V článku se uvádí: "Další nesnáz pro pana Láníčka ovšem vyvstala v okolnosti, že si nedovede vysvětlit, proč Češi po podzimu 1941 již nikdy neprojevovali veřejně takovou míru solidarity s Židy, jako v době zavedení povinné židovské hvězdy"

Pan Láníček ovšem zřetelně píše: "...Souběžnost obou událostí - tedy nastolení Heydrichova teroru a počátek deportací - je nutno vzít v potaz, pokud se snažíme najít příčiny relativně nízkého počtu Židů, kterým se podařilo vyhnout se deportacím a přežili válku v ilegalitě. K podobným závěrům došla i Krejčová, která poznamenává, že brutalita Heydrichova režimu a zejména pak represe, které následovaly po atentátu na Heydricha, zlomily ochotu české populace podílet se na aktivní pomoci Židům..."

Ok, citováno jest "Souběžnost [...] je nutno vzít v potaz", ovšem připadne mi ten citát nedokončený. Kde je ono "ale", logicky následující po "je nutno vzít v potaz"?

„Ve stínu Šoa Československá exilová vláda a Židé během druhé světové války a po ní.“ napsal Jan Láníček , mám ji doma v knihovně a vřele ji každému doporučuji. Kniha zahrnuje období od roku 1936 do roku 1953 a dá se říci, že volně navazuje na knihu „Slovanský Jeruzalém“. Úvodem kniha začíná Masarykovým výrokem o jeho přístupu k Židům a k tomu říká, že byl vychován v křesťanském duchu, že antisemitismus nikdy nepřekonal emociálně, ale pouze intelektuálně. Jde o autorovu dizertační práci, na níž podle svých slov pracoval sedm let. Při sběru pramenů a studiu navštívil řadu akademických a kulturních institucí (například University of Southampton, Yad Vashem) a shromáždil množství nových, hodnotných informací. Práci, již původně vyšla v angličtině, citlivě přeložila Sylva Ficová. Téměř tři sta stran, rozdělených do pěti hlavních oddílů, plyne i při závažnosti zkoumaného tématu víc než rychle. Ještě jednou doporučuji,

Češi byli zbabělci? Když vidím ty americké celebrity, jak mají strachem bobky a líbají dobrovolně boty černochům, i když jim ani nejde o život, tak si musím statečnosti svého národa vážit.

Pan Láníček ale nepíše, že Češi byli zbabělci

To je zajímavé, jak pan Cerman píše zajímavě a dokládá svá tvrzení logickými argumenty ..... ale jen v blozích, které se netýkají české historie řekněme od roku 1918 až do současnosti

.

Historický revizionismus a relativismus je móda. Jestli autoři jako Láníček bez přímého zlého úmyslu jen jdou s "dobou" nebo se vědomě přidávají k proudu relativizace za účelem zastírání jednoznačné viny Německa za holokaust, těžko soudit.

Vzhledem k rodinným vazbám se židovskou otázkou zabývám a obecný postoj k židovským spoluobčanům za protektorátu podle mého názoru nevybočuje z rámce chování obyvatel ve většině okupovaných zemí (Francie, Nizozemí aj.). Byli lidé stateční, kteří pomáhali, byli lidé nestateční, kteří raději nevěděli (asi většina) a lidé zlí, kteří aktivně škodili. Poválečné útrapy přeživších a přezíravý postoj k nim je fakt, ani to však není přímý antisemitismus, šlo především o snahu obohatit se na úkor těch, co "nevhod" přežili (třeba Škvoreckého Rebeka jako literární postava nebo mně osobně známá Zdenka Fantlová).

Škvoreckého považuji za nejlepšího našeho autora, který o válečných osudech Židů psal (při vší úctě k Lustigovi, Aškenazymu a dalším skvělým autorům), nic lepšího než Sedmiramenný svícen jsem nečetl, ale ani mezi řádky tam nevidím nějaké zdůrazňování extrémní viny Čechů, spíše realistický pohled u vědomí kontextu doby a celkové situace v protektorátu.

Láníček by za okupace hajloval jako první, takoví se najdou v každém režimu.

Do naší armády vystoupily tisíce Židů a tvořily významnou část československých ozbrojených sil. Přesto je exilový politici nepovažovali za horlivé bojovníky za Československo. Již od začátku války ve Francii se šířili v naší armádě a to mezi řadovými vojáky a důstojníky antisemitské názory a šikanování židovských vojáků. V roce 1940 ve V. Británii došlo ke vzpouře 500 našich komunisticky smýšlejících vojáků, kteří odmítali sloužit v zahraniční armádě. K nim se připojila řada Židů, kteří již nemohli snášet šikanování a antisemitismus. Naše vláda a Beneš tuhle vzpouru bagatelizovala a uvedla, že za to si mohou Židé sami, protože někteří z nich mluví německy. Přesto, že do Evropy proudily zprávy o tom, co se se Židy v Evropě děje, tak Beneš tomu až do roku 1944 nevěřil. Na konferencích a besedách prohlašoval, že se jedná o pracovní tábory, kde sice pracují za hrozných podmínek, ale k žádnému vyhlazování nedochází a hlavním cílem nacistů jsou Slované a ne Židé. Prohlašoval, že po válce se uvidí, kolik Židů se nám vrátí.

Soudruh Láníček píše prostě tak, aby vyhověl stereotypům o východní Evropě a vydělal si peníze od svých chlebodárců. Některé údajné citace Beneše, které šíří, jsou lži. Neprocházel jsem vše, ale můžete to taky udělat, nečtěte jeho knížku jako BIBLI, jestli šlo o komunisty, tak hrála asi roli i komunistická idelogie, nemusíte všechno interpretovat skrz NÁROD a RASU. to je myšlení těch současných levicových rasistů, kterým se Láníček přizpůsobuje. Připojte se k nám, kteří bojujeme proti pronásledování Židů DNEs. Pan Kindle, ozvěte se proti činnosti ISM na vysokých školách, zakročte proti kampani BDS! Ozývejte se proti reportážím ČT a ČRo... Ozvěte se proti Baršovi... Nechce se vám do toho? Chápu...

V říjnu 1941 prezident Beneš sepsal podrobný článek popisující československé plány pro poválečné uspořádání v Evropě. Beneš došel k závěru, že Židé pokud chtějí po válce zůstat v Československu, musí přijmout československé podmínky a asimilovat se nebo integrovat do hlavních slovanských národů. Pokud se budou hlásit ke svému židovství, jako národnostní skupina se musí vystěhovat do Palestiny. Tím se podle Beneše zbaví svého komplexu méněcennosti. Rovněž prohlašoval, že Židé nejsou národ a jedině emigrace z nich učiní národ. Židé, kteří zůstanou, musí projít velmi důkladným procesem asimilace. Během rozhovoru s Chaimem Weizmanem řekl, že židovský majetek se bude muset stát majetkem státu. Odebrat majetek Čechoslovákům a vrátit jej Židům je nemožné. Když byl otázán, jak mohou Židé mluvící německy za Mnichov, odpověděl: „Menšina jako menšina.„ Po válce bude Československo jenom Slovanskou zemí.

Bez odkazů na důvěryhodné zdroje nemají obě tvrzení výše žádnou výpovědní hodnotu.

Fakt je ovšem ten, že třeba v Obzoru národohospodářském ještě snad před 15. březnem 1939 si bylo možné přečíst si vyhlášky, přinejmenším nějak omezující Židy, respektive židy, tím či oním způsobem. Pokud si pamatuji, tak třeba v nakládání s majetkem.

Češi byli zbabělejší než jiné národy (někteří za války trochu pomáhali individuálně, ale ne otevřeně), např. si nesmírně vážím dánského krále, který se za jejich Židy postavil otevřeně. V některých evrop. zemích vznikal otevřený odpor proti fašistům s cílem chránit židovské spoluobčany (byl potlačen, ale občané si zachovali určitou důstojnost, nesklonili hřbet automaticky), část občanů asi ve všech zemích kolaborovala a udávala, v některých ale mnohem více (např. Polsko). Drsné je, že český stát dělal problémy Židům, kteří přežili koncentráky, i po 2. sv. válce (např. film Toman), dělo se to ve více zemích, v Polsku se navrátivší z koncentráků vraždili. Člověk dokáže být netvor, např. z důvodu, aby nemusel vrátit byt židovs. občanovi, jemuž před válkou patřil.

Zbabělejší jsme určitě nebyli. Dánsko je čestná výjimka, osud Židů v Nizozemsku, Francii atd. byl zhruba shodný s osudem Židů našich. I pokud jde o míru statečnosti a nestatečnosti.

V poslední době vychází mnoho knih, které se týkají Židů a jejich osudů.

Jsou to knihy díle životopisné, jako třeba „Rajská zahrada uprostřed pekla“, kterou napsala Alice Herzová-Sommerová, nebo životopisná kniha „Na vlastní kůži“, kterou napsala Heda Margoliová-Kovályová. Z těch dvou knih se dozvíte, jak obě ženy za války prožívaly holocaust, jak Češi byli lhostejní k jejich osudu, a ony jako jediné z celé rodiny přežily. Neméně zajímavá je syrová skutečnost, s jakou jsme se my „Češi“ chovali k Židům vracejícím se zpět domů po hrůzách, které za války prožili. A. Herzová-Sommerová ani H. Margolliová-Kovályová (stejně jako stovky dalších Židů), nedostaly zpět svůj byt, kde se roztahovali Češi, spali v jejich peřinách, jedli z jejich nádobí nedostali zpět svůj movitý majetek, a ještě musely vyslechnout poznámky typu „Už jsou tu zas a roztahují se, to jich Hitler málo zabil.“ Paní Margoliová píše, že krátce po návratu z pochodu smrti, potřebovala doklady a obrátila se na advokáta, který zastupoval bohaté židovské firmy a píše o návštěvě této advokátní kanceláře mimo jiného :....... A pak ta jedna hezká slečna zapomene za sebou zavřít dveře a ze škvíry se vyřine advokátův nosný hlas :„Jo, člověk by myslel, že se jich už konečně zbavil, ale kdepak, ty nejsou k vyhubení, ani ten Hitler to nedokázal, každý den se vrací jako ty krysy...“ Jejího manžela komunisté popravili jako Žida v procesu se Slánským. Přežil holocaust, ale už ne komunismus.

Po válce se nevrátilo 260 000 Židů... Vrátilo se 50 000 až 60 000 Židů. Ti museli po utrpení v koncentrační táborech a na pochodech smrti, složitě prokazovat svoji loajálnost k našemu státu, ale původní majetek už jim nebyl vrácen. Beneš trval na tom, že náš stát bude po válce bez menšin. To se líbilo komunistům, kteří prohlašovali, že je nutné se zbavit židovských pijavic. K odsunu do Německa bylo připraveno 2 000 Židů, kteří neprokázali českou národnost.. To vzbudilo obrovský odpor židovských organizací a států západní Evropy a USA. V září 1946 vydala americká armáda v Německu rozkaz vracet do Československa všechny vlaky, ve kterých budou Židé. Naše vláda na základě tohoto tlaku vyhošťovací příkaz odvolala.