Slavme sto let republiky, ne Československa

Čemu je vlastně dnes sto let, když Československo již neexistuje? Přeci republice. A možná právě nyní bychom mohli „říjnovou revoluci“ přestat vnímat jako národností vítězství, ale spíše jako přechod od monarchie k republice. 

Od kdy jsme chtěli republiku?

Přitom rozhodně nešlo o nějaký dlouhodobě připravovaný plán. Myšlenka na zřízení republiky se vlastně objevuje až teprve v okamžiku, kdy Masaryk v rámci zahraničního odboje začal jednat s Francií, jež měla republikánské zřízení. Do té doby v zahraničních prohlášeních pořád opakoval, že budoucí stát by měl být monarchií, protože republikánství má v Čechách podporu jen několika málo radikálů.

Teprve v memorandu francouzské vládě z února 1916 náhle začal tvrdit, že republikánský režim získává stále více přívrženců. Šlo tedy o taktickou snahu přizpůsobit se očekávání druhé strany, protože do té doby jednal Masaryk jen se státy monarchistickými. Ostatně v Evropě roku 1914 měly republikánské zřízení jen Francie a Portugalsko (a do jisté míry švýcarská konfederace).

Toto podezření zesiluje fakt, že v dalších prohlášeních a memorandech se už o republikánském zřízení nemluví, až do okamžiku, kdy do války vstoupily USA. A můžeme říct, že vstup USA do války v dubnu 1917 byl tím hlavním faktorem, který rozhodl o naší republikánské budoucnosti.

Od té doby už Masaryk v projevech, které měl v Rusku, i v časopise New Europe, který tehdy vydával v Británii, mluví o tom, že budeme republikou. K tomu, že stát bude republikánský se pak naše zahraniční reprezentace zavázala oficiálně ve washingtonské deklaraci z 16. října 1918 (datované na 18. 10.), v níž se hlásí i k „zásadám Lincolnovým“.

Nicméně zvlášť teď, kdy se probírá i údajný nesplněný závazek Masaryka vůči Slovákům, se sluší připomenout, že ještě předtím byl závazek vyhlásit republiku vysloven v pittsburské dohodě z 30. května 1918, která představovala vzájemnou smlouvu českých a slovenských krajinských organizací. Zatím jsem si nevšiml, že by tuto drobnost někdo letos připomněl.

Od kdy jsme měli republiku?

Toto vše byly do jisté míry samostatné akce zahraničního odboje, které neměly oporu v domácí realitě. Jak se většinou uvádí, reprezentanti domácích politických stran přijaly republikánský ideál až při jednání se zahraničním odbojem v Ženevě, ke kterým došlo na konci října 1918.

Nicméně ani konstituční rakouské Předlitavsko nebyla už ani tak docela monarchie. Byl to konstituční stát, který uznával základní občanská práva a k jejich dodržování vytvořil impozantní soudní aparát. Jak jsem upozornil už při výročí smrti Franze Josefa v roce 2016, tehdejší učebnice státního práva již dávaly přednost vyhýbavým výrazům, jako je „konstituční stát“ (Verfassungsstaat), republikánská monarchie, apod. Sociální demokrat Bohumír Šmeral popsal Rakousko-Uhersko po zavedení rovného všeobecného hlasovacího  práva jako „demokratickou monarchii“. Profesor veřejného práva Edmund Bernatzik vydal již roku 1892 provokativní spis Republik und Monarchie, kde tvrdil, že monarchistické státy Evropy procházejí vnitřní změnou, která stírá rozdíl mezi republikou a monarchií. Prakticky jsou to monarchie již jen navenek. To podnítilo profesora pražské univerzity Alfreda Webera (bratra Maxe Webera) k tomu, aby začátkem století vyvolal na stránkách vídeňského liberálního tisku debatu o otázce, zda Německo a Rakousko-Uhersko ještě lze považovat za monarchie.

Začátkem války vzaly tyto vnitřní vymoženosti za své, ale nový císař Karel I. v květnu 1917 parlamentarismus zase obnovil a pokusil se o obnovu relativně svobodných poměrů. Opět zřejmě pod vlivem vstupu USA do války.

Do kontextu obnovené „demokratické monarchie“ patří i Tříkrálová deklarace z ledna 1918, která žádá „stát demokratický“, aniž by ale použila slovo republika. Ostatně vzhledem k výše řečenému se nedá tvrdit, že by tento požadavek byl jasným rozchodem s rakouskou kvazimonarchií.

O republikánském zřízení se ale už otevřeně hovořilo při různých bouřích na podzim téhož roku, kdy už bylo jasné, že po zhroucení bulharské fronty monarchie spěje k zániku. Sociální demokraté se prý k republikánskému programu hlásili kontinuálně, a asi proto při potravinových bouřích 14. října vyhlašovali rovnou „republiku československou“.

Pak ale přišel 28. říjen v Praze, kdy byl Národním výborem opatrně vyhlášen jen „stát československý“, jehož státní formu mělo určit teprve Národní shromáždění ve shodě Československou národní radou v Paříži. K vyhlášení republiky na domácí půdě pak došlo až 14. listopadu na základě hlasování Revolučního národního shromáždění. Znamená to tedy, že se nad naším republikánstvím váhalo? Myslím, že ne. Už v den převratu byla republika vyhlášená třeba v Náchodě a myslím, že kdybychom prošli česká města a regiony, narazili bychom na víc takových případů.

Republika s rakouskými zákony

Někdy se jako argument proti revolučnosti říjnového převratu udává znění recepčního zákona č. 11/1918 z 28. října, jímž Národní výbor v Praze vyhlašoval samostatnost. V něm se totiž praví, že „zemské a říšské zákony zůstávají prozatím v platnosti“, aby byla „zachována souvislost dosavadního právního řádu se státem novým“.

Alois Rašín, jenž byl autorem textu, ve svých pamětech tvrdí, že to mělo vypadat, jako by revoluce vůbec nebylo. Této věty se chytil americký historik Pieter Judson, který ve své knize Habsburg Empire: A New History tvrdí, že to přeci žádná revoluce nebyla, když rakouské zákony zůstaly zachovány.

Na to poskytl odpověď již prvorepublikový právník František Weyr ve svém komentáři k ústavnímu právu, kde tvrdí, že recepční zákon zajistil pouze kontinuitu materiálovou. Není to tak, že by zůstávaly v platnosti rakouské zákony. Ve skutečnosti recepčním zákonem vznikl nový československý stát i s novými československými zákony, které od rakouských převzaly jen jejich obsah. Šlo tedy skutečně o revoluční zákon, jenž vytvořil ohnisko nového právního řádu.

Životaschopná republika

Nepokoje, bouře a pokračující rozklad společnosti, o kterém jsme mluvili na začátku, přinutily nový republikánský stát, aby zanechal utopistických snů o socialismu a slovanské demokratičnosti i šedých teorií o právním řádu a honem rychle zavedl do praxe opatření, která demokracii vymezila její prostor. Dle mého názoru tyto počáteční nemoci československou republiku otužily a zajistily, že přežila i v době, kdy v sousedním Rakousku parlamentní republika zanikla.