Panna Maria Divotvůrkyně

V dobách smutných se pro zklidnění duše obracím k ní... Zázračné sošky či obrazy umístěné v poutních chrámech jsou rozprostřeny v české krajině po celé zemi.

Většinou příběh vypráví, jak se její obraz objevil, díky komu povstal, a byl tak vnesen v ono místo, kde pro něj nějaký donátor – šlechtic postavil boží stánek. Tam pak nachází devoční obraz či soška svůj domov.

A za ním, za zázračným a milostným se tak vydávají na svou pouť lidé zblízka i zdaleka.

A svatí je na jejich poutních cestách doprovázejí, a oni se s nimi setkávají, když se zastaví ve stínu kamenných vypodobnění, které rozeselo baroko vedle božích muk po české krajině.

Řada těchto mariánských míst je spojena s bývalými pohanskými posvátnými háji, s kultem vody, s letitými stromy, s horními díly..., anebo jen s místem, kde setkání proběhlo.

Kaplička v místě bývalých zlatých a stříbrných dolů ve Zlatnici u Stupné, foto Jiř Čejka

V 18. století, tedy právě v období baroka, vznik poutních míst vrcholí a snad každá farnost má takové místo setkání, kde se může člověk zastavit a usebrat, rozmlouvat s tím, co jej přesahuje.

Díky josefinským reformám (od osmdesátých let 18. stol.) dochází bohužel k jejich útlumu.

Počínaje 19. stoletím se pak tato místa postupně obnovují, ale jejich obnova je přerušena nástupem duchovně vyprázdněné doby po roce 1948. Až za nových poměrů po roce 1989 se mnohá z nich opět probouzejí.

Některá z míst byla však činná pořád, lidé v ně putovali, ať jim vládnul kdokoliv. Hledali tam její pomoc a vnitřní klid. Nezapomněli na jejich zázračnost a nalézali u ní posilu v těžkých časech, pro jejich duši neveselých, kdy se většina davu točila dle toho, jak Mefistofeles pískal.

Inu, „není všechno zlato, co se třpytí.“ jak známe i ze starých příběhů, které lidová slovesnost zanechala v české krajině. Toho si byli vědomi, když s ní rozmlouvali.

Věděli, že jediná cesta ke svobodě je obrat z vnějšku dovnitř, a tak šli, aby jim pomohla.

Zlatnice u Stupné, poutní místo, kde byla později postavena kaplička, archiv Městské muzeum Nová Paka

Zastavili se, aby alespoň na chvíli z toku času vystoupili a byli u sebe, byli usebráni. Chtěli v tom setkání skrze ni bezprostředně nazírat Boha, aspoň tak to mnozí cítí. Prosí modlitbou o pomoc, a ona pomůže, a zázrak se doopravdy stane. Protože čím více lidí vyřkne slovo od srdce, s pokorou a v jisté kajícnosti, tím více se místo probouzí a ta prosba slovem nesená se projeví. O tom svědčí i mnohé votivní tabulky na poutních místech, výraz vděku za vyslyšené prosby. Najdeme zde i stříbrné či voskové ruce, nohy, ale i oči, devoční dary, dle toho, která část těla nabyla opět své síly...

Někdy narazíme třeba i na vypodobnění „železné krávy“, týkalo-li se to zvířat nějakého hospodáře, který děkoval za jejich uzdravení. Vždyť i ona byla součástí domu, a když se dařilo dobře jim, dařilo se dobře i ostatním.

Jeden z takových příběhů dal vzniknout i zdejšímu místu setkání – poutnímu chrámu vystavěnému u nás, v Nové Pace. Chrámová loď, ukotvená nad údolím na jedné z terénních vln v období radikálního baroka, byla kdysi součástí živého společenství, paulánského řádu.

Novopacký klášter, kresba z roku 1865 od architekta Jana Machytky, archiv Městské muzeum Nová Paka

I ji zastihly josefinské reformy a místní pauláni museli odejít. Přesto alespoň svatostánek zůstal a zpěv modliteb a chval zde zní dál. A nikdy neutichl.

Místní dobře věděli, o co by přišli, a postavili se tenkrát na její obranu. A trvá to už tři sta let, co zdejší chrámová loď zpívá...

Nedávno jsem se znovu začetl do díla básníka a prozaika Jana Opolského, „básníka ticha“ , který se zrodil, jako někteří další, ze zdejší novopacké červenice.

Jeho krátká povídka Milostná soška mi vypráví příběh této krajiny, zdejšího poutního místa. Není důležité, jak k němu promluvilo, důležité je, že promluvilo... a on jej zaznamenal. Povídka je ze sbírky Víry i tůně z roku 1928.

A co se v ní vypráví?

„Podle prastaré a neúplné pověsti byla nalezena její soška v opuštěné šachtě, ze které se kdysi těžívalo něco uhlí a zlata, tohoto v nejmenším množství, onoho nevalné hodnoty a horního složení. Zlata bylo příliš málo k ozáření suché selské bídy a uhlí vložené na oheň chytalo jenom dopolovice, zanechávajíc těžké, ploché, záhy vychladlé škvarky.“

A jak její obraz popisuje?

„A také to byla šachta hloubící se na místě v celé rokli jaksi nejodlehlejším, ve které byla nalezena soška Marie Panny, jejíž obličej byl ztuhlý nevyslovitelným vnitřním zaujetí m a dva prsty útlé ruky sloučeny ve šti- pec k nebi pozvednutý. Její hlava věnčena byla korunou s dvanácti heraldickými výpustky a do jejího srdce, které se s odevzdaností obnažilo, zabodnuto bylo sedmero mečů. Její suknice s okraji ze slepého zlata a plášť vinné barvy tajily mystický život, jsouce bohatým barokním vanutím rozvlněny.“

A dále dodává: „Jisto jest, že oči, které byly vyváté barvy odkvétajících pomněnek, budily ještě dojem věčného ukonejšení vedle své strašlivé utkvělosti . A že byly rty kromě svého kyprého zvlnění potřeny čerstvou krví srdce, v krůpějích těžce z mečíků skrápějící.“ Vyzdvihl ji z místní země „starý havíř Pavel Cingulovský“, jenž ji upevnil u svého domova do větví staré hrušky. „Muž tvrdých kamenných rukou a hřbetu lopotou sehnutého“ začíná s obrazem rozmlouvat, vnitřně mu naslouchá.

Dalšího dne se mu zdá, že slyší opět zvláštní volání, jako snad kdysi slyšel... A koruna hrušky je prázdná. I vydal se ji hledat... „Na čtvrt míle cesty odtud nalezl milostnou sošku, puzen jsa stále po chabých stopách vůně z laku a starobylosti . A tady na vysokém kopci došla tato mystická uprchlice výrazu navýsost oživlého...“

Když ji odnáší nazpět domů, aby ji vsadil v korunu hrušky, všiml si, když „vzal zase něžně do náruče svoji sošku“, že „její oživlé vzezření potom naráz uhasnulo.“ Hruška se však zazelenala a rozkvetla.

Havíř se uzavírá vnějšímu světu, snad aby tento rozhovor s ní o to intenzivněji prožíval. A taky mu to běžné ševelení kolem připadá nicotné. A naslouchá... A každé setkání ho proměňuje. „Jako by ani na zemi nestál, pevných věcí se nedotýkal...“ A zase mu soška z hrušky mizí.

A opět to volání: „Havíři Pavle Cingulovský, nemeškej, vstaň a hledej!“

Hledal ji a našel, snad už věděl, jak ji hledat.. A znovu to hasnutí jejího výrazu „a hruška se znovu něžnými květy odívala“, aby snad její smutek opět sňala.

„Pozbývaje už posledních lidských sil, nalezen byl Pavel Cingulovský klečící před svou milostnou soškou ve sladkém ponížení.“

„Zasvěcený ve význam neslyšitelné mluvy, jejž mohl prve, než odevzdal svou duši, ostatním tlumočiti :

Tady na vysokém kopci, kde se jen čisté větry potkávají, postaven má býti chrám k uctění srdce proklatého sedmero meči.

A mají býti zavěšeny na jeho věži zvony slité z mědi, slepého cínu a kovu zrcadlového tající výkřik sedmi bolestí , jež byly pro lásku seslány a s lás-kou přetrpěny.

A má býti soška Panny vstavena na oltář trvalejší a vzácnější, nežli je koruna starého hruškového stromu.

A má býti Pavel Cingulovský pochován mezi fundátory tohoto chrámu, oděn jsa ve svou halenu, na jejímž rameni zpodobněn havířský špičák a šorna.“

Tak nějak ten příběh zaslechl a zapsal Jan Opolský. Nedivím se, že jej oslovil.

To se stane snad každému trochu vnímavému člověku, který po zdejší červenici prochází. Připomínkou příběhu je mu pak zdejší bývalý paulánský klášter.

A když se vydáš za humna směrem k horám, najdeš i místo jeho zrození, bývalé stříbrné a zlaté doly „Zlatnice“ ve Stupné.

Soška Panny Marie z poutního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace z přelomu 15. a 16. století, bývalý paulánský klášter, archiv Městské muzeum Nová Paka

Hrušeň symbolizuje štědrost a dobrotu a bohatě bíle kvetoucí hrušeň zaujala ve středověku staré mistry, ti v ní viděli neposkvrněnou duchovní krásu Panny Marie.

A její úl, zdejší chrámová loď, skrze své zdi stále volá: „lásku a milosrdenství k bližnímu...“