Jeden podzimní výlet

Jsou příběhy z dětství, které člověk nezapomíná. I když se tak stalo velmi dávno, přesto se ti zdá, že ten příběh v tvém životě znovu vyvstal, a ty jsi tak do něj opět vstoupil.

Některé příběhy prostě tebou procházejí stále, jsou stále přítomné. Často jsem přemýšlel, proč mám pocit, že nepodléhají času? Zcela určitě v nich nejde o kvantitu plynoucího, ale o kvalitu prožitého.

Jednoho podzimního sychravého dne odpočíval můj děda spolu se mnou po obědě na divanu v pokoji. Byla to malá kuchyň, ale on s babičkou tomu říkali pokoj. Ruce měl sepnuté na hrudi a podřimoval. Tento poobědový čas si nikdy nenechal vzít.

„Člověk musí tu baštu pěkně strávit a ne hned běžet jak nadmutá koza…,“ říkával.

A tak jsem s ním jako obvykle odpočíval i já. Klid v pokoji narušoval jen tlukot hodin. Babička seděla za stolem a luštila křížovky, jako obvykle. Pojednou děda otevřel oči a pronesl:

„Zítra jedem do Čistej. Lidunko, prosím, upeč sejkory, závin tady ještě je. Budem pryč celej den.“

Čistá u Horek, foto archiv Muzeum Nová Paka

„Co tě to zas, prosím tě, popadlo, v takovým nečase, samá mlha…,“ zamumlala nad křížovkou babička.

„Nech bejt, zejtra je ouplněk, bude sice trochu zima, ale bude dobře. Vyrážíme ráno autobusem. Ať kluk vidí, co se některým rodí pod rukama.“

Neměl jsem tušení, kdože to tentokrát bude, ale věděl jsem, že s dědou jsou to vždycky zajímavé špacíry. Pravda, jeho známých jsem se někdy tak trochu bál. Byly to přece jen rázovité postavy, vyrostlé ze zdejší krajiny a chycené tím svým. Netrvalo však dlouho a po radostném shledání, že se vidějí, jsem pochopil, že jsem u nich i já doma. Pak jsem většinou obhlížel stavení a zahradu a oni zatím debatili na zápraží. Vždy toho měli hodně co probrat. Jindy se sedělo v sednici nebo v nějakém laboratoriu toho kterého hloubala.

Druhý den ráno jsme vystoupili z autobusu v údolíčku pod Čisteckou hůrou a zamířili k jednomu stavení. Dveře sednice se otevřely. V nich se objevil bělovlasý stařík.

František Máslo (16.8. 1904 – únor 1987), řezbář z Čisté u Horek, foto archiv Muzeum Nová Paka

„Tak jste, pane učiteli, dorazil, koukám i s drobotinou, tak pojďte dál…“ Dědu tak oslovovali, většina z nich věděla, k čemu byl povolán a co se i stalo na celý život jeho obživou.

Tentokrát jsem pochopil, že to nebude kamenář, ani žádný Mičurin ze za- hrádky, ale kumštýř. Ty jsem měl rád, i když někdy smrděli od barev a samorostlým tabákem, ale většinou s nimi byla sranda, uměli vyprávět. Přiznám, kus toho Mičurina v něm také bylo, právě tak se vlastně s mým dědou seznámili.

Tenhle bývalej železničář a truhlář, jak mi později děda vyprávěl, to neměl v životě vůbec lehké. Jmenoval se František Máslo, o svého otce záhy přišel a matka ho vychovávala sama. Nakonec pobýval u dědy a babičky. Děda byl jeho vzorem, učil ho včelařskému umění. Seznamoval jej i s čiž-bou.

„Vždyť, aby ne, kdysi skoro v každé podkerkonošské chalupě ve zdejším kraji visela klec s ptákem. Někdy tam byl brkoslav, kvíčala, pěnkava, čížek nebo jinej nebeskej pták. Snad aby místním ten jejich chudej život zpěvem ulehčoval. A občas skončil nějakej ten pták v žaludku,“ jak říkával můj děda. Vždy, když mi o čižbě vyprávěl, tak vzpomínal, jak dobrá byla kdysi za jeho mládí polévka z kvíčal. Babička ho okřikla:

„Ale prosím tě, kdo by to dneska jed, dej si radši v neděli kuře.“

„Ale pták jako pták, baže,“ povzdechl si děda.

Vraťme se ale do chalupy pana Másla. I o svého dědu, když mu šlo na tři- náctý rok, Frantík přišel. A tak doma i na poli pomáhal, jak jen mohl. Zanedlouho poté vyřezal svou první figurku pasáčka s píšťalkou, a pak už se mu to v rukách líhlo… duch hor – Krakonoš, nějakej ten trpaslík, nějaká ta hlavička k loutce, ale i kukačky, kříž a samozřejmě začal zobrazovat i příběh betlémské scény. A vyloupnul z lipového dřeva i lidi, které vídal kolem sebe… třeba žebračku nebo flašinetáře. Ty ale do betlémského příběhu nezařazoval.

Největší figura, kterou vyřezal pro kostel v Čisté, byla asi jeden metr vysoká svatá Bernadeta, jak říkal. Najednou se otočil a podal mi pěknou ovečku z lipového dřeva.

„Tumáš, hochu, něco od řezbáře Másla z Čistej,“ dodal.

foto Ivo Chocholáč

Nevěřil jsem svým očím, držel jsem ji v ruce a už ji nepustil. Děda se revanšoval nějakým tím achátem a něčím ze své zahrádky. No a pak jsme se vydali nazpět na Paku. Bylo dost času a slunce svítilo, tak se šlo pěkně pěšky. Pod Čisteckou hůru, pak ke Smrku, kolem lomu a přes Zlatnici. Tam to pro mne bylo vždycky tajemné.

foto archiv Muzeum Nová Paka

U pramene jsme pojedli babiččiny sejkory, závinu už moc nezbylo, zakousli jsme ho s panem Máslem. U Supího vrchu nás zasáhla bouřka. Děda se otočil ke Krkonoším a pronesl:

„Neklej brachu...“

Samotného ho to překvapilo. Divné podzimní hřmění. Voda padala jak provazy z nebe. Tak jsme se schovali do kamenné výdutě. Pár blesků osvítilo údolíčko pod námi. Trochu jsem se tenkrát bál, měl jsem pocit, že lezu drakovi přímo do chřtánu. Přeci jen černá skála a v ní jakási jeskyně. Naštěstí to netrvalo dlouho, a tak jsme pokračovali přes údolíčko a nad vodopády do Paky.

Celou cestu jsem si nesl ovečku od pana Másla v rukách. I když od hor už funěl Krakonoš svým severákem, ohlašujícím zimu. Jak by ne, vždyť ta ovečka pro mne byla jako živá. Doma jsme ji dali na kredenc a každé Vánoce u ní hořela svíčka. Její jemná řezba mi připomíná pastýře, jež se, bdící u svých stád, setkávají s Bohem. Tehdy jsem ještě netušil, že příběh s mistrem Máslem bude mít pokračování.