Přináším překlad svědectví ženy, která prožila bombardování divadla v Mariupolu. Byly tam i rodičky s dětmi z rozbombardované porodnice!
Mariupolské lokální noviny 0629 začínají zveřejňovat deníky a výpovědi lidí, kteří prožívají hrůzy nelidské blokády. Nejvíc ohlasu vzbudilo svědectví paní Nadi, která byla v budově mariupolského divadla v den, kdy jej zasáhla ruská letecká bomba. Jak už určitě víte, to divadlo sloužilo za hromadný úkryt pro civilní obyvatelstvo, zvenku bylo označeno velkými nápisy „DĚTI“ viditelnými ze vzduchu. Dne 16. 3. 2022 ruská armáda úmyslně shodila na divadlo leteckou bombu, ve stejný den bombardovala i plavecký areál Neptun, který také sloužil jako hromadný civilní úkryt. Předtím rozbombardovali porodnici. O Neptunu se hned po útoku vědělo, že tam zemřelo přinejmenším 30 osob. O počtu obětí v divadle se dlouho nic jistého nevědělo.
Noviny 0629 přinesly ještě sérii výpovědí a úryvků dalších osob, které popisují každodenní život v blokádě. Nezastírám, že tato svědectví na mě zapůsobila, tak jsem přerušil korektury edice pramenů k českému nevolnictví a přeložil tohle. Svědectví paní Nadi, jež není moc dlouhé, přináším celé. Ty ostatní bych rád přinesl aspoň v úryvcích, postupně v dalších blozích. Paní Naďa je dle vyprávění ve věku babiček, v divadle se schovávala s rodinou svojí dcery. Zde ruskojazyčný originál „Těatr mariupolskoi dramy 16 berezňa“.
SVĚDECTVÍ Z MARIUPOLSKÉHO DIVADLA
„Žili jsme ve Vostočném [prospektu]. 25. února se odtamtud evakuovaly nejdřív děti a babičky, a potom odtamtud odjeli i všichni ostatní. Přejeli do 23. okrsku, do Urického ulice, čp 99.
8. března od samého rána přilétaly „pozdravy“, velmi hlučné pozdravy. Pak něco vybuchlo za domem čp. 111 v ulici Urického. Pak došlo k několika zásahům přímo na dům čp. 111. Náš dům taky zasáhli, protože u nás vyletěl balkónový blok. Upadl v devátém patře a taky v osmém. V 16.00 přijela tři hasičská auta. Nejdříve začali hasit a pak to zasypávali. Vody měli málo, na hašení to nestačilo, a tak nakonec nařídili okamžitě připravit k evakuaci starce a děti. My poslali do úkrytu vnuka a (pra)babičku. Přijela auta, běžná i obrněná. Nebyla přizpůsobená na přepravu lidí, ale zato byla obrněná.
Zeť nechtěl odjet, a tak jsme se rozhodli zůstat doma. A lidi odjížděli. V našem vchodě jsme zůstali jen my a ještě jeden soused z pátého patra. V půl deváté večer přišel odněkud nějaký chlap, obešel všechny byty a říkal, že tady se bude bojovat, že s největší pravděpodobností bude dům ostřelován a je potřeba se evakuovat, nebo že nikdo nemůže garantovat naše životy.
Nakonec jsme s dcerkou přemluvily zetě, že taky pojedeme, a odjeli jsme. V noci, v devět hodin, to už byl zákaz vycházení, nás přivezli do divadla.
Vnuka s babičkou jsme nenašli, dcera se zetěm pak běhali i během odstřelování, pátrali po nich, ale nikde je nemohli najít. Můžete si představit, jak jim asi bylo. Ale nakonec je přeci jen našli (redakční pozn. – dostali místo v bezpečnostních celách) a převezli je taky do divadla, abychom byli všichni spolu.
Lidí v divadle bylo hodně. Nás už poslali na druhé patro v levém křídle, co stojí čelem k hlavnímu vchodu. Usadili jsme se rovnou na chodbě. Kde stojíš – tam taky ležíš.
Říct, že lidí bylo hodně, to je jako neříct nic. V suterénu lidi leželi, jako slanečci. Prostě jste se museli někam postavit.
První noc, když jsme přijeli, to bylo osmého, jsme strávili ve stoje. Nebylo, kam si lehnout. Jsou tam sice parkety, ale bylo hodně zima. Místnost to byla obrovská, a tak se tam rychle ochladilo.
Následující den jsme všichni s dobrovolníky začali zadělávat okna překližkou, deskami. Před výbuchem neochrání, ale aspoň se nikdo nepořeže sklem. Byt v divadle byl zařízen díky dobrovolníkům. Na straně zadního vchodu stála polní kuchyně a každý den v ní vařili dobrovolníci. K snídani byla vařící voda – komu zůstaly čajové pytlíky, pil čaj – kdo neměl, pil prostě vařící vodu. K obědu vařili polévku. To znamená, že hladem by tam nikdo neumřel. K večeři dávali znova vařící vodu a když byla možnost – dávali i sušenky, zvláš’t dětem.
Dobrovolníci dělali prostě zázraky. Byla tam holčina, pomáhala všem, Nastěnka, bylo jí tak nanejvýš 15-16 let. Potraviny jsme si brali v obchodě. Není lehké o tom mluvit, ale je to tak. Vím, že to nebylo správné. Že se to tak nemá dělat. A najednou jsem začala prosit, abychom to nedělali. Ale potom, když jsem pochopila, kolik životů je možno zachránit, pochopila jsem, že život – je důležitější.
Dva dny před zásahem se v divadle provedl soupis lidí. A nám říkali, že s velkými obtížemi se tam vešlo 1200 lidí. Ale my si myslíme, že jich bylo ve skutečnosti víc. Protože k nám přivezly maminky z porodnice. Rozbombardovali ji a těhotné ženy i maminky s novorozeňaty přivezli k nám do divadla.
Nevím přesně, kolik jich bylo. Viděla jsem tři ženy s mládenci. Ale pochopte, umístili je do oddělených místností, tam kde dřív byly šatny pro herce. My jsme na tuto stranu divadla (bylo to pravé křídlo) nechodili. Ale vím, že v noci u některých probíhaly porody.
Rodičky umístili do šaten pro herce, protože si mysleli, že tam je to lepší, teplejší. A zatím to tam dopadlo úplně jinak…
Večer před výbuchem se stalo, že jsme se přestěhovali z třetího patra do suterénu. Seznámili jsme se s jednou rodinou. A oni večer před výbuchem odjeli z Mariupolu. Před odjezdem přišli k nám a řekli, pojďte, přesuňte se na naše místo. Dostat se do suterénu nějak jinak prostě nešlo.
Tak jsme to udělali.
A ráno následujícího dne přišel výbuch. To bylo asi v 9.45.
Lidi z okolních domů viděli jasný záblesk, ohnivý žár a výbuch. To byla letecká bomba. Ničivá síla – prostě ohromující.
Úder zasáhl zadní stranu divadla. Bomba letěla šikmo, přiletěla z pravého křídla na zadní část.
Všichni, kteří se nacházeli v přední části divadla v suterénu – přežili.
Suterény v divadle se stavěly ještě za sovětských dob, za účelem války je stavěli. Vydrží jakoukoliv bombu.
A tak všichni, kdo se nacházeli v zadní části a v pravém křídle budovy – všichni umřeli. Šatny pro herce, kde ubytovali rodičky, se nacházely na pravé straně...tam nikdo nepřežil.
Zeptáte se, kolik to tak může být lidí. Já nevím. Je pro mě těžké to odhadnout. Pochopte, že to bylo ráno, a lidi jako obvykle stáli frontu na vařící vodu. V té frontě stálo tak 100 lidí. Tamtudy přiletěla bomba.
Moje dcera a zeť se jako obvykle taky vydali pro vařící vodu. Ale zeť se sklonil, aby si zavázal tkaničku, zdržel se doslova jen na minutu, a ta minuta ho stála život. Klečel a zavazoval si tkaničky a úplně ho to nadhodilo – takovou sílu měla tlaková vlna. Omlouvám se, že neříkám podrobnosti, ale u nás s dcerou bylo vše zasypáno prachem z cementu. Nás to prostě zasypalo. Ale stěny vydržely.
Začali jsme lést ven. A všichni lezli ven, kdo byl v suterénu. Východy ze suterénu nebyly zavaleny. Vyšly jsme bez problému. Ale to, co jsme kolem sebe uviděly – to byla krev a chaos. Lidí se zmocnila hysterie. I já jsem propadla hysterii. Mezi mládenci byl jeden takový kučeravý, úplně mladý. Nepamatuju si jeho jméno. Měl tátu, který šel jako obvykle do té polní kuchyňky – tam, kde všichni umřeli. On úplně propadl hysterii. Napadlo mě, že jsem ho chytila za ramena a zatřásla s ním, křičela jsem: „Tvůj táta umřel, to znamená, že ty můžeš žít! Musíš žít! Pro něj!“
Byla jsem úplně v transu. Viděla jsem, že nějaká dívenka tam obvazuje raněné. A tak mně napadlo, že můžu taky obvazovat raněné. Nepamatuju si vůbec, koho jsem obvazovala. Vše mám zamlženo. Pamatuju si jen, že to byla noha, lýtkový sval z ní byl úplně odtržen a držel jen úplně na kraji, u kolene. A nebylo žádné antiseptikum, to chápete. A já to prostě přivázala ke kosti.
Obvazy jsme neměli. Vše, co nám přišlo pod ruce, jsme trhaly na obvazy a motaly. Pamatuju si, že muži trhali flanel na pruhy a já tím obvazovala jednomu ruku, dalšímu nohu. Obvázala jsem asi osm lidí. Ale byla jsem v takové agónii, jako nikdy v životě – nepamatuju si, kdo byli ty lidi. Víte, jsem silná žena, ale můj mozek si proti tomu vytvořil nějaký blok.“
[Dodatek k otázce: Kolik lidí zemřelo při zásahu divadla?]
„Jsem si jistá, že v suterénu nebylo víc než 400 lidí. Několik set bylo v přední části divadla. Myslím, že ve chvíli zásahu umřelo asi 100 lidí – všichni ti, kdo v polní kuchyňce čekali na vařící vodu, dobrovolníci. A další – v pravém křídle budovy – umřeli pod závalem, protože nebylo, kdo by je vytáhl. Myslím, že to bylo dalších 200 lidí, možná víc.“
Zapsala Anna Romaněnko
