Média vám neříkají, jak moc. Amerika nevyhlásila válku Rusku, ale „domácímu rasismu“. EU je po Brexitu vojensky neschopná a válčí radši v západní Africe.
Biden nevyhlásil válku Rusku, ale americkým občanům
Pro naši bezpečnost je nejdůležitější USA. Už v době letních protestů roku 2020 jsem vás na tomto blogu varoval, že rozvrácení této velmoci, jež je jediná schopná zajistit bezpečnost západních demokracií, bude mít následky pro všechny. Teď tam vládne divný režim senilního Joe Bidena, za kterého vládne netransparentní klika, jež se soustředí na boj s vlastními občany. V roce 2021 jsem vám předložil sled zákonů a projevů, jimiž Bidenův režim zahájil válku „s domácím terorismem“. Ostudný ústup z Afghánistánu v létě 2021 ukázal, že tato válka proti vlastním občanům je pro Bidena důležitější a že tomu obětuje vše. Začala éra vyklízení pozic ve světě.
Biden ukázal ochotu ustupovat už během hovorů s Čínou na začátku roku 2021 a během hovorů s Ruskem v prosinci 2021-lednu 2022 to bylo stejné. Ve velmi „tvrdém vyjednávání“ dal Biden Putinovi vše, oč žádal. Jak řekl na tiskové konferenci 19. 1. 2022: „And, by the way, I’ve indicated to him — the two things he said to me that he wants guarantees of it: One is, Ukraine will never be part of NATO. And two, that NATO, or the — there will not be strategic weapons stationed in Ukraine.“ Rozumíte? Putin po něm chtěl garance dvou věcí a Biden mu je dal. To je „tvrdé“ vyjednávání. Ukrajina nebude v NATO, nebudou tam americké zbraně a Amerika jí nepomůže. To je, jako kdyby mu řekl: dělej si tam, co chceš. Putin je šílený leda v tom smyslu, že zaútočil i přesto, že dostal vše, co chtěl bez boje. Ale asi se rozhodl vzít si ještě víc.
Následně 14. února 2022 – tedy těsně před očekávaným ruským útokem (Biden ho předpovídal na středu 16. 2.) – přijali demokraté v kongresu rezoluci o „Vyhlášení bezpodmínečné války rasismu“. (Návrh H-Res 992 je z června 2020, rezoluce H-Res 919 z února 2022). V rezoluci H-Res 919 se rozhodlo, že se po vzoru jihoafrického boje s apartheidem založí Department of reconciliation, kterému by se přesunula část peněz určená pro obranu. Kdo by potřeboval armádu? Ideolog Ibrahim X. Kendi navrhl založení dalšího Ministerstva pro antirasismus, které by zaměstnávalo velkou spoustu byrokratů, kteří by měli za cíl perzekuovat občany USA a vytvářet vykonstruovaná obvinění z rasismu všude, kde je třeba někoho zdiskreditovat.
I válka proti „domácím teroristům“, čili vlastním občanům USA, pokročila 11. 1. 2022 založením nového oddělení Unit for Domestic Terrorism v rámci Department of Justice (ministerstva spravedlnosti). V čele generálního štábu stojí ideologický (čili woke) generál Mark A. Milley, který se vyznamenal silnými výroky proti Trumpovi a ne bojovými schopnostmi. A kdo se chce zasmát, může si pustit předválečný projev šéfky demokratů Nancy Pelosi z 23. 2. 2022, v němž si plete Ukrajinu s Maďarskem.
EU po Brexitu: Mali je bližší než Ukrajina
EU sama je vojensky slabá a neschopná. Uvědomme si, jak EU oslabila po Brexitu. Po odchodu Británie je jedinou evropskou mocností s jadernými zbraněmi Francie, je taky jediná schopná vojenského zásahu mimo Evropu. Bohužel pro Francii je důležitější západní Afrika, protože nadále sleduje spíš zájmy zděděné z dob koloniální éry a ne společnou ochranu Evropy.
V době, kdy německý kancléř Olaf Scholz tvrdil, že Německo je prý mírovou zemí, a proto Ukrajině nepomůže, válčili ve skutečnosti němečtí vojáci v Mali – po boku svých francouzských partnerů. Francie určuje směr. Nasazení Bundeswehru v Mali v rámci sil OSN, jež trvá od roku 2013, skončilo v únoru letošního roku.
Mírová mocnost Německo
Zastavme se u „mírové mocnosti Německa“. Scholzeho řeči asi nebyly pokrytectvím, Německo totiž pod společnou vládou veřejnoprávní televize a strany Zelených skutečně nastoupilo cestu za pacifistické popírání reality, svět beze zbraní, kde se teroristům a diktátorům bude ustupovat ve jménu klimatu. Nasazení Bundeswehru v Mali mělo totiž trvat až do května 2022, ale nová ministryně zahraničí ze strany Zelených, novinářka Annalena Baerbock, prosadila, že mise skončí předčasně. Pro Německo je pořád jedinou starostí zničit své hospodářství kvůli „boji s klimatem“, válka na Ukrajině je pro ně jen nepříjemnost, se kterou se nebudou zdržovat.
Pořád se nepřipomíná láska německé levice k Putinovu Rusku. Bývalý kancléř z SPD Gerhard Schröder pracoval pro společnost, která stavěla Nordstream 1, a nadále dělá pro Putina. Při mých prvních cestách do Ruska jsem viděl, že obchody tam prodávaly společné dvojportréty Putina a Schrödera. Strana Zelených a vyděrači z Fridays for Future prosadili odstavení jaderných elektráren ve prospěch elektráren na zemní plyn, jež prý jsou nejvhodnější pro to, aby pružně vyrovnávaly ztráty vzniklé tím, když zrovna nefouká vítr a nesvítí sluníčko. European Green Deal vnutil tuto politiku celé Evropě a daroval nás tím Putinovi. Odmítnutí dodat Ukrajině zbraně, stejně jako odmítnutí odstřihnout Rusko od SWIFTu, jsou ale i pro mě nemilým překvapením. Momentálně to sice vypadá, že Německo svůj názor změní, ale pořád tam trvá postoj, že klaunský „boj s klimatem“ je důležitější, a tudíž bude vždy dána přednost ruskému zemnímu plynu před ochranou lidí a demokracie.
Zároveň ovšem Němci v říjnu 2021 stávkovali proti příliš pomalému růstu mezd. Čtete správně. Sami nejsou ochotní se vzdát ani kousku svého pohodlí, nejsou připraveni být kvůli klimatu chudší. A to nemluvím o bídě, kterou chystají jiným zemím.
Nepřátelství proti Polsku
Konečně je tady naprosto fanatické a zaslepené nepřátelství západní levice proti Polsku. Tady bych zdůraznil zejména Rakousko, kde po pádu parlamentní demokracie na podzim 2021 nastoupil režim, pro který je antipolská propaganda přímo definujícím rysem. Stejně tak proti Polsku hecují i francouzská média.
Polsko bylo hlavní garant ukrajinské demokracie, hlavní podporovatel oranžové revoluce z let 2004-5. To bylo v době našeho optimistického vstupu do EU, od té doby se ukázalo, že „prozápadní orientace“ není klíčem ke všemu, jelikož „Západ“ už je jiný. I na Ukrajině byl „prozápadní“ Juščenko vystřídán v roce 2010 „proruským“ Janukovičem, který byl svržen v nové revoluci roku 2014. Jeho nástupce, „prozápadní“ Porošenko, byl ve volbách roku 2019 poražen kandidátem západních těžařských společností, komikem Volodimirem Zelenským. Kudy se mají naše země ubírat, to je otázka nejen pro Ukrajinu. Být „prozápadní“ už očividně nestačí. Musíme vytvořit vlastní cestu, pak se ovšem setkáme s tvrdou reakcí západní levice.
