Bojím se časnosti, jež mi bere věčnost. Proto naslouchám...

Když některý příběh zní, tedy oslovuje, tak se zhmotňuje mezi námi. Takový příběh pomáhá zastavit se a setkat se nejen sám se sebou, ale i s tím, co je nade mnou...

Skrze ruce Františka Kocmana, Rovensko pod Troskami, foto Ivo Chocholáč

Stavění jesliček a betlémů přinesly do české země církevní řády – františkáni a jezuité.

V období gotiky se betlémský příběh stává součástí církevních vánočních her, kdy někdy celá Svatá rodina a jindy jen Jezulátko je vytvořeno zručným umělcem jako statický obraz, který je pak v rámci hraného příběhu živými herci rozpohybován.

V období baroka tento příběh přinášejí studentské žákovské hry. A obcházejí se s ním jednotlivé lidské příbytky. Šlo o takzvané vánoční či pastýřské hry. Nakonec to mělo ráz koledy.

Říkalo se tomu chození s betlémem, na Slovensku pak s Hvězdou. Boží stánek, jeho sakrální prostor obsahoval v té době ve své výzdobě hlavní postavy tohoto příběhu, které dosahovaly až životní velikosti. Byly oblečeny v drahé bohatě vyšívané látky, což odpovídalo zdobnosti baroka. K nim se pak přidávaly jen pravé jesle s Ježíškem.

Postupně se ale betlémský příběh otevírá dalším postavám, které v něm vystupují, a tím se celá scéna stává stále větší. A tak se tedy postavy příběhu zmenšují.

Zhruba v 18. století , v období rokoka, se začíná objevovat tento příběh v lidských příbytcích. Dochází tím k miniaturizaci obrazu, jeho scény.

Samozřejmě k rozšíření tohoto zvyku, jeho vnesení do lidských příbytků napomohly pak josefínské reformy po roce 1780, které kromě jiného označily „vystavování betlémů a jesliček v kostelích (zejména v poutních místech) jako obyčej naivní a církve nedůstojný“.

Jakmile betlém vstoupil do domu, tak do něj vstupuje v určitém čase cyklu roku i příběh, který, dá se říci, lidský příbytek proměňuje. A člověk se tak stává součástí tohoto příběhu, jelikož jeho obraz k němu promlouvá a on jej prožívá. Příběh je tak hluboký a silný, že oslovuje. Přidá-li se k němu vizualizace příběhu povstávající skrze lidskou ruku, o to více působí.

Když se našel doma zručný člen domácnosti, kterého příběh oslovil a šlo mu to jaksi od srdce do rukou, tak obraz příběhu začal tvořit. Buď jej vyřezal, nebo jinak zhotovil betlémskou scénu, jednotlivé její figury, stavby...

A příběh, který slyšel z vyprávění, pak dílem svým, lidskou imaginací přetváří v ob- raz, který po určitý čas umisťuje do sednice.

Skrze ruce Ladislava Dvorského, Nová Paka, foto Jiří Čejka

Nad jesličkami pracuje hned, jak je úroda doma a začne doba podzimních plískanic. Ale ví, že je dobré mít už z lesa nasušený mech, aby jím pak scénu mohl dozdobit. Přeci jen barva života nesmí chybět.

A když se mu podaří obraz sestavit, tak na Štědrý den a o svátcích Jezulátku s ce- lou rodinou zpívá koledy. Jelikož zpěv, slovo nesené skrze melodii, jej volá a zpřítomňuje ten příběh.

Skrze ruce Ladislava Fejfara, Stará Paka, foto Ivo Chocholáč

Rodina se tak sejde pospolu a pole spí, člověk vydechne, je třeba se zastavit, a on vstoupí mezi ně. Aby v pospolitosti, v sednici snad ani čas neubíhal, a oni tak skrze ten příběh nabrali nových sil, kterých není nikdy nazbyt, až se země znovu probudí. Vždyť cyklus roku se uzavírá a nový čas přichází...

Inu stavba betléma nebyl pro jeho tvůrce obyčejný umělecký artefakt, který si žije po vytvoření jaksi svým životem. On se s tím příběhem, tedy s jeho obrazem, který zhmotnil, cyklicky setkává, dotváří jej o nové a nové postavy, stavby, a tak jej znovu prožívá. Zdá se mu, že se na něj stále hlouběji rozpomíná. Dílo na něm tak může probíhat po celý jeho život.

„Ještě tam musí bejt tohle a tamto. To přeci musí bejt, jinak to nejde,“ jak mi říkal kdysi jeden betlémář ze zdejšího podhůří.A tak se betlémská scéna stále rozrůstá. A její tvůrce v ni vnáší obrazy svých blízkých, místa i krajiny, a tím jeho příběh o to více promlouvá.

Skrze ruce Františka Válka, Studenec, foto Jiří Čejka

Celé postavení betlémské scény má určitá pravidla, je to svým způsobem určitý rituál.

Když přicházejí Tři králové, tak ze scény mizí pastýři s ovečkami. Ti, kteří vedeni citem, tápajíce přicházeli, ponořeni v naslouchání k místu Jeho zrození, své místo opouštějí.

A na scénu vchází bohatý průvod z Orientu. Tři králové – tři mágové, kteří uslyšeli a uviděli hvězdu, a proto se rozhodli jít.

To znamení, ta zpráva je oslovila, proto šli...

Tvůrce takového betléma je v jakési povznesené náladě, vnitřně usebrán, vždyť on to je, kdo předává ten velký příběh ostatním.

Dá se říci, že jim ho svým umem otevírá, zvěstuje, a vnáší tak božství, to, co jej převyšuje, do své „svatyně“, do svého domova.

Boží syn, Král králů vchází mezi prostý lid a ten Svaté rodině přináší dary. Od toho také název figurek dotvářejících betlémskou scénu, tzv. daráků. Jeden nese husu, druhý vánočku, třetí starý kožíšek...

Skrze ruce Františka Másla, Čistá u Horek, foto Jiří Čejka

Lidé mají pocit, jako by se ta scéna právě odehrávala v jejich domě, v jejich krajině. A ona se doopravdy odehrává. Aspoň tak to na ně působí. Není jistě náhodou, že se lidé kdysi obdarovávali právě u betléma.

Stávalo se, že pokud takový tvůrce ze svého obrazu a paměti krajiny vystoupil,

foto Jiří Čejka

přestěhoval se jinam, tak přestože betlémskou scénu vzal s sebou sebou, tak přestal tvořit. Snad jej nejen to místo, odkud pocházel, k tomu vedlo, ale také lidé, kteří ho obklopovali.

A z čeho, že se betlémská scéna vytvářela?

Především z toho, co dával zdejší kraj. Ze dřeva lipového, jinde smrkového, ale také z hlíny, ale třeba i ze starého chleba a uhlí. Později také z papíru, skla a čokolády.

Některé betlémy byly kolorované, ale většina z nich zůstává v barvě přirozeného materiálu, z kterého povstaly.

Vzpomínám si na jeden příběh ze za kopce z Krkonošských mudrlantů, z kterých mi můj děda četl. Ten zachycuje proměnu jednoho ze základních zvyků dotvářejících období vánočních svátků. Je psán krkonošským nářečím, které tato krajina v sobě nesla. Inu kdysi měla každá krajina svou mluvu.

Vánoční stromek se u nás vžíval po německým uzoru před až vosumdesáti lety. Dřiu byly jen jesličky.

Strejček Józef Kovářu z Roztok zpomíná, že za svý mládí jenom jennou pamatuje, že mu jeho štyry svobodný sestry jako nejmladčímu vystrojily vo vánocích stromek. Pouěsily na něj pár jabliček, vořechu a zázvorek. Měl z něj náramnou radost, až mu bylo do breče. Ale po večeři přišli za holkama amanti a sestry se jenna za druhou točily kolem Józefa a šeptaly mu, aby se někam scverk.

A tak si ulez milej Józef na pec. Zachumlal se tam do starejch hadru a usnul. Dyž se ráno zbudil – byl už stromek holej, jak v háji vyrost. Amanti Pepikoj ušecko snělli. No, a to nebylo jen tam.

Dyž ty stromky v rodinách začaly, vochmelily je děti hnedka po večeři a ráno už byl smerček zas na mraze pod voknem.

Jaromír Horáček, Krkonošský muderlanti, Krajské nakladatelství Liberec, 1958

Tak vám přeji, ať vám ten stromeček o svátcích dlouho vydrží, a hlavně zdraví a klid duše.

Skrze ruce Františka Másla, Čistá u Horek, foto Jiří Čejka

Odcizování, zpředmětňování sama sebe lze vrátit skrze něco, co mne přesahuje. A k tomu mohu dojít skrze prožitek, tedy i příběh, při němž se setkávám s posvát-ným.

Neslyšeli jsme hlas, neviděli plamen a přesto jsme „šli nad sebe...“

Sváteční čas v Suchardově domě v Nové Pace, kde si můžete prohlédnout podkrkonošské betlémy potrvá až do 5.1. 2025. Tak až půjdete kolem nebo pojedete „k nám na hora“, tak nezapomeňte.