Mikuláš Koukol...

Sochař Ladislav Zívr s malířem Františkem Grossem a fotografem Miroslavem Hákem tvoří novopacké zastoupení v umělecké Skupině 42. Ten poslední nebyl členem Skupiny, ale jako by k nim duchovně patřil. Šlo o básníka Josefa Kocourka.

Za naší stodolou

hnědák se pase,

až se tam napase,

potáhne zase - -

(Josef Kocourek, Zapadlí vlastenci 1932)

Potkal jsem se s ním, jak jsem již psal, před lety skrze Zapadlé vlastence 1932. Na vesnici v jedné opuštěné Jednotě, když jsem putoval horami a chtěl jsem si koupit něco k snědku. Stál tam sám mezi konzervami v jednom regálu v rohu místnosti. Paní prodavačka ani nevěděla, že ho tam má. A tak mi ho přibalila k salámu a rohlíkům. Putoval jsem s ním pak dál. Byli jsme dva. Aspoň jsem tenkrát nešel sám. Někdy při odpočinku na mezi, jindy v zapadlé krčmě při gothaji s cibulí jsme spolu začali rozmlouvat.

Představil se mi tehdy jako Mikuláš Koukol a začal mi povídat o své moravské příhraniční učitelské anabázi. Byl to pro něj kraj chudoby a samoty, ale také kraj krásných žen a ryzích postav a básnivého prodlévání v místních knajpách.

Rozpovídal se i o svých špacírech po krajině. Třeba o tom s Gretkou přes Lichtenštejnskou chatu na Králický Sněžník. Pokud stoupáš, i když je horko, s takovou děvou, mísí se ti všechny vůně světa a na horu dojdeš lehkou chůzí. I kdyby ti třeba trochu nohy ztěžkly na Lichtenštejnské. A krajina k tobě dýchá také jinak. Jo, jo...jsou cesty a Cesty...

Překvapil mne, když jsem se dozvěděl, že na svou učitelskou štaci do tohohle opuštěného kraje přijel z Podkrkonoší, z kraje mého otce a jeho rodičů.

Z kraje, kde na jaře „ Kalná voda stéká ze svahů a cest hrnouc před sebou celé sazenice petrklíčů, které vyplavila z lesních palouků. Teplá vichřice umývá oblohu, po níž se toulají poslední červánky. Je cítit, jak milióny skvrnek hmyzu, který se právě vylíhl ve skulinách jabloní a morušových keřů, rychle v azuru dospívají, vyhledávají druh družku a oplodňují každý atom vířícího těla, každou buňku horké oblohy.“, jak napsal ve své Ženě, s kterou mnohokrát rozmlouval, než ji vůbec opustil.

Brdo tam nahoře pod Kumburkem bylo jeho domovem. To jsem nečekal. Když na něj koukáš v Pace od „Husáku“ (Husova kopce), zdá se ti fakt hodně nahoře. Hned jsem se tam po moravským špacíru vydal.

Zdejší vlnící se krajina červených polí, která mnohdy sahá až do oblak, k tobě promlouvá s takovou naléhavostí, že se pro něj stalo nutností své rozmluvy zaznamenávat. A tak se tu a tam občas objevil v nějakém zapadlém regálu. Nikdy mu moc nebylo dopřáno, autentické myšlenky totiž žádný establishment neodpouští. Vždy jim na něm něco vadilo. Takový člověk má cejch, který se někdy projevuje i fyziognomicky. Ale je mu dáno...

Když jsem jej před lety, ještě za svých studií v Ústí, vzal na levém břehu Labe do hospody Pod hrad, kde se tenkrát scházelo „jisté společenství Věže“, mezi své, zůstali s ním sedět do rána jen dva. Jedna drobná plavovlasá dívka, která si za několik let sama sevřela své hrdlo nadobro, a jeden lesní dělník, který s ním doběhl až kamsi k protinožcům. Oběma jsem tehdy daroval Zapadlé vlastence 1932. Oba jako by z nich vystoupili...

Krajina se mu skrze chodidla načítala do jeho mysli. Cítil ji, jak ohnivě tepe:

Krkonoše se blíží. Na zavátých svazích Studničné se třpytí sníh, tam, kde vytryskla první tráva, kvetou už možná první plstnaté sasanky, lesy na horizontu jsou temně zelené, červené políčko voní lávou. Ostroměř, Stará Paka.

(Josef Kocourek, Žena)

Její ornamentální vzor – hra její vitální síly, jakési její skryté tvarosloví jím prorůstá. Krystalizuje skrze něj a prolamuje se, jako fialové, kouřově hnědé a průzračné krystaly do zdejší skutečnosti. On se snaží tuto pulzující, kontrakční sílu, která se prořezává ven, zdánlivě skrze hmotu zachytit. Její prolamování, dynamický děj někdy opravdu bolí, ale o to více se na její crescendo nezapomíná.

Vizuální gramatika zdejší krajiny je neopakovatelná. A on to ví. Snaží se zachytit linie jejích silo-čar, které jím pulzují. O to tu jde. O onu pulzaci. Otevírá se mu prostor z různých perspektiv, prolamuje se do něj a stává se součástí něho. Jeho pohyb - pohyb chodce jej rozhýbává. A musí říkat slova, dokud nějaká jsou...

Těžko je člověku, když básnivě uchopuje tento svět, ať už v jakékoliv době. On musí musí jít, i když mnohdy rozřezává své tělo vlastními pohyby. Je zbrázděn rýhami, vrypy, střepy z jeho kroků se mu vpíjí do těla a zůstávají jako skrytá stigmata pod kůží. Ale usmívá se, jurodivý smích je slyšet v polích, když prochází.

Jaro. - Cesty jsou poprášeny rychlostí, chci běžet mnohem rychleji, jako blázen, stromy podle příkopů nemají stínů ulomených od kmenů, fialy, ach bledule v černozelené rokli za západním Kumburkem, jaro, jaro, slyším bubny a klarinety, slyším housle.

(12. ledna 1927, středa, Josef Kocourek, Extáze)

On vidí, slyší a vdechuje...stává se součástí „vůně místa“ jako v polosnu omámen těkavou vůní, která do něj zalézá všemi póry těla...kráčí... Somnambul či člověk? Na tom přeci nesejde. Hlavně, že jde.

Poslední srpek měsíce vychází z lesů. Z hrotu velikých šišek kape pryskyřice a třpytí se v jeho záři. Někde daleko šumí splav. Z hvězd visí netopýři a líbají se s květy divizen, které na vrcholcích hor rostou až do oblak.

(Josef Kocourek, Žena)

A skrze slovo tuto atmosféru, má-li štěstí, pak uchopuje. Rytmem motivů, rytmem zvukomalebnosti, rytmem melodičnosti textu, tím vším zpřístupňuje „ono bytí“. Samozřejmě, že jde při četbě jeho knih, když si s ním vyjdeš, vždy o tvou subjektivní interpretaci jeho básnivých sítí, které vytvářejí ornamentální vzory nikde nekončící. Ale v každém případě právě „ona slova“ jsou nosičem, skrze která vyvstává „ono bytí“ od Srdce ve své syrovosti, nespoutanosti, bez příkras a zamlčení. A samozřejmě vždy s jistou dávkou imaginace.

Je v tom cosi nadčasového, cítím v tom „ony raznice“, které přetrvávají věky, a proto stále promlouvají. Tedy i k této vykloubené době. O to více.

Hmyz líně sedá na tmavá ramena žen, raději umírá v jediné kapce krve, než by se, polekán zvednutou paží, znovu vznesl k obloze. Polonahé děvečky se potácejí jako opilé. Co chvíli se vztyčují, aby rozedřenýma rukama se skrání setřely pot. A znovu se sklánějí a znovu tisknou na ňadra náruče zralých klasů, znovu ukazují slunci své měděné šíje; krajina je jedinou výhní, v níž těla dívek tají jako ocelové pruty v ohništi kovářské peci.

(Josef Kocourek, Srdce)

Smrt kráčela kolem něj bez ustání. Snad její kosu neustále přeskakoval. Jako malé dítě, když skáče přes švihadlo, s jistou lehkostí. A snažil se „tu pomíjivost“ znehybnět v opojném sevření ženy.

Ženo,

veliká a bílá jako keř blesků a vůně lilií, přijď ke mně, polož svou hlavu do mých dlaní a ukaž mi oko, jehož zrak má nejdokonalejší barvu, a ukaž mi linii ňader, která je čarou absolutně krásnou. Přijď ke mně, ale raději unikni někam daleko, velmi daleko, abys byla dražší a vzácnější; a já pak, až bude mé zoufalství nejtěžší, k tobě přiběhnu a s hlavou zarostlou do tvého klína budu plakat po mnoho nocí, po mnoho dní, a zase tě opustím a zase po čase... Ne, pak už snad ne.

Kde jsi? Kde jsem já?

Ale kde jsi ty, ŽENA?

(Josef Kocourek, Jensen a lilie)

Tehdy zaniká, otevírá se věčnost, tvoří... Klín, chtónické místo proměny.

Jas polní cesty mu jej dává také, zvláště v příznačné této krajině. Pulsace siločar je všude, třeba i v tom obyčejném šutru, který tady zdvihneš na poli. Otiskla se tam... Takže máš-li štěstí a „umíš-li číst“, najdeš v nich i záznamy jeho textů, roztroušené kdesi v té naší červenici.

Je úplně jedno, objeví-li se tato pulsace skrze ruce neznámého v jistém stupni vytržení nebo ji uvidíš, jak prorůstá kamennou masou, či v kůře stromu nebo kdesi na zaprášené cestě v červeném zrcadle vodní hladiny.. Toho si je vědom. Ona do něj vstupuje.

Uvědomuje si, že skrze „oválnou masu“ vitální křivka nejvíce promlouvá. Proto i hledá ony zaoblené tvary...kde život tepe...tepe, i když to někdy bolí... Nechce se stát součástí městského rynku s bláznivou kašnou uprostřed. Tam, kde se usazuje umrtvující kal „slovních masek“.

Proto stále jde...a magnetizuje onen prostor podivným fluidem... A je možné jej potkat. Bloudí krajinou...jako v polosnu...podivné médium...

Malíř se ubytoval v tom městě, aby tu našel několik ženských květin pro své obrazy. A najednou, když už jich na ulicích několik objevil, všechny mu zmizely do neznáma, všechny jejich krásy vyvoněly do podzimních vichřic a před oči spadl rozkazník:

„Jdi a hledej – jdi a nevracej se!“

(Josef Kocourek, Jensen a lilie)

Rozmlouval jsem s ním u hrobu Josefa Kocourka. Mikuláš Koukol ke mně přisedl a zašeptal mi do ucha: „L´ amour fou ...“ a hnětl kus té naší červenice ve svých rukou. Díky mu za to, že jsem došel.

Občas se tam opřu o drátěný plot hřbitůvku a koukám na Kumburk. A vzpomínám na jednoho šachistu, který coby pěšák dokázal mnohokrát přeskočit „v jinou skutečnost“, v Její obraz...

Žena je angelos-prostřednice, ten obraz musí být stále znovu a znovu prožíván. Ona je symbolon, je příjemkyní a tvůrkyní zároveň.

Povídali jsme si za nocí s lahví vína. A když jsem se mu zahleděl do očí, svítily mu jak svatým při cestě. A v jeho velkých zornicích se objevil Mikuláš Koukol. Už je to dávno, ale tenkrát s námi po nocích chodil, kdy čas se zrychlil natolik, až zůstal stát.

On chodí stále „v žité přítomnosti,“ kde rozpadá se vnímání času a prostor se proměňuje. A některé jej v skrytu duše vyhlížejí.

Nedávno zase přišel. Podoba není důležitá. Přinesl kus moravské země, kde působil, a položil jej na náhrobní desku. A kámen zazářil v odlesku slunečních paprsků nebývalým jasem. A směrem k městu se vydal průvod plastových figurín, aby v prvním obchodě vytvořily „svůj ikonostas.“ Doprovázela je vůně kořalky a cigaretového kouře.V odlesku luny se jejich těla rozpadala...

Kůň dupe, kola vržou, srdce umlká, oči tichnou - - -

(30. ledna 1927, neděle, Josef Kocourek, Extáze)

(Vzpomínka na Mikuláše Koukola, který je hlavní postavou Kocourkových Zapadlých vlastenců 1932 a který mne k básníku zdejší krajiny Josefu Kocourkovi dovedl. Josef Kocourek 22. ledna 1909, Brdo u Nové Paky – 31. března 1933 tamtéž.

Kulturní časopis Revolver Revue ve svém 130. čísle v březnu 2023 k 90. výročí Kocourkovy smrti uveřejňuje rozsáhlý blok s anketou devíti čtenářů Josefa Kocourka o vztahu k jeho dílu. Mimo jiné se tam setkají filosof Karel Thein, básník Jiří Červenka, literární kritik Jan Šulc nebo hudebník Romek Hanzlík. K tomu budou použity fotografie z interiéru básníkova rodného domu a dobové snímky a v úplném znění vyjdou i dvě krátké prózy vztažené ke hradu Kumburku.

Anketu před dvaceti lety inicioval Jaromír Typlt, její části vyšly v literárních časopisech Host (2003), Souvislosti (2008) a Tvar (2009). Ten také  s Josefem Kocourkem v Nové Pace chodil, rozmlouval, ať již v rámci literárních setkání, či na stránkách časopisu Achát nebo při nočním výšlapu na Rajmovu skálu, kde básník své dosavadní dílo dle svého deníkového zápisu ze dne 22. 11. 1926 odevzdává ohni.

Tam také z jeho rukou kdysi ohnivým křtem prošla próza Jensen a lilie, kterou v edici Pakárna vydalo v roce 1998 v počtu sto osmdesáti sedmi číslovaných výtisků občanské sdružení Open Art.)