Variace na jednu cestu

Někdy stačí jen málo, abys šel... Jindy váháš a stejně musíš jít. Přeci jen, tišina krajiny i tvé duše tě volá.

Jak kdysi napsal Martin Heidegger: Svádění člověka od tajemství k tomu, co je běžné, od jedné zběžnosti k nejblíže další je blouděním.

Vrcholky hor svítí bělobou

a dole červenice

Najdi si svůj kopec a vystup nahoru.

Vydej se za ranního kuropění za humna. Ty a krajina. Sami spolu.

Opusť svůj „psychomentální iluzivní konstrukt skutečnosti skutečnosti“. Uvědom si své bytí a nenech se jen smýkat a zbytňovat své ego. Pak pochopíš, jak veselá je to chůze...

Říkal mi kdysi jeden muž, co dělal v dolech.

Často za mnou jezdil, byl od Náchoda. Měl to v rukách. Léčil jimi. Člověk si občas vzpomene na ta podivná setkání. A na debaty s lidmi, kteří, zdálo se, spadli do cesty přímo z nebe. Bylo to vždy nečekané. Jak to u tako- vých bývá.

A když odešli, byl jsem rád, že jsem ten okamžik nepromarnil. Někdy mi vyslali jen vzkaz po někom. Četli mou cestu, problémy, i když už třeba nebyli.

Vždy až po nějaké době si člověk uvědomil, jak ho ta setkání znamenala. A oni tak jeho život nepřímo utvářeli. Člověk si pak kladl další a další otázky, četl, díval se a hledal.

Smýkán kolem života, svým podvědomím a smysly, které mi do vědomí našeptávají různé intenzity forem, abych se zapletl a byl jimi vláčen. Prázdnota obsahů. Hodně slov, málo myšlenek.

Redukuj a jdi…

foto Ivo Chocholáč

Při pohledu na znamení kříže mi říkal, abych si uvědomil jeho vertikalitu spojenou s prožitkem výstupu.

Důležité není časové pole, ale jeho intenzita, která se ti díky prožitku prodlužuje nebo se jen bezvýznamně zkracuje.

Takže některý vý-let v krajinu se ti zdá, při dobrém vyladění mysli, splyneš-li s ní, že jsi tam pobýval celou věčnost. Čas se stává vztahem.

Jindy zažiješ „pochodové cvičení“, které ti nic nedá. Většinou tomu tak bývá ve skupině.

Kde je ten „boží syn?“

Často jsem se ptal.

Hledej tam, kde tě napadla otázka.

Odpověděl mi.

A když je příhodný den a usteleš si někde v horách. Za teplé letní noci oheň plápolá na planině. Pozoruješ stíny až do chvíle, než se hory rozsvítí .

Pak si položíš otázku: Kdo jsem?

Kolikrát za tu bezesnou noc. Ležíš na kovadlině „božského kováře...“

Pamatuji si to jako kluk. Byl to pro mne jakýsi druh zkoušky, tedy iniciace, to první spaní. Ještěže na kopcích je dříve světlo než v údolí, oddechl jsem si tehdy.

Pokud kráčíš na horu pustým lesem, mohou tě přepadat různé obrazy, různá volání, jak to známe z našich pohádek. Havěť bez počtu se hemží... Hrdina se většinou nesmí otočit, aby došel.

foto Ivo Chocholáč

Číhají na tebe.

Jsou to snad vyplavené mentální obrazy tvého podvědomí? Snad...

A dodal: Hrdina z našich pohádek musí věřit a jít. A kdyby ho cokoliv zastavilo, nebát se a podělit se s tím i o poslední skývu chleba.

Však to znáš, pokud jsi četl bratry Grimmy, Němcovou či Erbena nebo jsi slyšel příběhy, které se nesou krajinou. Prostě člověk nesmí zůstat na půli cesty. Jinak by neobstál. A nikdy by nahoru nevyšel.

Některé z těchto bytosti jsou pak zachycené díky lidskému vidění za svět, „zintenzivněním lidského zraku“, v různých vypodobněních např. v kameni, kovu, ve dřevě či barvami na plátně nebo rytinou ve staré knize.

Podivné obrazy, řekneš si...

Můžeš je zahlédnout i v průhledné lesklé ploše například kdesi ve vodní hladině. Povídá se.

foto Ivo Chocholáč

Vstup do této hry, nauč se „prostotě chůze“, kterou znají jen děti a pastevci, a možná prožiješ Setkání. A ono se pak bude nésti krajinou slovem i obrazem. Ale stejně je nevyzpíváš. Pokud jej neprožiješ, stane se z něj jen pouhý záznam.

Často jsem od něho slýchal.

Jazyky našich předků, jejich sémantika je provázána s přírodou. Trávili v ní daleko více času, pohybovali se v ní. Proto třeba pro její zvuky, vůně měli více výrazů. Každé nářečí bývalo jedinečným okem do tamější žité skutečnosti .

A když se takové nářečí uzavřelo, zmizela jeho melodie z krajiny, uzavřel se i jeden vhled v ní, úhel pohledu na skutečnost.

Je černá země, bělostné křišťálové vody, zelené probuzení, pak červená země rodí... Znamením jsou barvy. Vizualizuj ten obraz.

Jsem kdesi četl.

A tak je to i s poutníkem. Pokud chce zakusit vertikalitu kříže a vyjít na ho- ru. Vše, co je před něho „cestou metáno“ (před-mět), přichází k tobě, vystupuje to na základě nějakého pozadí. To vypovídá cosi o způsobu bytí těchto věcí, ale také tebe sama, pokud se otevřeš.

Vše je přeplněné pohybem... proudí tím energie, naši předci by řekli, že to žije.

Jejich příběhy vystupovaly úplně z jiné scenérie. Jejich tělo bylo v krajinu vetkáno, ono se rozprostíralo do lesů, luk, roklin a hor...

Strom, rostlina, kámen pro ně byly plné života.

Nejsou tedy pro nás díky našemu omezenému vnímání jen zdáním zastaveného pohybu?, zeptal jsem se.

Ten pro nás méně „zastavený“ snad nazýváme děj a ten více zastavený jsoucnem neboli věcí…

A tudíž na rozdíl třeba od přírodních národů žijeme ve zploštělé skutečnosti , která skutečností snad ani není?

Přirozený svět se nám stále více vzdaluje, a tím v nás narůstá úzkost. A tedy i člen takového společenství nemůže pochopit omezenost našeho vnímání.

foto Ivo Chocholáč

Hora, kopec mi klade otázky. Víra, vůle jsou mojí odpovědí...

A ty stoupáš ve vnitřním dialogu s ní, ale také se sebou samým. Ty jí něco odevzdáváš, abys ji vyšel, a ona dává něco tobě.

Jde při výstupu nahoru o dialog dvou těl, tvého těla a těla hory. Pokud jsi stoupal někdy sám, tak jsi určitě pocítil, že ten dialog probíhá.

Co je to vlastně ex-sistence?

Jde o vystupování s autentickou šíří životního pohybu od zrození k celosti samé. Jde o bytí člověka (pohyb těla a duše) a hledání odpovědi na při- cházející výzvy. To je dle mne ta vertikalita kříže (axis mundi – osa světa), to je ten výstup nahoru.

Katarze těla a duše, kterou pocítím. Něco jsem jí musel odevzdat, abych stanul na jejím vrcholu. Vždyť to tělo hory je onou posvátnou svatbou nebe se zemí. Zde, po vyprázdnění od všech forem smýkajících s naší myslí, jsme konečně u sebe (usebráni) a jsme schopni vstoupit do jed- noduché jednoty.

Staří by řekli:

Měsíční srpek se povznesl nad kříž živlů, kterým jsme přikováni k naší časovosti , došlo tak k odstranění protikladů...

Ten nejhlubší počátek nemá tvar, pokud se mu chceme přiblížit, musíme se vyprázdnit ze své tvarovosti. Proto také ten povznášející pocit po výs- tupu.

Pocítil jsme na sobě onu očistnou tavbu, tím je teď pro mne to mé zas-tavení. Možná jsem si musel hrábnout až na vlastní dno, do té mé bezedné hlubiny, abych se pročisti l a vystoupal na tu svou Horu radosti .

Jít v samotě se svou touhou za tajemstvím, za tím, co mne přesahuje…

Četl jsem kdesi pohádku:

Vystupuje v ní malý uhlíř, který pracuje se smrdutým, nízkým a blátivým. A právě jemu se zjeví postava korunovaná čistým zlatem.

Kdysi kráčející muž šel krajinou

z jednoho vrcholku hory

za milou…

Pěkné letní měsíce a nezapomeňte si vyjít na nějakou horu.

Kopců je v české krajině dostatek.