Bytí, která v nás sní, je anima (Gaston Bachelard, 1961)

Pokus o přemítání nad člověkem, jeho hledáním sebe sama. Rozpomínání na poetické volání své duše, proloženo slovem básníka Josefa Kocourka (z knihy Žena) a obrázky členů umělecké Skupiny 42 (M. Háka, F. Grosse, L. Zívra.)

Žena líně ohýbá pšeničný klas, klade jej na rty jako flétnu a překusuje dlouhé zrnko.

…………………………………………

A uvnitř té ženy jsou zlaté paláce a zahrady, v nich jediný rudý strom, jehož květ prorůstá ženou jako sépie. V jejím těle je vesmír rozkoše, přemíra hvězd, tesknota, peklo a šílenství.

(Josef Kocourek, Žena, Kruh 1968)

Člověk je dnes rozpolcen, je vyhnán ze sebe samého. Chybí mu vertikální dech, aby opustil svůj animální kokon, ve kterém vládne předimenzovaný rozum zbavený moudrosti. Nevnímá odražené světlo Luny, nenalézá svůj vnitřní dech... duši. Surfuje jen po tenké hladině bytí, oddává se více vnějším cestám, uchopuje pouze vnější krajinu, tím pádem ji neprožívá.

Otevřít se cestě, kráčet, zakusit rytmicitu svých kroků, kdy čas není důležitý, důležitá je jeho intenzita.

To věděly tradiční civilizace, ty měly kvalitativní vztah k času. Ten jim pak umožnil skrze vnitřní dech najít cestu k bezčasí. Lidé zakoušeli kdysi ono plynutí, tedy čas zcela jinak, dokázali se zastavit, proto i nadčasové vnímání bylo součástí jejich života.

Prožívali cyklickou rytmicitu svátků, kdy pocítíli onu prázdeň, která jim dala možnost vystoupit z onoho chronologického času, aby k nim vstoupilo právě ono bezčasí. Nepřežívat, důležité je hledat autentické hodnoty a skutečnou svobodu. Nehledat jen ve světě, kde modernita vše zvěcnila a manipuluje námi dle libosti (reklama nás denně klame, aby trh nasytil náš život nadbytečnými před-měty, které jsou denně před nás metány). Prostě nezabředat do klamů konzumace.

Neběhat, úspornost chůze do hloubky, střídmost a autenticita.

Věda slibuje, že vše bude odhaleno…tajemství ze světa mizí…apocalipsis značí odhalení. Umělá Ikarova křídla nás ale vedou k sebezničení, k pádu do mořských hlubin. Vězní nás náš zvrácený rozum, naše podvědomé konstrukce. Pokud člověk ztrácí kořeny, dech v jeho stromu vertikálně neproudí, a nemůže tedy růst, tak i společnost ztrácí identutu a možnost růstu. Nedýchá, přestává mít duši. Najdeme to i ve starých příbězích, mýtech. Nejde o žádné bajky, ale o příběhy, které nám umožní vstoupit.

Mnohé z nich nás skrze symboly … jazyk ptáků, jak říkali kdysi ti hledající, volají k obrácení, k vnitřnímu ženství, k oné nevěstě, která dává plodnost, i když to někdy bolí..., tedy právě ten dech, onu dynamiku růstu.

Miroslav Hák, Mrtvá ze žurnálu, 1937, fotografie, foto archiv Městské muzeum Nová Paka

Jsou chvíle, kdy člověk v sobě cítí skutečnost docela jinou, kdy vědomí je mnohotvar jako film podřízený jedině zákonu rozkoše. Není třeba hledat ten svět v iluzích nebo jakýchsi ideálech. Existuje v nás jako touha, jako smutek nebo zoufalství.

(Josef Kocourek, Žena, Kruh 1968)

Zažít onu proměnu na úrovni vědomí, stát se králem svého vnitřního království, své živé duše. Prožít ji, vždyť souvisí s naším bytím. Každý člověk, pokud chce žít plnohodnotný život, musí projít určitými branami, alchymisté by řekli fázemi díla, aby v sobě probudil onen dech. Poslední fází jejich díla je rubedo, kdy kámen plane…

Připodobnit se přirozenosti plamene, stát se jím. Abych tak viděl za svět, byl zasvěcen, viděl tak věci za zrakem, tedy věci zázračné. Stává se, že vnější oslepení může probudit vnitřní bdělost, což známe ze starých příběhů, pohádek. Vždyť archaický člověk byl místem, svorníkem, kde se země s nebesy stýká, byl onou axis mundi, osou světa, vertikalitou kříže.

Ale ke každému hledání patří i bloudění. Vstoupit do svého labyrintu a ptát se: Kdo jsem? To je důležité.

Zastavit se a najít tak svou vnitřní milenku… nevěstu, své vnitřní ženství, po kterém volají mnozí ve svém díle.

Dostat se do bytostného transu, jiného vidění.

Rozpusť (solve) a sraž (coagula), v rytmu slova, jež tě nese. Ty, který poeticky uchopuješ svět.

Bá-snění, svobodné snění či snění slov, tedy volání bytí, to je ta rozmluva s ní, tak naslouchej. A snad zaslechneš skrze obrazy znění ticha, které přicházejí zcela nečekaně jako blesk…

Odhalit ji a prožít s ní svou vnitřní svatbu, a vstoupit tak do svých vnitřních vod.

Vždyť neopomeň, že vodní souvisí s ohnivým, stejně jako ženství s muž- stvím. Jedině tak poznáš pravdu obou a povstane tak celost sama.

Spojit se s druhou stranou, vrátit se tak do svého temného lesa a vítězně z něj vyjít. Projít hlubinou, svou vnitřní džunglí, místem obrazů, stínů… a neotáčet se. Přemoci svého Mínótaura, hořet nevyslovenou nekonečnou láskou, věřit a jít.

František Gross, koláž, foto archiv Muzeum Nová Paka

Jít s prostou duší dítěte, vstoupit do této hry znovustvoření s lehkostí, tak jak si dětí hrají. Opustit své vyhnanství, vrátit se do jednoty, celosti samé. Najít princeznu, svou duši, a obdržet tak korunu královskou, půlku království k tomu. Vzpomeňme na českého Honzu (nezůstat zakletý, ale probuzený).

Hebrejské slovo mut nese význam proměnit se, a to značí i zemřít, ne fyzicky, ale spirituálně. Projít zkouškami, fázemi díla…prostě se proměnit. Dosáhnout nové skutečnosti, mnohovrstevnatější, pak pochopíme vnitřní smysl starých textů a bude k nám skrze poetický jazyk plný symbolů promlouvat i Slovo.

Stoupáme tak po stromu poznání vzhůru, to je ona vertikalita kříže, jak jsem o ní psal, to je onen žebřík z Jákobova snu. Pak pochopíme, že vnější krajina je ve velké míře projekcí našich vlastních obrazů (obraz – odraz), které se nám jako střepy zaryly pod kůži.)

Ano, vystoupit z kruhu, kola života (tarotová karta velké arkány č. 10), rozdrtit hlavu hada. Je to osvěžující, směřovat ke středu toho kola, kde je jeho hybnost nejmenší, a přitom tam dlí největší síla). Sestoupit k tyglíku proměny – ohni, srdci života, a nenechat se vláčet.

Být neustále na číhané, být součástí krajiny vnější, splývat s ní, neome- zovat své tělo naší konečnosti , zniternit její obrazy, prožít je. A ony se úplně jinak otevřou, vykvetou v mnohem bohatší strukturu, a vstoupíme.

Miloval jsem řeku. Zdála se mi ženským účesem, v němž plovalo celé mé tělo. Pohlcovalo mou pokožku jako sépie.

(Josef Kocourek, Žena, Kruh 1968)

Všechny vjemy nahlížené našimi smysly je totiž důležité při zastavení podrobit našemu vnitřnímu zření.

Pak možná i prožijeme, vzpomeneme si na poslední postulát veškerého umění, na dobu „kdy umění něco mění“, na jeho magickou funkci.

To nám dává viditelnost neviditelného. Dává nám tak možnost dospět skrze linie, pohyb, čáry za zjevné k podstatnému, kde hranice objektivní se subjektivními splývají.

Zobrazení není tak důležité, důležité je, že se umění stává činem. Je těžké vykládat umění. Stává se, že je to mnohdy na úkor věci samé. Pro mne je místem zastavení, tedy příhodné změny mne sama. Slov není třeba. A pak např. i kresby Kandinského, Kleea, ale i kresby některých lidí z okraje a též i naše medijní kresba, nebudou pro nás pouhou abstrakcí, ale čistým přirozeným rozením, projevem seskupených vitálních křivek, ve kterém pulzuje život sám. Stejně jako to mnohdy nacházíme v ještě nezanešené dětské kresbě, či kresbě přírodních národů.

Takové umění je pro mne živou skutečností, hrou, hádankou onoho podstatného v náhodnosti . Pravda někdy jde o hru rozkošnickou, půvabnou a nebezpečnou, ale to patří k životu. Jde o hru radostnou.

Ladislav Zívr, Bios, 1978, kolorovaná litografie, foto archiv Městské muzeum Nová Paka

Nakonec ji vnímáme všude kolem sebe, v přírodě samé. Jde o jemné a poetické volání, přesto silné, jen je zachytit. Takové vcházení se může dít (jako od-kryté) jen díky našemu otevření. Jinak toto volání pro nás zpředmětní, neděje se, zůstane ve strnulé formě, mine nás.

Člověk má potřebu nalézt onu ztracenou prostotu, jež uzavřela dekorativnost a zdobnost renesance a baroka. Stejně tak jako kdysi Gutenbergův vynález nás dostal pod nadvládu zraku (slyšení tak mizí). Také dnes nové technologie pomalu obrušují, ničí naše smysly, depersonalizují nás (programovatelná krása...). Bohužel je nám jedno, jestli mluvíme s člověkem nebo strojem. A my ztrácíme svůj vnitřní dech, zakletou princeznu v nás.

I náš zrak se pod náporem vnější šedi aktivizuje jinak. Člověk dnes zaměňuje často společenskost, která je vlastností lidskou, za živočišnou stádnost. Člověk je tak zpředmětněn a odcizen. Dochází k nivelizaci životních forem skrze uniformitu vyspělé společnosti za pomoci informačních technologií. Mizí autentučnost pobytu. Člověk přestává rozumět sobě samému. Naše skutečnost..., život se dnes redukuje na zautomatizované reakce, a zastavit se, upamatovat se sám na sebe, to se člověk obává.

Zapomíná třeba, že obec u našich starých nebyla myslitelná bez ochran-ného božstva, chrámu.

Byla v ní tak cítit přítomnost boží na zemi, ona v něm žila, bytovala, aby obec mohla vzkvétat.

Za noci kráčím vstříc životodárnému dechu Luny, potkávám Pannu v sobě i na nebesích...

Ten byl také místem upamatování se na svůj vnitřní dech, duši.

Všechno dobré je lehké, všechno božské běží po něžných nožkách, napsal kdysi Friedrich Nietzsche, filosof – básník.

Jinak se síly prosazují, a stávají se tak násilnými hybnými silami tohoto světa, a je úplně jedno, jaký Mefistofelův rubáš je halí. Soudnost mizí, nahrazuje ji svévole k moci.

Kde není hloubka, je mělkost, a v ní nepotkáš Lunu, jež značí duši. I když cesta krajinou její je mnohdy obtížná.

Anna leží nahá v lánu pšenice, na mezi sedí zrzoun a chystá se ji malovat. Je hubený a žlutý. Dlouhé prsty nervózně žmolí cigaretu, oči nepokojně krouží v obilí. Anna je veliká a bílá. Slunce ji barví šíji sladkou emulzí červeně, i ňadra jsou růžová jenom na straně nebeské. Její tělo je středem světa, je osou zeměkoule, ekliptikou vesmíru. Nemá v té chvíli duši. Všechny představy se produkují jenom v ramenech, ňadrech a kyčlích. Život a jeho bídné ideje prchají daleko z místa té krásy. Zůstává jen krajina, žena a malíř.

(Josef Kocourek, Žena, Kruh 1968)