Dílo Vojty Suchardy s přihlédnutím ke Svatovítskému chrámu

Z pravého břehu východu putuješ Královskou cestou na levý břeh západu. Překročíš onen práh a stoupáš k posvátnému pahorku Žiži, kam nositel světla kdysi umístil boží stánek.

Jeho loď zde vztyčili dva mistři stavební huti Matyáš z Arrasu a Petr Parléř.

Dojdi k lodi té a poklekni...

Třetí sál výstavní síně Suchardova domu v Nové Pace vám v rámci výstavy Dřevo a kámen v rukách Vojty Suchardy nabízí nejen setkání s dílem na secesně-neoro-mánském kostele sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích, ale především s jeho dílem na Svatovítské katedrále.

Pelikán, sádrový model, 1911 – 1913, reliéf pro průčelí kostela sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích, majetek římskokatolické farnosti Štěchovice, foto Ivo Chocholáč

K němu byl přizván architektem Kamilem Hilbertem. Díky němu se řezbář a sochař původem z Nové Paky stává roku 1910 členem katedrální huti. Počátek této huti sahá až do roku 1861, kdy zahajuje činnost Jednota pro dostavění katedrály sv. Víta.

Základní kámen Svatovítské katedrály byl položen v roce 1344 Janem Lucembur- ským. Její novodobá dostavba, tedy její délkové dokončení v novogotickém duchu započala již stavitelem Josefem Ondřejem Krannerem, který provedl v roce 1844–1845 zaměření katedrály a nakreslil plán na její dostavbu. Jeho práce se dotýkaly především nejstarší části katedrály od Matyáše z Arrasu. Z Krannerových prací je patrné, že zcela pochopil sakrální geometrii chrámové lodi, kterou určil jeho předchůdce mistr Matyáš.

Na Krannera pak navazuje v roce 1872 Josef Mocker, který naprosto přesně vstoupil v proporční harmonii lodi, a zaměřil tak věnec pěti kaplí tvořící závěr chrámu. Mocker přepracoval návrh svého předchůdce a uvedl tak západní průčelí do klasicky gotické dvouvěžové podoby, které rozsvítil centrální velkou rozetou, jejíž mnohobarevné světlo dopadající dovnitř chrámové lodi na její dlažbu, zobrazuje snad všechny barvy díla.

Vítá tak poutníka a vede jej k zvláštnímu stavu usebrání.

Práci na ní dokončuje pak třetí z nich, podílející se na její dostavbě, a tím je Kamil Hilbert. Ten přebírá rozdělanou práci po Mockerovi a dá se říci, že jí vrací zkamenělou hudbu gotické zákonné nesymetrie. Právě on oslovil mistra Vojtu Suchardu, aby otiskl své dílo do jejích stěn. To pro něho musela být velká pocta.

Zkušenost k tomu, aby se odhodlal a s pokorou sobě vlastní přistoupil k dílu, sbírá již od svého dětství v neopakovatelné tvůrčí atmosféře Suchardova rodu, kdy je ovlivněn mistrovskou prací svých předků a také svého staršího bratra sochaře Stanislava Suchardy. Ten jej také přizve kromě výzdoby Nové radnice na Starém Městě pražském i k výzdobě nádraží Františka Josefa (dnešní Wilsonovo nádraží), ale i jinde. Ale též k práci na jeho nejvýznamnější zakázce, pomníku Františka Palackého v Praze. Samozřejmě zkušenosti Vojta Sucharda nabral i na Umělec- koprůmyslové škole v Praze, kde absolvoval obor figurálního a ornamentálního modelování a řezbářství u profesora Jana Kastnera.

Byla to především hravost a cit pro detail, která vycházela z jeho zaujetí pro příběhy kočovných loutkoherců z výrazů obživlých postav jejich loutek. Ta se v mnohých případech přelila do jeho tvorby, tedy i do díla na Svatovítské katedrále.

Pozorujeme-li např. některé plastické dekorativní kamenné prvky, zdá se nám, že Vojta navázal na dílo starých mistrů, na jejich karneval forem, jenž postřehneme, když vstoupíme v gotickou chrámovou loď. Ta vzbuzuje rozechvění u každého návštěvníka, když se dívá.

Kašpárek, dekorace hlavice pilíře, pískovec, kolem roku 1910, katedrála sv. Víta, foto Jiří Všetečka, archiv Městské muzeum Nová Paka

Nalezneme zde tak kromě jiného i jeho vodníka a čerta s kašpárkem. Nesmíme ale pominout chrliče i zoomorfní detaily pro točité schodiště v jedné z věží či hlavice katedrální lodi rozkvétající od poupěte a přinášející plod. Onu překrásnou transformaci života, který ač pod zákonem časností denně prchá a ukazuje onu pomíjivost, tak v sobě nese jedinečnou krásu proměňujících se forem.

Vojta s citem komunikuje s oním parléřovským tvaroslovím nejen skrze rostlinnou a živočišnou říši, která dodává hlavicím onu jedinečnou zdobnost.

Najdeme zde např. netopýra, včelu, rybu, žábu, kopretinu, šišku, bodlák, růži...

Sedící kněz, sádrový model, kolem roku 1910, pro hlavici katedrály sv. Víta, sbírky Pražského hradu, foto Ivo Chocholáč

Ve výstavní místnosti Suchardova domu objevíme sádrový odlitek pro jednu z ta- kovýchto hlavic a také hlavici s podobou sedícího kněze. Z této plastiky k vám promlouvá kontemplující ztišení, kdy není třeba slov…

Detail Sedící kněz, sádrový model kolem roku 1910, pro hlavici katedrály sv. Víta, sbírky Pražského hradu, foto Ivo Chocholáč

U kaple sv. Václava, která má uvnitř chrámové lodi své výsostné postavení, to je dáno místem jeho spočinutí, zdobí Vojta Sucharda hlavice vzpomínkou na patrony katedrály. Nacházíme zde sv. Václava s jeho mýtickým vojskem – blanickými rytíři, naproti je pak sv. Vojtěch jako šiřitel křesťanství. Pro tuto nejvýznamnější kapli (chrám v chrámu) rekonstruuje také tympanon pro západní vstup do Svatováclav-ské kaple katedrály sv. Víta. Nacházíme zde tak jeho práci – veraikon (pravý obraz Krista) s anděly.

Detail anděla, Varaikon s anděly, rekonstrukce tympanonu, sádrový model, 1914, osazen 1919 pro zá- padní vstup do Svatováclavské kaple katedrály sv. Víta, sbírky Pražského hradu, foto Ivo Chocholáč

Uvnitř této významné kaple otiskl do andělských tváří své nejbližší (andílci – světlonoši mají rysy Vojtových malých dcer a andělé jako součást světcova hrobu nesou podobu jeho manželky Anny a sestry Miroslavy).

Boční reliéf hrobu pak zdobí Vojtův obraz dvou pávů pijících z eucharistického kalichu s hostií. V něm můžeme vidět nejen věčný život a nesmrtelnost. Gotická katedrála byla vždy jakýmsi duchovním azylem pro lidi, kteří uměli číst v bohaté ornamentice rozmanitých námětů a výjevů. Ti chápali kromě úsměvů svatých i pitvorně se šklebící groteskní figurky vystupující z jejich chrámových stěn. Prapodivné tváře maskaronů či hrozivě obživlých chrličů připomínající draky či jiné přízraky.

Ďábel, výzdoba schodiště, pískovec 1907, katedrála sv.Víta, foto Jiří Všetečka, archiv Městské muzeum Nová Paka

Snad to je i odkaz na hlučná, šibalská, veselá procesí středověku, opravdu žitá, prodchnutá entuziasmem a nadšením, které se nevyhnuly ani jejím stěnám. Vojta Sucharda vstoupil tak svým dílem se šprýmem sobě vlastním v onu mysteriózní hru, kterou postřehne jen bystré oko hledajícího. A vloudí se na jeho tvář úsměv pro mnohé nechápající.

Naslouchal jako mnozí další té zvláštní řeči obrazů, které mu katedrála nabízela. A nejen proto se pro něj stala místem návratů. Pokaždé k němu nějak hovořila, vždy více beze slov, svým mysteriózním obrazným jazykem.

Vojta Sucharda v ní ale i vzdal poctu všem těm, kteří se na dokončení díla podíleli, ať již reprezentovali katedrální huť (architekt Kamil Hilbert, historik umění Zdeněk Wirth, stavitel Josef Mocker, malíř a grafik František Kysela…) a mnohým dalším.

Otiskl do jejích stěn i podobu svou a své ženy Anny, která s ním chápajíc souzněla, a on tak mohl na svém díle v klidu pokračovat.

Neopomněl ani ty prosté a zapomenuté, jejichž přičiněním dílo vzniká: kameníky, tesaře, zedníky, kováře... Ti všichni tam jsou. Najdeme zde i kočku a psa, kteří je doprovázeli.

Oni to byli, kdo se přičinili o to, aby dílo bylo dokončeno a mohlo se tak transformovat v obraz chrámové lodi.

Gotická katedrála byla vždy svatyní Tradice, její řeč kamene promlouvá a umocňuje rozechvění. Smělé klenby zdůrazňují plachtoví svatostánku a dodávají mu jistou vznešenost. Bohatá ornamentika s množstvím námětů a výjevů krášlí její šat.Tako- vé místo je tu pro toho, kdo umí hovořit s kamenem, ptát se ho, je azylem pro hledající.

Volba pahorku nad řekou není náhodná, stejně jako není náhodné dílo, které na něm vzniká...

Dřevo a kámen v rukách Vojty Suchardy, Městské muzeum Nová Paka, výstavní síň Suchardův dům, 4. 6. – 22. 9. 2024