Mlčet nelze, mluvit je obtížné

Krajina, člověk a jedna kniha. (Výstup na horu za jednoho sychravého podzimního dne krajinou Podkrkonoší).

Je smutno šero v hlubině skal

po pláni ujíždí černý jezdec a štká

kůň jako sršeň do gongů země bije

nad splavem měsíček vzplál

Josef Kocourek z básně Listopad, ze sbírky Jarmark

Byl podzimní den. Strčil jsem do batohu knížku a stoupal do kopců. Vzal jsem to rovnou nahoru. Konečně plochý vrcholek hory.

Horská louka a ostrovy stromů. Cáry mlhy se po ní převalovaly. Tu a tam paprsek slunce. Nikde nikdo. Jen já a horská planina. Sedl jsem si na její okraj.

DNES BYCH CHTĚL CHODITI OKOLO STROMU ŠÍLENÝ

MYSLITI NAPOSLED NA LUNY LÁSKY

KTERÉ UŽ DÁVNO ZEMŘELY

Josef Kocourek z básně 10. listopadu, ze sbírky Mírov

Pozoruji silnici, město i hrad. Občas obraz mizí v bělostné oponě stoupající po jejích stráních. Je slyšet zvon z poutního chrámu Bohorodičky, volající k ranní mši. Zamyslel jsem se. Proč mne mé nohy vynesly až sem?

Mohl jsem v klidu ležet ve světnici na kavalci a „čumět na bednu“ nebo se oddávat společenským radovánkám. Vždyť je neděle.

Ale ono ne.

Nohy se najednou vyšvihnou a už tě nesou. Pryč z údolí. Skrze louky a kapradí. Pryč z kamenných stěn města. Snaživé mládí, prázdné oči starců, rozbrázděná těla upachtěných stařen. Posvátné mateřství? Kdeže...

Otočil jsem se a šel. A za mnou skučel vítr. Z toho klábosivého dna. Rychle ven… nadechnout se. Jen rychle.

Pohřební vozy, svatební vozy…

A zase utichla píseň večera a hvězd

a člověk jako přízrak

dál musil s bídou i prokletí nést

a vaše ruka byla sladká jako víno

a odešla jste jako stín

každého večera se něco stalo a někdo musí jít

za město za moře za sedm hor a řek

Josef Kocourek z básně Neděle, ze sbírky Jarmark

Pozoruji nějaké lidi tam dole. Kdo jsou ti lidé? Něco tam dělají. Ale odsud z hory není patrné, co tam činí. Hlava mi rozmlouvá. Ne a ne ukotvit myšlenky. Převalují se jak chuchvalce. Ale slova jim nedopřeji.

Právě jsi je měl na jazyku. Nechej je. Co na tom. Jen ať promluví. Stejně tě nikdo neposlouchá.

A to se mýlíš...

POJĎ DÍVKO ZE ZEMĚ TESKNOTY

DO TOHO LISTÍ A HLÍNY JAK NA NÍ KVĚTY HNIJÍ

HODÍME SVÁ TĚLA JAK BÍLÉ KLENOTY

NAPADÁ NA NÁS ZRALÉHO OVOCE A ŠIŠEK MĚDĚNÝCH

BUDE TAK KRÁSNÉ SHNÍT S NIMI MEZI RŮŽEMI A VE RTECH TVÝCH

Josef Kocourek z básně Studená Loučka, ze sbírky Mírov

Hledět do prázdna. Na planinu. Jen hledět...

Jsem unaven? No, snad trochu. Přeci jen při výstupu musíš té hoře něco dát, obětovat. Vlastně s ní rozmlouváš, vedeš s ní dialog.

Ty a hora...

Nikdo jiný?

Tvé tělo a hora.

Vrátíš se od řeky dva květy rákosu na rukou

člun pluje zpátky po proudu hvězda se potácí nad řekou

Ztrnulost vidím lpět v geysirech očí tvých

na hřbetech kluzkých vln spí smutek s tesknotou

po pláni stín meče tiše se mih

Josef Kocourek z básně Před smrti, ze sbírky Po slavnosti

Prvně louky v údolí. Pak les, když se její tělo zdvíhá. Stoupáš roklinami. Tu a tam spadlý strom. Z něj vyrůstá několik zahrad ticha. Pak šípkové keře a lísky.

A hup a jsi na hoře.

Stálo to za to? K čemu to pachtění? Cítíš přestávky mezi slovy. Jen ticho a zpěv ptáků.

Nemohls horu obejít. Nedalo se. Nešlo to...

A PŘECE

DALEKO NA ZÁPADĚ KDE HVĚZDY

A MLÉČNÁ DRÁHA SPÁJEJÍ NEBE S OBZOREM JAK CÍN

VE VONNÝCH KEŘIN MALIN A RULÍKŮ

KRKONOŠE LEŽÍ JAK KYTARA

A PŘECE NEŽ UMRU

OTAJÍ JEŠTĚ BESKYDY A BŘICHA JESENÍKŮ

JAKO BY S TĚLA DĚVEČEK SETŘEL SE POT

Josef Kocourek z básně Mírov, ze sbírky Mírov

Pozoruješ planinu. Klouzavé pohyby mraků se v ní zrcadlí. Skrze mlžný opar se promítá jejich matečná hmota. Sluneční paprsky osvítily červená políčka tam v dáli pod hradem. Odsud to vypadá, že hoří. A zase nic. Jen mlha pode mnou.

Milenci usnuli v obvodu luny

se stíny sopek šly stíny dolů k nám

Dvě zlaté lodyhy a květů byly plny

když vracely se k temnotám

Josef Kocourek z básně Ve snu, ze sbírky Po slavnosti

Tyhle záblesky mne baví. Jde snad o prolomení prostoru i času. Občas sem prchám v myšlenkách, ve snu, za dne i za noci. Někdy s hvězdami a taky s Měsícem. Slyším šepoty snů. Hloubí to místo. Kdybych tu tak dokázal být.

To nejsou staletí to je věčnost

kdy člověk hledě do tváře žen

spatřil jak rudou pánev rtů a černé biče řas

namísto ďábla jenž by spatřiti měl

Josef Kocourek z básně Mé oči, ze sbírky Jarmark

Planina je znovu nasvícena. Tu a tam tancují mlžné postavy. Snad starých příběhů... lásek i mordů, které se kdysi odehrály. A možná, že se odehrávají dodnes.

Pokud tak bylo skrze opravdovou lásku či velkou nenávist, ta zahřívá či spaluje. Takový děj plane dál a vytváří paměťovou stopu místa. A my jej pak navštěvujeme nebo je raději míjíme.

A V PARKU BLÍZKO NÁDRAŽÍ

OD STROMU DÍVKA ODCHÁZÍ

A ZLATÉ KOČKY Z TOVÁREN

Z DALEKA NA NI VOLAJÍ

Josef Kocourek z básně Šumperk, ze sbírky Mírov

Ležím tu nahoře rozvalený v pozdních lučních květech. Hledím do nebe.

Kdy se objeví lidé, kteří něco znávali?

Je tu jiné ticho. Má ruka šmátrá po knize. Vzal jsem ji s sebou? Pozoruji oblohu.

Kdybych měl v kapse… Hodil bych mu jej nahoru, ať pokračuje.

a víno bude hořké jako děs

rty budou hořem a zoufalstvím zmáčené

na jeden jeden tichý les

tulák si tajně vzpomene

Josef Kocourek z básně Prosinec, ze sbírky Jarmark

Převalil jsem se.

I smutek byl jen sen...

A položil kámen na kus dřeva.

Mačkám ji jak hadrovou panenku… útlou knížku, poezii Josefa Kocourka... Opilá loď – Mírov – Jarmark – Po slavnosti ... čtyři sbírky.

Popošel jsem. Objevil se na jiném místě planiny. Vyrazil jsem opět kupředu, abych se navrátil.

Pobýval... Jičín, Brdo, Nová Paka (jeden ostrov) či Štíty, Řepová, Mírov, Studená Loučka... (druhý ostrov).

Můj stín se nečekaně natáhl a prodloužil. Aby se následně smrskl a stal se mnou.

V ohybu cesty na úbočí kopce jsem uviděl ženu. Stoupala ke mně, a pak se její podoba rozplynula, náhle zmizela.

Otevřel jsem knížku… Slova probdělých nocí vyzpívaných srdcem s vůní tabáku, kořalky a okolní krajiny. Prodchnutá nezkrotnou touhou milovat a být.

Hledím v krajinu pod hrad, kde jeho příběh začal i skončil. Přilétl motýl, celý zesláblý od ranních mlh a usedl mi mezi stránky.

Vesnice či město. Je jedno, jestli sevřené horskou krajinou v Podkrkonoší,

či na severní Moravě.

Plížil ses podél jejich zdí, vytáhl jsi slovo a napsal…

Hle městské slečny se blíží k popravišti

tak krásné jako šeříky

na nebi oči hvězd se z mračen blyští

jak brouci z modré řeřichy

Je konec Ježíši dopils víno

odpustills ženám všechen klam

jenom co zhořklo na rtech na dně zbylo

to musíš dopít sám

Josef Kocourek z básně Velikonoce, ze sbírky Po slavnosti

A pak někdo řekl: „Ty nemůžeš zůstat…“

Josef Kocourek, učitel, básník, zemřel 31. 3. 1933, 24 let, Brdo u Nové Paky, narodil se 22. 1. 1909 tamtéž.

Ukázky básní jsou z jeho sebraných básnických spisů pod názvem „Smutek byl jen sen“, vydalo nakladatelství Bor, v roce 2023. Básnické texty jsem se snažil ponechat úpravou v původní verzi, jak byly nalezeny v jeho pozůstalosti a otištěny v jeho sebraných básnických spisech. Ty mne doprovázely šepotem svým v malých okamžicích při výstupu nahoru. Tam jsem jej znovu otevřel a básně dočetl.

A pak promlouval jen hlas, který byl tichem nade mnou…

Ivo Chocholáč, říjen 2024

Kresby nalezené v domě J. Kocourka v Brdě u Nové Paky čp. 16.