se pilo z potoků, „vždyť to je čistý...no ne?“ říkával...

No a když se děda rozpovídal a nějak zapomněl, že jedeme vlakem a taky někde musíme vystoupit, tak se stalo, že se vyskakovalo i za jízdy. Přeci jen byl to motoráček, většinou jen jeden vagón s dřevěnými sedadly, který se rachotíc líně ploužil do hor. Naposledy to bylo za zastávkou v Horní Sytové, kterou jsme přejeli. Nevadilo mu, že má s sebou krumpáč a další vercajk na šutráky a vnuka k tomu. Hop a bylo to...

Tenkrát to ještě šlo, dveře byly jen na páčku. Průvodčí na nás sice zahrozil, ale když viděl, že odcházíme po svých, tak jen mávnul rukou. Šli jsme tenkrát na ryby, samozřejmě že na zkamenělý, a „na jejich pšouky“, jak děda říkal. Jednalo se o koprolity.

Jindy jel na horách koňskej povoz se senem. Děda ho zastavil, slovo dalo slovo, zavrtali jsme se do sena, hlavně nespadnout a jelo se. Prostě děda razil teorii, že je třeba všechno zkusit. A vzít si z toho ponaučení.

A zastihla-li nás nějaká ta průtrž a chytlo nás to na horách, tak to jistil krmelec nebo posed. Hory pro něho byly počínaje Babákem všude.

Říkal:

„To je to naše Krakonošovo, když dejchne na svou krajinu, tak hned víš, kde jsi.“

Pokud nás zasáhl takovej neobvyklej nečas, tak se vyprávělo.

„Víš, hochu, asi jsme moc spěchali a měli jsme se zastavit, proto ta průtrž.“

Nejvíce se to stávalo na kalenskejch Rovních, co si pamatuji. To bylo místo, kam se chodilo na barevný acháty. Tam, když to v bouři třískalo, tak to byly rány. Proto je tam snad dodnes pomníček „všem těm, kteří tam orali.“

Kalenské Rovně, foto Jiří Čejka, archiv Muzeum Nová Paka

Někdy v tom nečase přisedl k nám i nějakej ten polní kamenář, či zatou- lanej houbař, nebo nějaká podivná babka, která zrovna byla na kytkách.

V mých dětských očích zaručená čarodějnice. Venku burácelo. To byla ta správná atmosféra, aby se člověk dozvěděl různé, ale často i hrůzné věci. Příběhy těch, kteří chodili. A tak se mi postupně skrze jejich vyprávění krajina oživovala, a když jsem jí příště procházel, tak z ní díky těm vyprávěním jednotlivé postavy vystupovaly.

A zvláště v dětské duši takové příběhy udělaly své. To byla pak úplně jiná krajina, než ta, kterou jen tak mineš. Takovým místům jsem se chtěl příště vyhnout, ale zároveň mne lákala k setkání. Jako malý jsem si díky tomu kreslil podivné postavy, shluky čar, kterým jsem dával jména.

Tak, jak ke mně promlouvala jednotlivá místa, jak jsem je cítil.

Inu dětská fantazie vidí dál. Babička pro to jako věřící neměla pochopení a skončilo to jednou za obrovského breku v kamnech. Škoda, dnes bych se na ty čáranice rád podíval.

Je mnoho her, ale jen jedna je ta královská...

Po večerech se hrálo Člověče, nezlob se, domino, dáma, šachy. Karty byly zapovězeny, protože „to prej nic dobrého do domu nepřinese“. Jen jejich obrázky dědu zajímaly.

Starý televizní přijímač sice byl, ale pouštěl se jen na počasí. Dědův verdikt zněl:

„Jsou tam stejně jen samý hovadiny, lidskou duši to nepovznese, tak co, to si raději budeme vyprávět nebo si něco zahrajem.“

A když přeci jen se někdy trefi l do zpráv na Televizních novinách, tak je většinou vyprovodil slovy:

„Kujón jeden, v hlavě nic a káže, baže...“

Děda byl taky náruživý šachista. Říkával:

„Víš, i příroda je takové divoké hrací pole, ale i když se nám to na první pohled nezdá, tak má svá pravidla... A tahle hra tříbí mysl... a kdo je milovník moudrosti , stává se, že je i dobrým šachistou. No ona ta hra má k přírodě velmi blízko...“

Když jsem se s ním v nějakém stavení zastavil a na stůl šla šachovnice, tak jsem věděl, že to bude s panďuláky nadlouho. Chvíli jsem se vydržel dívat. Většinou mne ale někdo z chalupy vzal do okolí, než to chlapi dohrajou. A když tam byl někdo z chasy starší, tak se vždycky něco zajímavého našlo. A já jsem tak mohl objevovat i zakázaná zákoutí života. Pravda, šachová partie se mnohdy prodloužila, takže byl čas. To bylo pak vono...

Děda hodně četl i v němčině, francouzštině, ruštině a latině. V jeho knihovně jsem postupně nalézal neobvyklé skvosty.

On to byl, kdo mne nepřímo seznámil s básníkem Josefem Kocourkem, Opolským, Šlejharem. I když ke mně v tak mladém věku ještě nepromlouvali, vzpomněl jsem si na ně, když jsem se s nimi později setkal, pročítaje z dědovy knihovny jejich dílo. Objevoval jsem tam postupně hodně věcí z přírody, filosofie, ale i něco z „radostné vědy“, tedy alchymie.

Máchu a Erbena miloval nadevše. Často mi je na našich cestách přednášel. A potom knížky z přírody. Třeba Děrsu Uzalu, jeho putování jsem naslouchal už jako malej kluk, když mne uspával.

Říkal:

„Víš, kumšt je dar... a příroda je můj chrám i můj mistr, od kterého se mám pořád co učit.“

Ukázal mi, jak chytat raky v potůčku nad Stavem, chodili jsme tam k jed- nomu hospodáři pěšky pro vajíčka. Tak se cesta musela nějak zpestřit. A šlo se podívat, jestli v tom zdejším kameni člověk nenalezne nějaký ten achát či plíšek mědi.

Cestou ke Stavu, foto archiv Muzeum Nová Paka

Pro mlíko se zase chodilo do jednoho statku do Valdova. Snad zdejší hornatá krajina určité lidi před blbosti politického establishmentu skryla, jak jsem si později uvědomil.

Když jsme se od Valdova vraceli okolo rybníka a bylo teplo, nikdo tam většinou nebyl. Tak šlo všechno dolů a vzhůru za vodníkem. A pak lesem přes Studýnku domů.

A když byl nečas, tak to děda se mnou někdy zkracoval i tunelem.

Říkával:

„Na co budeme chodit přes kopec, takovejch tunelů jsem už prošel, člověk musí vědět, kdy něco jede, a jsou tam výklenky.“

Nikde jsem o tom nesměl mluvit, bylo to naše tajemství.

Učil mne, jak skrze proutky cítit vodu, najít pramen a jiné věci. A samozřej- mě, kam je třeba jít a kde kopnout, abych nalezl zdejší acháty či zbytky zkamenělého života.

A když jsme kopali v lese jámu a vraceli se tam, tak se nářadí nenosilo. Bylo ukryto pod chvojím nebo v roští . To by jinak o tom každej věděl. Většinou se říkalo, že se jde na houby, a když zrovna nerostly, tak se šlo za kořením nebo na šišky.

Salon za domkem byl jeho královstvím. Tam řezal, brousil a leštil to svý drahý kamení. Byl to pro mne vždycky svátek. Hlavně když kámen přeřízl a opláchl, to byly chvíle plné očekávání, co se v tom kameni objeví. Když se mu to nelíbilo, hodil to před barák do díry v cestě. Tam se většinou seběhla omladina a díru vysbírala.

I malé achátky ukrývají svá tajemství, foto Pavel Chobotský, rodinný archív

„Vše, co se nám zdá jako nadpřirozené, je součástí přírody. I když se nám to zdá někdy hodně divné. Akorát, že my bloumáme jaksi vně a nevní-máme to, neumíme do její říše vstoupit, zastavit se a prožít ten okamžik. Tak pak mnohdy tápeme a musíme se pořád vracet. A děláme často stále stejné chyby.“

To byla jeho slova. Taková jeho lesní moudrost.

Babička byla věřící, chodila do Husitského sboru a trávila hodně času četbou Bible. Od ní jsem také obdržel první Bibli a knihu Ivana Olbrachta Biblické příběhy, z které mi předčítala.

Měla velkou radost, když jsem si sám od sebe našel cestu na husitskou faru v Liberci, kam jsem chodil s kamarády k faráři Štěpánu Kláskovi. Bylo to místo plné pospolitosti a inspirativních setkání.

Ona to byla, kdo mi vyprávěl o místním klášteru, o schodech, které k němu vedou. Když přišla do Paky z hor, tak tam chodila, pak přešla k Husitské církvi. Takže já jsem byl křtěnej už tam.

Často s mým dědou o té jeho filosofi i dlouze rozprávěla. Nikdy se ale nehádali. Snad byl mezi nimi pojítkem svatý František. Toho ctili oba. Asi pro jeho asketismus a především pro vztah k přírodě jako k prostředí vhodnému k zastavení, k meditaci.

Bylo zajímavé je poslouchat, když jsem odpočíval po obědě na gauči a propadaly ke mně ty jejich dišputace.

Seděli oba u malého stolu v pokoji, jak tomu říkali. Šlo vlastně o kuchyň, kde teplo dávala litinová kamna, byl zde malý kredenc, stůl se třemi židlemi a gauč a pak babiččino království: dřez a stůl na přípravu jídel a malý elektrický sporák. Na tomto prostoru se uvnitř domku odbýval celý jejich život. To byla jediná místnost, kde se topilo. To byl ten jejich pokoj.

Nahoru pod duchny zvláště v zimě se člověk přemísťoval rychlým krokem v očekávání teplé postele vyhřáté od kovových ohřívadel naplněných horkou vodou. Když jsem byl malý, tak jsem se mnohdy pod těmi duchnami ani nemohl obrátit. Připadal jsem si, jak někde v horách zavalený lavinou.

V mezipatře měla babička skříňku, moučnici. Ta byla nabytá zásobami. Říkala:

„Správná hospodyně musí mít suroviny minimálně na půl roku, nikdy neví, kdy se něco stane.“

Válečná léta a doba krize ji naučila. Naproti ní měl pak děda ve vitríně tu svou kamennou pokladnici.

Přeleštěná část vyhynulé stromovité kapradiny psaronie, foto Jiří Čejka, archiv Muzeim Nová Paka

Děda měl rád lidi, „kteří se něčím zabývaj, prostě něčím žijou, jsou svý“, jak říkal. Ostatními ne že by pohrdal:

„Nemám čas na pusté klevetění, vždyť je toho ještě tolik přede mnou, zahrada nepočká, a pak kameny, četba...“ to byla jeho slova.

Ve sběrných surovinách a na skládkách, jak byl přesvědčen, se mnohdy nalézají ty největší poklady.

„Lidé kolikrát nevědí, co vyhoděj. Buďto k té věci nemají vztah a nebo ani nevědí, k čemu to... A někdy se ani nepodívaj do staré krabičky, a ty v ní objevíš pak nějakej ten klenot. Třeba starej knoflík. Každá věc má totiž svůj příběh, který z ní vyzařuje, jen jej otevřít. A každá ta věc se na něco hodí. Havěť hloupá,“ říkával, „co všechno vlastně vyhoděj...“

Vzpomínám, jak jsme chodili na vrakoviště do Loučení, ale i jinam. A pak jsme se vraceli ověšeni všemi možnými poklady a babička vždycky lamentovala:

„Odbornej učitel a tohle, a ještě to učíš svýho vnuka!“

Tu a tam se našla knížka, někdy i nějaký ten šperk, vhodný šroubek či neporušená stará nádoba. Jednou si takhle přinesl ze sběrných surovin Tři mušketýry ve francouzštině, ty četl pořád dokola až do své smrti ...

„Jazyk je třeba procvičovat. Co kdybych tam zase někdy jel...“

Oblečení, když mu ho už babička chtěla vyhodit, tak si ho látal sám.

Na jeho manšestrové sako a jeho baret mu nesměl nikdo sáhnout.

„Kuš, ať si každej o mně myslí co chce... jeho problém. Nastrojený a uvnitř nic. Aby je husa kopla.“

To byla jeho oblíbená průpovídka. Taky mi povídal o těch divnejch sezeních, co se tady na chalupách odbývaj. I o Karlu Sezemském, jakej to byl člověk asketa. A co všechno věděl. Babička ho hubovala, ať mi neplete hlavu, že na takový věci jsem ještě dost malej a pak z toho nebudu spát.

Medijní kresba, Hugo Hasman, Kolafec ze Syria, Železnobrodsko, 30.léta, kresby vznikaly jako projev mediumity kreslící v rámci spiritistického hnutí, centrem tohoto hnutí byla Nová Paka, kde organizátor a nakladatel Karel Sezemský vydával knihy v nakladatelství edice Spirit Nová Paka, foto Jiří Čejka, archiv Muzeum Nová Paka

Říkal:

„Vždyť je to taková pohádka a kluk má vědět, co se v týhle krajině všechno děje.“

A pak mi spiklenecky pošeptal:

„Počkej, někam tě vemu, voni i někteří kumštýři maj k těm věcem blízko, ale babičce ani muk.“

Když tohle děda řekl, tak jsem samozřejmě držel slovo. Přeci jen jsem nechtěl přijít o ten jeho svět. Tenkrát jsem mnohým věcem ještě nerozuměl, ale to jeho zakázané tajemno mne lákalo. Ať se to týkalo čehokoliv.

Pokud se nešlo ven do krajiny a neřezal ty svoje šutráky, tak většinu času trávil na zahradě. Nebyla sice velká, ale říkal, že kdyby bylo nejhůř, tak je to uživí. Po většinu roku dbal na to, aby si bylo co utrhnout. V letních mě- sících mne její zelený deštník vždy skryl.

Po ránu, když jsem se venku s dědou myl u necek, tak celý zpíval.

Snažil se své zahradě zachovat přirozený ráz. Byla tam místa, která neobhospodařoval... pro zvířata. A tak člověk mohl pozorovat ježky, ale i užovku.

Stromy ctil, bral je jako součást své velké rodiny, rozmlouval s nimi.

Pamatuji si na jeho slova „strom i člověk umírá ve stoje...“.

Nacházel ve své zahradě klid duše.

O letních měsících jsem pak roznášel z jeho „jahodových plantáží“ nejen sousedům košíčky s jahodami. Jahodový koberec byl totiž rozprostřen téměř po celé zahradě. Jo, příroda byla jeho laboratoriem...

V zimě dával na okno našim pěvcům. Občas nějaký, když se větralo, přeskočil parapet na kuchyňský stůl. Asi se chtěl trochu ohřát. Jako malý jsem z toho měl nesmírnou radost. Babička říkávala, že je to boží posel. A děda dodal:

„Zpívali nám po celý rok, tak na ně nesmíme zapomenout.“

Děda byl také náruživý houbař. Sbíral po celý rok, co podhoubí dalo. Babička mu ty jeho úlovky mnohdy nechtěla dělat. Říkala, že to jsou samé prašivky.

„Nech bejt Lidunko, bude dobrá smaženice...“, zněla jeho odpověď.

Na hřiby, panský hříbky, křemeňáky, kozáky, a tak se chodilo brzy ráno ještě za šera. A na ty jeho houby se mohlo jít po celý den

„Ty tam na mne počkaj,“ říkával.

„Lidi nevěděj, co je dobrý... taková smaženice z růžovek nebo z hnědáků, to je něco...“

A na „stromový houby“, jak jim říkal, „se může chodit celej rok“.

Často mi vyprávěl o jejich životě. O těch jejich sítích v podzemí, kterým se říká podhoubí.

Říkal:

„Skrze ně komunikují mezi sebou i s okolní přírodou. A z nich se pak líhnou ty jejich překrásný kloboučky. A ty my pak sbíráme a jejich kráse se obdivujeme.“

Často se zastavil a lehl si a obdivoval jejich sukýnky. Povídal si s nimi jako s celou přírodou. Vyprávěl mi, že nejsou pouze k jídlu, ale také o jejich síle.

„Naši předci věděli, na co na všechno jsou, ale dnes o těch kouzelnejch kloboučcích ví většina z nás už úplný prd.“

Na vánoce vždy slavnostně na malý stromeček připevňoval dvě malé mochomůrky červené. Byly hodně staré, po prapředcích z hor, s prů- povídkou:

„Proč asi pod mochomůrkou červenou sedí vždy dva trpaslíci?“

Babičku tím trochu škádlil. Ctil spolu s ní veškeré křesťanské svátky vycházející z cyklu roku, děda ale i ten pohanský vhled vycházející z pří- rody často připomínal. Ta červená krasavice s puntíkama byla pro něj královnou hub.

Říkával:

„Ta je nejen na mouchy a na mazání...“

Někdy si dával nějaký její pěkný exemplář do košíku provokativně navrch, když šel z lesa, s úslovím:

„Královna musí být vždy nahoře.“

Za zimních večerů snesl krabice s acháty a prohlíželi jsme je. Vzalo se zvětšovací sklo a „vstupovalo se do jiných světů“.

Procházelo se podmořskou krajinou se sasankami, bloudilo se mechovým lesem, v achátové kresbě se ti náhle objevil podivnej skřet či obraz neznámé bytosti . Někdy z ní vykouklo planoucí slunce či na tebe hledělo lidské oko či oko nějakého gnóma.

„Vidíš, co tam všechno je, tam je celej svět i ten pohádkovej, jen se dívat.“

On si s těmi kameny povídal, rozmlouval s nimi. Byly to jeho děti , které mu na chvíli propůjčila země, aby jeho duši obveselily. A skoro ke každému se vázal určitý příběh. Vzpomínám na některé z nich.

Jak dříve kutali drahé kameny v dírách jen při svíčkách a museli dávat pozor, aby na ně nepřišel hajnej. A jak se jednou vchod do díry kamenářům nad Podlevínem zasypal a oni nemohli ven a zachránil je hajnýho jezevčík. Ten přivolal pomoc.

Vyprávěl:

„Když ležíš v díře a najdeš žílu s drahými kameny, tak je nebezpečné se tomu úplně oddat a nemít na paměti , co je nad tebou. To pak můžeš zaplatit i životem.“

Drahé kameny pro něj byly vším. Radoval se z nich, že jsou. A děkoval, že mu byla dána možnost se s jejich prapodivnými obrazy setkat.

Vzpomínám, jak mne jednou v zimě vzal do Stupné ke Zlatnici, aby mi ukázal místo starých zlatých a stříbrných dolů a také místo, kde byl kdysi havíři poprvé spatřen obraz Panny.

Díky kterému později vznikl u nás v Pace poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie jako součást kláštera paulánů. Měli jsme tenkrát štěstí , že tu byl zrovna nějaký jeho kamarád, který se celý špinavý vyhrabal ze šachty, a ten nás vzal dolů. Sice to nebylo daleko, ale stálo to za to.

Prostě vstoupit do podzemí, a ještě k tomu do bývalých zlatých a stří-brných dolů, to se nezapomíná.

Jindy jsme kousek nad Pakou ve Vrchovině rýžovali české granáty, nebo jsme na ně zajeli do borovnických lesů. Tam to bylo na celý den i s ohýn-kem.

Můj děda s kovovou tyčí při hledání zkamenělin na lokalitě Balka (Nová Paka), foto Pavel Chobotský, rodinný archív

Na Balka se chodilo s kovovou tyčí asi přes metr dlouhou zakončenou dřevěným držadlem. Ta se zabořila do zeminy a naslouchalo se. Dle toho se pak vykopala díra. A měl-li člověk štěstí a zazvonilo to, objevil i prvo-horní zkamenělou část přesličky.

Jinak masáků, karneolů, jak se jim u nás říká, zde bylo habaděj. Takže jsem se vždy obtěžkán vracel domů.

Děda vytáhl po takovém výletu na zahradě vždy dva lavory a já jsem si svůj lup vodou ze sudu omýval. A pak mi ty nejhezčí kousky vybrousil.

Děda mne učil tichu, pozorovat přírodu kolem sebe. Naslouchat jí a hledat v ní to, co člověk díky svému navyklému nastavení bohužel většinou mine. Nesetká se s tím. Ani nemůže. Protože ačkoliv jde po stejné cestě, ta cesta je pro něj úplně jiná. Kulisa vytvořená jeho vlastními myšlenkovými toky ho dál nevpustí. A to pak ani ty příběhy neslyší...

Vzpomínám i na naše noční toulání po kopcích, hlavně za úplňku, kdy Měsíc políbí Matku Zemi, to miloval. A také na začátku léta, když stékaly světlušky po horských lukách.

„Rozevři svou náruč a ucítíš, jak tě ty svatojánské proudy prostoupí.“

Připadal mi tehdy v měsíčním svitu jako pták, který chce vzlétnout. Někdy se mi pak večer zdálo, že doopravdy vzlétl a já s ním.

„Vše prostupuje vším...“

Příroda pro něj byla energetlcká síť v neustálé proměně a my jsme byli její součástí.

„Záleží jen na nás, jak se jí skrze lásku k ní otevřeme, a prožijeme tak jinou skutečnost,“ vzpomínám na jeho slova.

„Když se díváš na strom, skálu, kopec, řeku... vždy ji vnímej na základě celosti , na základě pozadí, díky kterému se ti nějak jeví, vyjevuje, před tebou nějak vyvstává. A vytváří tak jedinečnou scenérii, tedy scénu, kde se pak odehrávají jednotlivé příběhy. To pak ucítítíš tu jinou skutečnost, která tebou prostupuje a kterou jsi doteď míjel,“ povídal mi, když jsem byl už větší a on se chystal odejít...

Byl věren tomu, jaký byl, a nedbal na to, co si o něm kdo myslí. Když něco dělal, tak tomu věřil, žil to až do morku kostí. Nesl si ten svůj kámen radostně dál, i když to někdy hodně bolelo.

Měl rád lidi, kteří do toho šli stejně, na nic si nehráli, neměli zájem nikam postoupit, někam se hnát, prostě byli. Vím, bylo to někdy na hraně, ty jeho vý -lety, ale to se u takových Don Quichotů, kteří se vydají na cestu..., stává.

Novopacký vodník Pepík Krausů, foto archiv Muzeum Nová Paka

Vzpomínám si, jak mne jednou představil místnímu vodníkovi. Šel s kozou. Dušička byla ve mně pěkně malá. Potkat vodníka, a ještě k tomu v podlou-bí na náměstí. To bylo něco...

„Tak přeci jsou,“ povzdechl jsem si.

Nemohl mně pak dlouho vysvětlit, že je to místní Pepík Krausů, kterej díky tomu, že se převtělil do vodníka, může být i v blbý době svobodnej...

„Čest divokým hodnotám a jisté zemitosti ...“

Bez nich by život nudný byl.