My nejsme nic, co hledáme, je všechno...

Každý obraz, který má mytický dosah, tedy dosah velkého příběhu, je absolutní... A právě díky tomu nás některé umělecké dílo osloví.

Nedávno probíhala výstava Dřevo a kámen v rukách Vojty Suchardy. A jak to tak bývá, když procházíš výstavním sálem, tak některé dílo tě upoutá, jiné tak trochu

Detail Alegorická figura 2, patinovaná sádra, model pro Městské muzeum v Hradci Králové, majetek Nadace Muzea Stanislava Suchardy, foto Ivo Chocholáč

mineš. Stává se však, že někdy zaslechneš ono volání beze slov a ty se zastavíš.

Chce ti snad něco sdělit? Možná k tobě hovoří ten, kdo jej uhnětl... stvořil…?

Dá se říci, že se jedná o dynamický obraz jeho druhého já, kdy ono prchavé se přenáší z hlediska našeho zdání v trvalou formu. A já ji teď pozoruji.

V mnoha případech raznice vyvržená z hlubiny...

v naši časnost a realizovaná coby např. plastika směřuje za smyslový zjev do hlubiny lidské imaginace. A proto tě takové volání zastaví.

Stalo se mi to s dílem Alegorická figura 1 a 2. Plastiky se zde nalézaly ve čtyřech vyhotoveních jako modely pro tehdejší Městské muzeum v Hrad-ci Králové.

První dva modely jsou zapůjčeny Městskému muzeu Nová Paka od Nadace Muzea Stanislava Suchardy a můžeme je vidět v prvním patře Suchardova domu i mimo tuto výstavu. Jedná se o patinovanou sádru z roku 1909.

Alegorická figura 2, patinovaná sádra, model pro Městské muzeum v Hradci Králové, majetek Nadace Muzea Stanislava Suchardy, foto Ivo Chocholáč

Další dva byly vymodelovány v čase následujícím (1909–1911). Jedná se o majoliku ze sbírek Muzea Východních Čech v Hradci Králové.

Když se setkám s nějakou sochou a vstoupím s ní v dialog, pocítím onu neměnnost s mojí pomíjivosti, onu apercepci času. Člověk tak vnímá, prožívá onu rozdílnost: plynutí a zdánlivě neměnného. Z toho se pak rodí ten pravý lyrismus, ona zpěvnost díla. A stává se, že je i tím, co nás vábí k setkání s ní.

Pojednou se mi zdá, že dvojí ruce utvářely obraz této plastiky, aby se díky hapticko dynamické imaginaci tak pomíjivé stalo zdánlivě neměnným. Aspoň tak mi to připadá.

Zastavíš se. A to zastavení se opakuje. A ty tak pocítíš ono kouzlo oka-mžiku. Rozechvěje tě to. Vstoupíš s ní v dialog.

Snad v tom setkání hledáš ono místo, kde se před časnosti skrýt. A proto se k ní také navracíš. Je to pochopitelné, když numinozita z žití zmizela, a začal nás drtit čas. Proto snad hledáme skryté božství okolo nás.

V mlčení o samotě rozmlouváš...

Nachází se před tebou model jeden, druhý, a pak jej nalézáš v exteriéru v Hradci Králové. Pravda o něco větší. A najednou se hmota rozplývá, mizí a začínají k tobě promlouvat souvislosti, vztahy, energie… dá se říci z našeho pohledu řeč prázdna.

Přicházíš k paláci, ten byl vyzdvižen v duchu české moderny architektem Janem Kotěrou. Jde o jedno z jeho vrcholných děl, ze kterého sálá až asketicky přísná

Pohlednice z roku 1917, archiv Městské muzeum Nová Paka

forma režného cihlového materiálu. Byl použit jako hlavní výrazový prostředek stavby. Ornament je na jejím plášti vyskládán z hladných a glazovaných cihel. Stavbu charakterizuje funkčnost a účelnost charakteristická pro jeho dílo.

Jedná se o významnou dvoupatrovou stavbu, kdy střední část z ní vystupující je vyzdvižena do třetího patra zakončeného měděnou kopulí. To jí dodává jisté vznešenosti. Dominantní pojetí vstupu je pak zvýrazněno postranními stupňovitými pilíři. Jeho dynamika nás vtahuje a působí až pocitem chrámu – svatyně.

Přestože byl v době jeho zrození moderní, byl citlivě zakomponován do genia loci města. A Kotěrovo dílo díky své geometrii a zdobnosti nás neustále volá, působí nadčasově. Stačí se jen zamyslet nad půdorysem budovy, jak jej vyřešil.

Jeho kámen cosi uchovává?

To naznačuje ženská autoritativní postava sedící na trůnu ve dvojici, symbolicky jej strážící.

Jde snad o dceru Krále, či Pannu věčnosti? Je to snad ta, o které trubadúři pěli písně, proroci vedli řeči své? Její předobraz?

Nachází se v přirozené pozici oděna v slavnostní roucho, to jí volně splývá ke stře- vícům. Má jej rozhalené, zdůrazňujíc tak své ženství. Matka uchovávající život. Uprostřed bohatě propracovaný ženský pás zvaný Eliščin, se sponou připomínající výrazný drahokam smaragdově zelené barvy. V té barvě se neustále obnovuje život… Je sevřen hexagonem připomínajícím plástev včely.

Alegotická figura 1, majolika, 1909 – 1911, model pro Městské muzeum v Hradci Králové, majetek Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto Ivo Chocholáč

Jde snad o Velekněžku či Královnu? Ta první střeží staré, ta druhá odhaluje nové.

Na hlavě má „hradební“ korunu, symbol moci a města. Cítíme z ní sílu, která překračuje její osobu. Ona je vyvolena...

Produchovnělá síla přírody. Pozoruje v tichém usebrání celé své království, které se projevuje vně svou tvarovosti.

Uvědomuje si ale tiché a za zrakem schované dění, slyší jej a stráží. Ona je vládkyní hlubiny, ze které vše povstává. Její moc je silná a jemná, ale také proměnlivá, tajemná a někdy i temná. Ona je vodou, která tvary nejen rodí, ale také odnáší. Představuje nám spirituální ženství, ale také vládkyni světské říše, naší časnosti.

Zde něco přichází z jejího nitra a člověk musí mít odvahu a jít. Zahájit s ní dialog, vstoupit. Snad jako by nás zvala do své zahrady imaginace.

Obrátit se k vnitřnímu světu, vždyť ona nás s ním spojuje intuituvním porozuměním. A my pak prožijeme onu tvarovost rodící se z hlubiny její, která se přenáší v naši časnost.

Jsme včelami Neviditelného. Horlivě sbíráme med z viditelného, abychom je shromažďovali v Jeho velkém zlatém Úlu.

Rilke

Vstupme tedy a zahajme s ní dialog, co ve své hlubině uchovává. Ne nadarmo je pro umělce oním vdechnutím... inspirací (femme inspiratrice). Někomu se sice zavírá, jinému se skrze tvarovost našeho žití otevírá. Mluví k nám, ale nevyslovuje.

Zaslechni mluvu tu, nacházej její myšlenky v obrazech. Vždyť věci nesou v sobě skrytou geometrii své tvarovosti a nejen účel a pomíjivost danou časnosti doby.

Kdysi nebyla geometrie na povrchu, byla tajemstvím a obraz z ní vystupující byl dějem – příběhem. Tehdy člověk hledal to, co ho přesahovalo, ono božské v něm. Leč pak se náš domov proměnil v cizinu.

Možná, že tehdy chtěli oba bratři umístěním soch vzdát také hold tomuto kabinetu múz a připomenout, že skrze umění se svět zjevuje ve své totalitě a tajemství. A zároveň, že právě umění odhaluje bytí, z kterého určitý svět povstává. Vždyť do každého díla může autor ukrýt mnohovrstevnatý příběh, a záleží jen na tobě, jak promluví. Přesto, že ty dvě snad stráží onu schránku, zvou nás, abychom vešli snad do svatyně, a vstoupili tak do její hlubiny. Tam budeš možná hledat, tápat, ale třeba nalezneš.

Když před ní stojím, vstupuji do ní nejprve vizuálně, pocitově… dotýkám se jí očima, její geometricity, zdobnosti. Právě díky ní dýchá do svého okolí. De facto v ní již jsem. Do takového paláce nelze nevejít.

Palác v místě zakořenil a stal se místem návratů. To zcela jistě ovlivňuje život místa a lidí v něm. Z toho by měl Jan Kotěra určitě radost, přestože účelnost paláce byla u něho vždy nad dekoracií a formovou hrou.

Uvádí se, že plastiky žen jsou dílem sochaře pocházejícího z Nové Paky, Stanislava Suchardy. Snad na něm pracoval spolu s ním i jeho bratr sochař a řezbář Vojtěch Sucharda. A proč taky ne? Je to pochopitelné, vždyť bratři většinou tvořili spolu. A proto bylo toto dílo zastoupeno i na výstavě Dřevo a kámen v rukách Vojty Suchardy.

A co ty dvě plastiky symbolizují? Tedy, co se uvádí. Protože symbol, jeho obraz je mnohovrstevnatý a mnohdy záleží jen na tobě, co v něm nalezneš, jak k tobě promluví, jak se ti otevře.

Říká se, že zpodobňují Umění či Historii a Průmysl, snad dle tehdejšího rozvržení sbírek v samotné budově. Nebo jde snad o dvě královny, které jsou spjaty s pří- během tohoto města? Elišku Rejčku, vdovu po Václavovi II. a Elišku Pomořanskou, vdovu po Karlovi IV?

Jsou zde snad zvýrazněny dvě slavné epochy jeho příběhu?

Alegorická figura 1, majolika, 1909 – 1911, model pro Městské muzeum v Hradci Králové, majetek Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto Ivo Chocholáč

Obě byly umístěny jako součást plastické výzdoby průčelí budovy Muzea na jaře roku 1911. Jsou vytvořeny z pálené glazované hlíny a ta pravá drží v levé dlani stojící sochu mladíka z červeného bronzu osvobozující se z těsného sepětí svého krunýře, vystupujícího tak ze své formy. Ta je pokryta černou a sametově zelenou patinou. Uprostřed před budovou jako její součást je pak umístěna fontána (dvě mísy nad sebou), ze které kaskádovitě tryská vodní živel.

Právě tento ozdobný prvek dle návrhu architekta Jana Kotěry v červnu roku 1934 završil dílo paláce na nábřeží.

Řeka jako fragment staré krajiny dává tomuto paláci výsadní postavení, její pohyblivá hranice svým umístěním povyšuje jeho hmotnou strukturu a zintenzivňuje tak jeho působení.

Detail, Alegorická figura 2, majolika, 1909 – 1911, model pro Městské muzeum v Hradci Králové, majetek Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto Ivo Chocholáč

Dívám-li se na plastiky, které vznikaly coby mo-dely pro realizaci sedících soch strážících muzeum v Hradci Králové, nacházím mezi nimi i černou Pannu, královnu či Velekněžku, která snad v levé ruce měla držet sochu již zmíněného stojícího mladíka. Je to patrné z pozice ruky. Jedná se o již zmíněnou majoliku.

Její oděv je jiný, je rozdělen. Žlutá barva vrchní části oděvu opět zvýrazňuje svým rozhalením ženství a spodní část blížící se barvě slonové kosti splývá ke střevícům.

Nacházíme zde ještě jeden model, kde je ženství zvýrazněno celkovým odhalením vrchní částí sedící postavy. Levá ruka se však nachází v jiné pozici, přesně jako u levé sedící postavy u muzea. Tento model je z patinované sádry.

Je vidět, že tvůrce varioval a hledal podobu plastiky. Samozřejmě, že mu určité důvody nemusely dovolit její navrženou realizaci, a tak pozměňoval. Ale vše už se nedozvíme.

Stává se, jak jsem se již zmínil, že se taková plastika s námi rozhovoří formou symbolů, metafor a asociací. Tehdy se stane pro nás živou bytosti. Rozhovor se odehrává pohledem, myšlenkou někdy i fyzickým kontaktem. Je důležité též, jaké světlo na ni dopadá, jaký stín vrhá… A v jakém naladění, aktuálním emocionálním vztahu k ní jsem.

Někdy mé tělo rozechvěje natolik, že začínám tančit. A siločáry mých pohybů vytváří aktivnější komunikaci s ní.

Svět se ani tak nemění podle úradků muže jako podle věšteb ženy.

Charlie Brogdon

Stanislav Sucharda, sochař, medailér (12.11. 1866 Nová Paka - 5.5. 1916 Praha - Bubeneč)

Vojtěch Sucharda, sochař, řezbář, loutkář (16.1. 1884 Nová Paka - 31.10. 1968 Praha – Bubeneč)

Jan Karel Zdenko Kotěra, architekt, designér, malíř (18.12. 1871 Brno - 17.4. 1923 Praha)